Skupinová případová studie 5: závěr

Právo je do značné míry do sebe uzavřeným a konzervativním systémem, snaží se ovšem
vytvářet zdání otevřenosti. Tato pseudootevřenost je patrná ve více ohledech. Jak se ukazuje, už architektura soudní budovy veřejnost vítá pouze zdánlivě a publikum při soudních jednáních tak ne náhodou není samozřejmostí. Také v případě užívání poznatků vědy se uzavřenost práva dobře ukazuje - vědecké poznatky jsou formálně uznány, ale v mnoha případech právo raději spoléhá na tradiční, i když neexaktní postupy. Námi navštívené soudní jednání bylo v mnohém specifické a vyznačovalo se jedním velkým paradoxem: jak žalující, tak obžalovaná strana měly stejný cíl a stejná očekávání (zrušení otcovství). Prakticky zde žádný spor neexistoval, a celý proces tak byl ještě očividnější formalitou a v pravém
slova smyslu „divadlem“.
Divadlem svého druhu také soud je. Ať už reflektovaně či nereflektovaně využívá systém praktik, které mají vyvolat určitý dojem - dojem formálnosti, objektivity a spravedlnosti. Opírá se přitom o autoritu státu a vyvazuje se tak zdánlivě z jakékoliv subjektivity a hodnotové zatíženosti. Přesto je očividné, že právo hodnotově zatíženo je. Už svou formou reprezentuje určité skupiny obyvatelstva a jedinci s odlišným kulturním kapitálem jsou tak konfrontováni se systémem, kterému
nerozumí, či mu rozumí odlišně a poté také odlišně reagují.

Více

Skupinová případová studie 5: právo a role vědy

Právo a věda
Rozhodnutí soudu uznalo argumenty žalující strany. Hlavním (fakticky jediným) důkazem
pro popření otcovství byl výslech účastníka řízení, který byl soudcem přečten. I když žalující strana navrhla jako další možný důkaz test DNA, ten nebyl soudem uznán za bezpodmínečně nutný, a nebylo nařízeno jeho provedení. Ve společnosti, kde má věda pozici jednoho z hlavních producentů pravdy a vědění o světě se soud spokojil s nevědeckou pravdou pouze na základě prohlášení jedné osoby. Právo jako autonomní systém tak upotřebilo svůj vlastní systém produkce pravdy - v tomto případě popření otcovství, který se zakládá na jedné ze tří domněnek. V našem případě tak jedna z domněnek potvrzená výpovědí účastníka vytvořila dostatečnou základnu pro rozhodnutí soudu a potvrzení pravdy spolu s jejími faktickými právními následky.
Nejzajímavější se na této celkem banální právní události jeví vlastní systém produkce
pravdy soudem (či šířeji řečeno právem vůbec). Ten sice neignoruje vědu jako takovou, ale zahrnuje
ji do svého repertoáru v podobě expertů tzv. soudních a jiných znalců. Expertízy v podobě znaleckých posudků pak figurují u soudního řízení jako důkazy, ale jako důkazy stojící vedle důkazů jiných, aniž by byla právem garantována jejich nadřazenost (důkazy jsou zvažovány podle uvážení soudu). Znalecké posudky tak stojí vedle výpovědí účastníků řízení, věda v systému práva nemá žádný monopol na pravdu. V našem případě se to projevilo až tak, že vědecké potvrzení předložených
důkazů, přestože se jedná z hlediska technik vědy o rutinní záležitost, bylo soudem považováno za zcela nepotřebné. Systém opatřování důkazů (či produkce pravdy) odpovídá době (nutno říci, že nedávné), kdy nebylo vědecky toto možné. Vědecký prvek je tak zahrnut v duchu důkazu, právo je v tomto ohledu pružné. Možnost předkládat všechny možné důkazy je daná všem stranám sporu a není žádný důvod nepředkládat vědecké důkazy.

I soudní znalci (lépe řečeno znalci u soudu) podléhají hierarchii a logice stanovené
právem nikoliv vědou. Soud preferuje vlastní experty. Experti a jejich posudky předložené jednou ze stran sporu není nutno soudem brát v potaz, v požadavcích na přezkoumání posudku je soudem jen pověřena jiná instituce, vědecký spor se neodehrává jako součást sporu právního.

Tím jsou tyto dva světy produkce pravdy od sebe odděleny.

Pokud by soud připustil vědecký spor jako součást vlastního procesu, vážně by tím ohrozil svou vlastní schopnost garance pravdy. Ta by se stala pravdou vědeckou. Soud také posuzuje, zda-li je nutné vůbec expertízu použít (jako v našem případě), a jako taková může být expertíza jedné ze stran jako důkaz zcela odmítnuta. Věda jako princip výkladu světa, vytvářející fikci o své schopnosti vědeckou metodou popsat veškeré procesy, se setkává s fikcí práva.

Fikce práva je v tomto obdobná fikci vědecké, legální licence (co není zakázáno je dovoleno) nastavuje právo – co se týče lidského jednání – jako všezahrnující. Všechny procesy tak probíhají z pohledu práva pod jeho (myšlenkovým) patronátem. Věda tedy může být do světa práva zahrnuta jen jako jedna z jeho součástí, protože je systémem sebeutvářejícím.

Autopoietický právní systém je reakcí na konstitucionální požadavek, aby právo postupně přestávalo mít schopnost prezentovat konkrétní politické ideály a naopak dostávalo schopnost regulace na základě anonymních konsenzuálních a obecných norem. V praxi to znamená, že již dále neobsahuje univerzální principy s odvoláním na jakýkoliv transcendentální legitimizační rámec a je mu přisouzena role jakéhosi generativního mechanismu. Právo tak organizováním sebe samo, svých vnitřních tematických normativních hranic (co je v jeho zájmu, co není), zároveň organizuje i
společnost. „Tato zásadní proměna spočívá dle Luhmanna ve třech požadavcích moderní společnosti na právo – požadavku možnosti variací v očekávání chování, požadavku technizace práva, požadavku zjednodušení komunikace.“ [Přibáň 1996 : 143]

V tomto bodě lze pozorovat podobnost s textem Bryana a Willsona (Wilson 1982), kteří popisují přeměnu latentních funkcí na manifestní a popisují tak odklon od významu funkce k jejímu technickému provedení. Technizace neboli proceduralita práva je poté nedílnou a nevyhnutelnou charakterovou součástí moderního právního systému, ale právě tato vlastnost může z práva při jeho aplikaci dělat představu odcizeného byrokratického aparátu, jenž na jedné straně využívá jednoznačných vědeckých metod (lépe řečeno metod, legitimizovaných vědou, jako např. testy DNA), ale na druhé straně čerpá ze sebe, ze svých vlastních pravidel a předpokladů.

Více

Skupinová případová studie 5: aktéři

Aktéři/rky jako herci
První obžalovaná
Paní H. (mladá žena romského etnika) nás oslovila sama již před samotným jednáním,
neboť se domnívala, že jsme také účastníci sporu ze strany 3. obžalovaného pana N. Když Paní H. zjistila, že jsme studenti, přesvědčivě nám tvrdila, že sama neví, co přesně náplní řízení je, pouze se nejasně zmínila o matrice ve spojitosti s jejím pětiletým synem E. H. a ukázala nám předvolání k soudu se slovy „toto mně přišlo do schránky, tak jsem tady“. Několikrát jsme se různým způsobem pokoušeli zjistit přesnější informace o sporu, ale nezískali jsme více než hrubou představu. Paní H. výslovně neuvedla, že předvolání nerozuměla, což by bylo pochopitelné vzhledem k
jeho typicky úřední formě, její výpovědi ovšem působily dojmem, že buď neví proč je přesně předvolána, nebo nám to nechce sdělit.

Chvíli po příchodu státního zástupce k jednací síni se s ním dala paní H. do rozhovoru, a ačkoliv se to vymyká výzkumné etice, části rozhovoru se nám podařilo vyslechnout i přes to, že se oba aktéři vzdálili. Zajímavé přitom je, že bez těchto „zákulisních“ informací bychom si čisté pozorování, ale i následné interview interpretovali odlišně. Rozhovor se ve stručnosti týkal toho, jak má paní H. u soudu vypovídat a jak má následně postupovat při zpětném vymáhání alimentů po žalovaném panu N. Státní zástupce žalované ochotně radil jak postupovat u soudního jednání ale i po něm. Několikrát během rozhovoru z úst paní H. zaznělo „tak co mám teda dělat?“ nebo „co mám teda říkat?“ či zazněly dotazy ohledně právní terminologie, kterou používal při hovoru státní zástupce („a jako co to je trestní řízení?“). Zároveň však vyšlo najevo, že se nejedná o první takový případ, ale že naprosto stejné řízení (pouze s jiným „otcem“, tentokrát čínské národnosti) již v minulosti proběhlo ohledně její dcery Z., přičemž paní H. následně úspěšně vysoudila zpětně
alimenty za období, kdy byl Čínský občan v matrice uveden jako otec. Také jsme z rozhovoru zjistili, že její dlouhodobý přítel pan D. se kterým sdílela byt na ulici Francouzská je ve výkonu trestu a je pravděpodobným biologickým otcem.

Na základě komunikace, která probíhala mezi paní H. a státním zástupcem i soudcem při
samotném procesu, můžeme aplikovat teorii kulturního kapitálu P. Bourdieuho. Paní H. nedisponovala určitou formou vědění, která by jí umožňovala se v průběhu procesu a ve formálních záležitostech plně orientovat. Tomu také odpovídá chování paní H. při procesu, kdy se chovala sebevědomě, bez vyzvání sama při odpovědi nevstala, žvýkala žvýkačku, seděla s nohou přes nohu či odpovídala na otázky citoslovci (e-e, apod.). Všechny tyto drobnosti jsou indikátory sociálního postavení jedince, který disponuje určitým kulturním kapitálem. Tomu odpovídá i poučení o chování účastníků v soudní síni, kde je uvedeno cituji: „Postup soudního jednání ani jeho důstojnost nesmí být žádným způsobem rušeny. ... rušil pořádek v jednací síni, nebo se urážlivě choval...“.
Je důležité si uvědomit, že i když je nežádoucí chování v poučkách i přes neostrost
pojmů „důstojnost, pořádek, urážlivé chování“ explicitně uvedeno a tak se může zdát, že jedinec kulturní kapitál k jeho dodržování nepotřebuje, tyto pojmy latentně odkazují k určitému typu interakce (včetně systému oslovování), který je nápadně podobný interakcím probíhajícím ve sféře vysokého umění, v akademickém prostředí či diplomacii, tedy k institucím, které vyžadují jistý kulturní kapitál, jehož reprodukce je vázána a regulována vzděláním a ekonomickým a sociálním kapitálem rodiny. Na druhou stranu však paní H. disponovala jiným druhem vědění, totiž druhem
vědění o fungování právního systému. Z hlediska sociologii práva tak můžeme říci, že paní H. má bohaté právní vědomí (představa o tom co je po právu a co nikoliv), přestože její kulturní kapitál ji komplikuje se v procesu a normách jasně orientovat a adekvátně vystupovat.
Při samotném jednání paní H. po většinu času odpovídala tak, jak ji doporučil státní
zástupce. Z jednání jsme se dozvěděli přesnou povahu fiktivního sporu a též to, že žalovaná H. jasně věděla, proč je k soudu předvolána. U soudu žalovaná H. tvrdila, že jí již nestojí za vynaložené úsilí domáhat se zpětně alimentů, což byla evidentně lež vzhledem k předešlému rozhovoru se státním zástupcem. Zajímavé na tom je to, že toto svoje tvrzení podepřela slovy „nebaví mě běhat po soudech“, což je legitimizace samotnou povahou právního procesu, jako něčeho rigidního, dlouhodobého, komplikovaného a zatěžujícího. Soudce tuto poznámku „logicky“ akceptoval.
Paní H. se však chovala po celou dobu, a to i mimo soudní síň, jako by neustále hrála
nějakou roli. Ba co víc, v soudní síni byly její výpovědi značně odlišné od toho, jak vypovídala v „zákulisí“. Dá se dokonce říci, že to, co bylo pro nás zákulisím, bylo pro paní H. jen dalším jevištěm. Namísto jeviště a zákulisí tak měla dvě jeviště - s přihlédnutím k Goffamnově teorii můžeme konstatovat, že paní H. hrála dvojroli, kterou jsme jako publikum na obou jejích jevištích mohli rozpoznat a detekovat díky tomu případné rozpory. Nutno ovšem podotknou, že i pokud bychom se
s žalovanou před jednáním nesetkali, viděli bychom některé „herecké chyby“ kterých se dopustila. Například při čtení výpovědi pana D. který tvrdil, že v době početí dítěte se paní H. intimně nestýkala s jiným mužem, se žalovaná pro sebe pousmála a danou výpověď tak zpochybnila.

Státní zástupce
Státní zástupce v případu představoval žalující stranu. Paní H. se na státního zástupce obrátila jako na poslední prostředek k popření otcovství žalovaného N. Státní zástupce se nám jevil jako nejdůležitější aktér soudního řízení - podal návrh, kterému bylo v rozsudku beze zbytku vyhověno, a také koordinoval činnost a výpovědi žalované tak, aby na soud působily věrohodně.
Brzy po svém příchodu k jednací síni zavedl s první žalovanou rozhovor, kde
hovořili o detailech případu. Co se týče státního zástupce jako goffmanovského aktéra, bylo patrné, že byl při hraní své role velmi pečlivý. Bylo to zřejmé již před samotným představením (soudním řízením), kdy si s obžalovanou vytvořil improvizované zákulisí, když si ji odvedl opodál, abychom neslyšeli, jak se na řízení připravují.
Během soudního řízení kladl státní zástupce na formální vystupování velký důraz; měl na sobě oblek, ale při vstupu do jednací místnosti si rychle oblékl také talár, jež vytvořil jakousi osobní fasádu státního zástupce. Při tomto úkonu však nepoužil žádného zákulisí. To je ovšem spíše neobvyklé - na soudním řízení kde se očekává i veřejnost obvykle první vstoupí do jednací síně zástupci a obléknou si taláry a teprve pak soudce vyzve ke vstupu i publikum. Jak bylo ovšem ze soudcova výrazu po
našem vstupu patrné, veřejnost v tomto případě očekávána nebyla a my jsme se tak náhodou stali svědky tohoto „procesu oblékání“ a bylo nám tak umožněno do zákulisních praktik nahlédnout. Rychlé a ledabylé obléknutí taláru navíc způsobovalo, že když státní zástupce během řízení vstával, talár se mu rozevíral a bylo nutné si jej během řeči neustále upravovat, čímž celé představení ztrácelo
na očekávaném dojmu.
Samotná existence taláru jako legitimizačního symbolu nebyla v tomto případě neutrální. Ačkoliv šlo o civilní jednání, kde jsou si formálně strany rovny, byl to pouze státní zástupce, který talár měl a působil tak vedle žalované nadřazeně. Tato nerovnost neměla v tomto konkrétním případě v soudním rozhodnutí patrně žádné konsekvence, přesto se nám tento rozdíl fasád jevil jako významný.
I přes to, že v jednací síni kromě nás nebyla jiná veřejnost, státní zástupce stále zachovával příslušné normy. V podobném duchu jako na jednání vystupoval i po skončení soudního řízení při našem společném rozhovoru - mluvil s námi velmi formálně, používal právnických obratů. Goffman označuje tento proces jako byrokratizaci ducha, kdy se od daných aktérů očekává, že v kterémkoliv
okamžiku podají dokonale homogenní výkon a oni se podle toho také chovají.

Zajímavým faktem je role žalobce, který chvílemi zastávat funkci divadelní nápovědy, když paní H. radil jak dále postupovat v jejím případu, jak se co nejpřesněji vyjádřit před soudcem, či když jí vysvětloval obsah předvolání, které obdržela poštou. V určitých momentech zastával tuto roli i soudce, a to především když paní H. přetlumočoval termíny, kterým zjevně nerozuměla. Současně však zastával především roli režiséra – organizoval děj celého jednání.
Státnímu zástupci však nelze upřít, že byl vůči nám velmi vstřícný a nebránil se žádným odpovědím. Jako laikům nám důkladně vysvětlil průběh, smysl a právní úpravu, která se k němu vztahovala. Podle jeho slov, sám nečekal, že by soudce chtěl zjišťovat pozadí případu – předjímal, že soudce se pasivně spokojí s nabídnutými důkazy a nejasné či sporné skutečnosti přejde. Návrh na test DNA prý státní zástupce podal z důvodu procesní jistoty, pro případ, že by soudci navržené důkazy nepostačovaly - sám státní ovšem nepředpokládal, že by toho soudce chtěl využít. Rozsudek byl dle něj naprosto v souladu s jeho očekáváním.

Soudce
Soudce vystupoval profesně jistě, zejména díky jednoduchosti sporu – průběh řízení i
jeho výsledek byl očekávatelný, což se odrazilo i v krátkém čase, který potřeboval pro vypracování rozsudku. Jediné, co ho mírně překvapilo, byla účast veřejnosti na nepříliš zajímavém jednání. Na začátku vyzval žalobce a žalované ke vstupu do soudní síně, veřejnost ale nezmínil, což napravil až při našem vstupu. Soudce měl monotónní, rychlý přednes - občas si ovšem pletl jednotlivé žalované osoby, což vyvolávalo zmatek a působilo jako rušivý element jednání/představení.
Jeho působení v tomto sporu bylo takové, že lze pochybovat, že byl aktérem soudního
jednání. Soudce se stal ve sporu úředníkem, naplňujícím potřebné formality, i odůvodnění rozsudku bylo velmi strohé. Neprojevoval žádnou aktivitu zejména v otázce zjištění pravdy (skutkového stavu věci), očividně neměl zájem zjistit skutečnost, spokojil se s domněnkami, které uváděl i v odůvodnění (pravděpodobné zištné důvody žalované, odcizení dokladů). Přestože však žalovanou takto označil jako nespolehlivou a delikventní, zároveň postavil celý případ na tom, že vypovídá pravdu.

Více

Skupinová případová studie 5: průběh

Jednání, kterého jsme se zúčastnili, lze stručně popsat jako popírání otcovství za účasti Nejvyššího státního zástupce. Šlo o druhé jednání ve věci. Žalobcem zde byl Nejvyšší státní zástupce (při jednání zastoupený státním zástupcem K.), žalovanými společně matka dítěte H., její syn E. H. a matrikový otec N., v současnosti pobývající v cizině. Přítomna na jednání byla na straně žalované pouze H. (nar. 1986).
Věcným základem případu bylo, že žalovaná H. uvedla v roce 2004 jako otce svého dítěte muže vietnamské národnosti (žalovaného N.), který však podle jejího současného tvrzení není otcem biologickým. Jelikož v matrice zapsaný otec dítěte nepobývá v České republice a neplní žádné funkce sociálního rodiče včetně výživného, tj. odpadly zištné důvody, rozhodla se žalovaná jeho otcovství popřít, aby mohla nechat zapsat do matriky údajného biologického otce pana D., toho času ve výkonu
trestu. Kvůli jeho vyslechnutí došlo k odročení prvního jednání.

Jelikož žalovaná nebyla v době narození dítěte v manželství (tj. se neuplatnila první domněnka otcovství), došlo k určení otcovství na základě souhlasného prohlášení. Tato skutečnost samotná nebyla u soudu objasněna, bylo pouze řečeno, že k tomu došlo ze zištných důvodů, pravděpodobně na základě odcizených dokladů, žalovaný N. u tohoto aktu nebyl.

Hlavní část jednání byla věnována čtení výpovědi svědka D. Ten uvedl, že v době
zplození dítěte vedl s žalovanou společnou domácnost a cítí se být jeho otcem. Je také ochoten podstoupit testy DNA. K přednesené výpovědi nechtěla ani jedna ze stran nic doplnit, ani neměla další návrhy. Státní zástupce navrhl pouze možné provedení testu DNA pana D., za účelem zjištění, že je biologickým otcem dítěte (což by vylučovalo otcovství žalovaného N.).
Následovaly závěrečné návrhy. Státní zástupce navrhl, aby byl z matriky jako otec E. H. vyškrtnut žalovaný N., neboť bylo dle něj dostatečně prokázáno, že není otcem dítěte. Žalovaná se ztotožnila s jeho návrhem. Celé jednání netrvalo ani půl hodiny, neboť soudce a obě strany očividně chtěly dospět ke stejnému, předem danému výsledku. Soudce následně vyhlásil velmi krátkou, asi tříminutovou přestávku, po které následovalo čtení rozsudku. Rozsudek skončil všemi očekávaným
výsledkem – soud vyslovil, že žalovaný není otcem E. H. Rozsudek byl velice krátký (maximálně 1-1,5 strany), v odůvodnění se soudce při hodnocení důkazů omezil takřka pouze na svědeckou výpověď svědka D. a žalované Z. H. V nevyjasněných okolnostech případu se spokojil se spekulacemi.

Více

Skupinová případová studie 5: Soudní jednání jako představení

Na lidské jednání a chování pohlížet jako na divadelní představení s kulisami, herci, jevištěm a zákulisím. Tak jako herci během každého představení hrají určité role a odříkávají texty, kterék těmto rolím náleží, podobně také lidé vystupují v každodennosti sociálního světa jako herci hrající své role sociální.

Podle Goffmana jsme si vědomi toho, co se od nás v dané situaci očekává, a na základě tohoto faktu volíme své jednání, „hrajeme své divadlo, svou roli“. Nutno podotknout, že nejde o vědomý či dokonce vypočítavý proces - jde spíše o jakousi naučenou schopnost aktérů různé sociální situace úspěšně řešit.
Max Weber v této souvislosti hovoří o „sociálním jednání“, které se orientuje na reakce druhých lidí, a podle těchto očekávání se také přizpůsobuje a vyvíjí.
Goffman dále podotýká, že každé jeviště, bez kterého se žádná divadelní hra neobejde, má i své zákulisí a nejinak to platí i ve světě sociálním (Goffman 1999). Chování herců se tak odvíjí od toho, kde momentálně nacházejí – na jevišti hrají svou roli, která ale v zákulisí přestává existovat. Je to prostor, kdy se herci svým způsobem stávají sami sebou. Budovu soudu potom můžeme chápat jako jakýsi soubor menších divadelních scén (soudních síní), v nichž se odehrávají jednotlivá představení (soudní procesy). Soudní síň zde tedy plní stejnou funkci jako divadelní
jeviště – najdeme tu „herce“ v podobě svědků, žalujících, obžalovaných, i jejich právních zástupců.

Za zákulisí lze považovat například prostor před soudní síní sloužící jako jakási „čekárna“. Zde se lidé obvykle chovají jinak, než v soudní síni – připravují se na role, které budou posléze hrát.

Více

Skupinová případová studie 5: Úvod a analýza prostředí: zdání otevřenosti

Úvod
Právo je silně expertním systémem a jako každý takový systém se i ono rádo uzavírá
laikům a pohledům zvnějšku vůbec. Nutno podotknout, že tento stav samozřejmě existenci laických právních koncepcí nevylučuje a různí jednotlivci a sociální skupiny tak představují pro právo výzvu a nutně jej s jeho omezeností a uzavřeností konfrontují.
Také sociolog je u soudu cizincem, navíc cizincem specifickým. Jeho úlohou je odhalovat skryté mechanismy, latentní mocenské vztahy a zpochybňovat to, co se často
právníkům i laikům zdá samozřejmé, nevyhnutelné či marginální. V této práci se tak zaměřujeme i na témata zdánlivě s právem nesouvisejí jako je architektura soudní budovy, či otázka využívání vědeckých poznatků v právu a zabýváme se i dalšími tématy a přístupy pro právní experty snad nezajímavými. Věříme ovšem, že právě tento odlišný pohled pomůže mechanismy fungování práva účinně poodhalit.
Analýza prostředí: budova a místnost
Pokud chceme navštívit soudní jednání a naplnit tak teoretickou zásadu veřejnosti
reálným obsahem, je budova soudu to první, s čím se setkáme. Budova samotná ovšem není pouze neutrálním kontextem, jakýmsi nepodstatným obalem, ve kterém se jednání odehrávají, ale jde o prostor naplněný významy. Způsob uspořádání budovy, její vzhled, záměrně i nezáměrně použité symboly, to vše utváří specifické působení prostředí, které enkulturovaní jedinci dekódují a kterému rozumí.

Budova soudu, kterou jsme navštívili, byla v mnohém netradiční. V Českém kontextu jsou typické spíše monumentálně působící klasicistní budovy, které vytvářejí dojem dlouhé historie práva, které je v jejich zdech aplikovaného. Námi navštívený Justiční palác na první pohled působí dojmem opačným - jako moderní, transparentní, otevřený a vzdušný prostor. Svými parametry připomíná spíše moderní kancelářské budovy a sdílí s nimi i strohý byrokratický styl, který na návštěvníky působí poněkud odlidštěným dojmem. Návaznost na historii jako legitimizační prvek ovšem nevymizel ani v této nové budově a byl vtělen do podoby historizující sochy znázorňující Spravedlnost, která byla do centra interiéru stavby zařazena, ač tam stylově stěží zapadala. Tento historický prvek můžeme interpretovat jako symbolické dovolávání se tradic, které jsou jednou z nejúčinnějších legitimizačních praktik (Bourdieu, 1999).
Transparentnost daného prostoru, která je ztělesněna všudypřítomným sklem a průhledy
připomíná benthamovskou panoptikální architekturu, jak ji popisuje Foucault (2000). Dohled je díky použitému materiálu velmi snadný pro návštěvníky i zaměstnance samotné. Chod úřadu je tedy pod drobnohledem a neustálý potenciál „bytí viděn“ popichuje zaměstnance k práci, či alespoň vytváří dojem práce a podporuje tak všudypřítomný cvrkot.
Otevřenost je ovšem pouze zdánlivá, jak se návštěvníci paláce brzy přesvědčí. Při
hledání soudní místnosti jsme tak narazili na nejedny sice prosklené byť neprůchozí dveře a na cestě k jednací síni jsme tak prošli zbytečným a nečekaným martyriem. Nepomohly nám příliš ani orientační plány, které buďto neexistují, nebo nedokáží návštěvníkům efektivně poradit. Tento zdánlivě moderně transparentní a otevřený prostor nás tak překvapil svou spletitostí a uzavřeností.

Tento prvek je symptomem vztahu k veřejnosti, která je formálně vítána, ale které je
vstup fakticky znepříjemněn. Kontroly u vstupu jsou manifestní ochranou před ohrožením, soud se ale brání veřejnosti i latentně. Problematická orientace, nepřehledné uspořádání budovy a špatné orientační plány jsou také těmito subtilnějšími a skrytějšími praktikami vyloučení. Dalšími prvky byly také chatrné nástěnky s neaktualizovanými údaji o probíhajících jednáních - vedle světelných
tabulí s v podstatě zbytečnými údaji tento archaický prvek působil nepatřičně.

Dojem vyvolaný u vchodu do budovy se změní při vstupu do jednací místnosti. Ty, ač jsou situovány v moderní budově, působí zastaralým a velmi formálním dojmem, který se příliš neliší od jednacích místností starších soudních budov. Stísněnost místnosti není dána jejími rozměry ale spíše použitím tlumených odstínů hnědé, béžové a šedé a strohým, úřednickým vzhledem nábytku a vybavení a v neposlední řadě neexistencí oken.

Dominantou místnosti je prostor pro usazení soudce. Ten sedí na vyvýšeném místě, a za
zády jeho křesla vidíme plasticky vyvedený státní znak, který symbolicky dotváří dojem jakéhosi soudcovského „trůnu“. Soudce je tak díky explicitnímu odkazu na stát symbolicky vyvázán ze své subjektivity a stává se vtělením autority a moci státu. Reference na státní symbol tak legitimizuje jeho rozhodnutí a dodává jim zdání objektivity. Ta není ničím rušena, neboť ostatní vybavení, ač nemá přímý symbolický význam, nijak nevyhnutelnou subjektivitu soudících nevyobrazuje a latentně
tak vyvolaný dojem podporuje. Toto nastavení prostředí, které je u soudních budov a místností typické, tak vytváří specifické a dekódovatelné kulisy.

Více

Skupinová případová studie 4: výsledky pozorování

NÁŠ POHLED NA SOUDNÍ JEDNÁNÍ
Již při čekání na zahájení jednání a následně během celého soudu bylo patrné, že obžalovaní a jejich rodina a přátelé se cítí naprosto uvolněni. Dokonce by se zdálo, že se situací baví. Rodina obžalovaného, jež byl přiveden v poutech až těsně před zahájením jednání, k němu vzhlížela téměř obdivně. Přišli se na něj podívat, jelikož do vazby za ním smí jen jednou za čtrnáct dní. Malý chlapec, zřejmě syn obžalovaného, na tatínka hleděl s úsměvem a nebývalou radostí, že se potkali a
naprosto je nevyváděla z míry daná situace, která, řekněme, není zas až tak obvyklá pro setkání dětí s rodiči. Obžalovaný na syna neustále s úsměvem a nadšením pomrkával. I zbytek rodiny si vyměňoval šťastné pohledy ze shledání. Téměř by se zdálo, že jsou na obžalované pyšní. Soudce sám podotkl, že tímto způsobem žijí a někdy se to prostě nepovede a skončí u soudu. My jsme se shodli na tom, že většina lidí, jež by musela stanout před soudem, by se cítila zahanbena, měla by pocit, že v něčem selhala. Tímto dojmem však nikdo z obžalovaných nepůsobil, ani členové rodiny a známí se za své příbuzné nestyděli.

Rozdíl v takovémto přístupu by však mohl být dán příslušností k romskému etniku. Jejich kultura je stále značně odlišná od té naší a státní zákon pro ně nemá meritorní váhu, řídí se jinými, jim vlastními, zákony, které jsou rozšířeny mezi
příslušníky této sociální skupiny.
Obhájce obžalovaných působil poněkud zmateně a dojmem, že práce je pro něj pouhá rutina. Často se přeříkával a mnohokrát nedodržel protokolární postup průběhu jednání. Neustále poukazoval na špatnou materiální situaci obžalovaných a jejich rodin. A také několikrát připomněl, že obžalovaní byli závislí na alkoholu. Jejich příčetnost ani způsobilost však nikdy nezpochybňoval, tudíž tento argument neměl žádnou váhu při rozhodování o trestu. Ani první argument nepůsobil nikterak
přesvědčivě vzhledem k oblečení všech příslušníků rodiny a vzhledem k nebývalé ochotě zaplatit všechny škody i tresty. A vzhledem k tomu, že si obžalovaní svého obhájce platili. Ten nám tvrdil, že všemu, co u soudu řekl věří. Moc přesvědčivě však nepůsobil. Zopakoval stejnými slovy totéž, co v soudní síni. Navíc nám státní zástupce prozradil, že se na takovéto případy tento obhájce specializuje.
Další zajímavostí na obhájcově případu bylo, jak je zmíněno výše, jeho naprosté udržení si své role (v Goffmanovském slova smyslu) jak v soudní síni, tak i mimo ni, kdy jeho chování, odpovědi i názor na případ byly naprosto totožné s jeho vystupováním v soudní síni, a jeho jednání dávalo najevo, že je o všem co před soudem řekl doopravdy přesvědčen. Jestli tomu tak bylo, a do jaké míry v tom
hrálo roli např. to, že nebyl k případu přidělen ex offo, ale jako obžalovanými najatý advokát, zůstává otázkou.

Státní zástupce nám pomohl dokreslit si celý obrázek o obžalovaných i o panu obhájci informacemi, které nám o nich poskytl. Jelikož podobné případy zná, nebyl pro něj tento ničím význačný a s trestem byl v podstatě spokojen. Celou dobu působil vcelku netečně a bez velkého zájmu o dané věci. I pro něj to byla zřejmě rutinní práce. A přesto že měl svůj názor na věc vytvořený, nesnažil se do jednání příliš zasazovat.

Rozhovor s panem soudcem byl velmi přínosný. Spousta poznatků, které jsme se získali během jednání a předchozích rozhovorů, do sebe najednou začala zapadat. Jak podotkl dotazovaný studen, že je obdivuhodné, že obžalovaní zaplatili okradené škodu v celé výši, jakou požadovala, nám najednou nepřišlo jako charakterní skutek. Naopak, byla to spíše jediná možnost, jak se vyhnut pobytu ve vazbě, ke které je pravděpodobně s velkým apelem nabádal jejich obhájce. Všichni si byli vědomi, že jim hrozí nepodmíněné tresty, na kterých možná bohužel neměl zájem ani státní zástupce, ani soud. Odůvodnění, že věznice jsou přeplněné a podle posledního výzkumu máme příliš vysoký počet vězňů na počet obyvatel, bylo objektivní. Avšak nám se mohlo zdát trochu alibistické a vzdálené k projednávanému případu. Nicméně je tomu tak. To že škodu opravdu zaplatili je potřeba také brát v potaz. Proč to udělali stejně není možné zjistit. Otázkou je, kam peněžitý trest v této výši povede. Zda jen není další motivací k pokračování v trestné činnosti, aby si obžalovaní opatřili peníze na jeho splacení.

Shrnutí:
Velmi příjemně nás překvapila ochota všech zainteresovaných odpovídat na naše dotazy a vyjádřit se k případu. Bohužel jsme však nemohli promluvit se všemi obžalovanými. Jeden nebyl přítomen a k druhému bylo nemožné se dostat, jelikož byl přiveden z vazby a před jednáním i v přestávce byl odveden do speciální čekací místnosti.

Samotné jednání působilo jako rituál, což je však nutné, aby akt nabyl vážnosti. Přesto se zdálo, že ani obžalovaní a ani jejich příbuzní vážnost dané situace nepociťují a rozhodně se ani nesnaží vzbudit podobný dojem.

Byli jsme také vděčni panu státnímu zástupci, že nás zasvětil do případu hlouběji a nechal nás nahlédnout do spisů obžalovaných, tudíž jsme se mohli sami přesvědčit, že se jedná o recidivisty. Někteří z nich podobné trestné činy páchají již od osmdesátých let.
Z našeho pohledu musí být velmi obtížné v roli soudce odhlédnout od osobních dojmů a pocitů a stát se opravdu nezainteresovaným, vnějším pozorovatelem, jež své rozsudky vynáší opravdu nezaujatě. Což nám potvrdil i sám pan soudce, dodal však, že v právu se při rozhodování s lidským faktorem počítá.

Zjistili jsme, že během interpretace a vnímání soudního jednání opravdu vznikají rozdíly, přestože všichni přibližně stejně rozumí situaci a chápou, co se kolem všech aktérů děje. Příkladem je pohled jednotlivých účastníku na důvod spáchání trestného činu obžalovaných, někteří tomu věřili, jiní ne a jiní se dokonce snažili přesvědčit, že tomu sami věří, přitom jsme všichni měli stejné informace o dané situaci.
Další rozdíly v názorech, jak se chovat v daném případě, mohou být a to především pak v této naší konkrétní situaci, příslušností k různým etnikům a menšinám, jež souvisí s rozdílnými morálními soudy a hodnotovými žebříčky.

Rozhodně je však celé soudní jednání přesně ohraničeno jako jeviště, kde se akt odehrává a role jsou taktéž dopředu známé. Po většinou se jich všichni ve svých výstupech drželi. Perfektně zvládnuté vystoupení předvedl jak pan soudce, tak pan žalobce, i když u něj bychom mohli očekávat trochu více zapálení. Pan obhájce místy působil poněkud zmateně, předbíhal v ději a vstupoval do řeči soudce, přestože by po své dlouholeté praxi měl mít roli lépe zvládnutou. To však vykompenzoval svým přesvědčením o všem, co hájil v soudní síni, které prezentoval i mimo jednání a
pevně si za ním stál.

Diváci, kteří nepatřili k rodině obžalovaných byli spořádaní a dodávali vážnosti celé situace důvěryhodnosti. Obžalovaný, jež byl přiveden v poutech, a členové rodiny však působili spíše jakoby si role spletli, jakoby si zaměnili děj nebo alespoň akt, který se má právě odehrávat. Do prostředí nezapadali. Danou situací se snad dokonce bavili, přitom by všichni očekávali respekt k projednávané věci. Sám druhý obžalovaný, který se před soudem tvářil alespoň trochou adekvátně k dané situaci a snažil se všechny přesvědčit, jak svého činu lituje, pak vypadl z role vždy, když opustil jednací místnost. Mimo síň byl veselý a uvolněný. Proč se obžalovaní a jejich rodina takto, pro ostatní nevhodně, chovali, může být opět vysvětleno etnickým původem. Je nutné si ale uvědomit, že potom záleží, z čí úhlu pohledu se na situaci díváme.

Více

Skupinová případová studie 4:rozhovory

Rozhovor s obhájcem
Ke krátkému rozhovoru mezi námi a obhájcem (všichni tři obžalovaní měli společného obhájce) došlo mezi přelíčením a vyhlášením rozsudku. Obhájce byl ve vztahu k případu velmi hovorný, ale ve své podstatě zopakoval jen totéž, co v obhajobě před soudem (i se zhruba stejnou mírou emocí vložených do svých slov). Zmiňoval se tak hlavně o špatné sociální situaci obžalovaných, žijících podle něj prakticky na hranici chudoby, kteří svůj trestný čin spáchali proto, aby vůbec měli na jídlo,
oblečení a další základní věci potřebné k životu. Během rozhovoru nás vyrušila stará paní z rodiny patřící k obžalovaným, která přispěla slovy o svém velmi vážném zdravotním stavu (jednalo se o matku jednoho z obžalovaných) a pak se bavila s advokátem, který se jí ochotně věnoval. Kromě toho i celkově bylo z jejich vzájemné mimosoudní interakce znát, že se advokát s rodinou celkem dobře zná.

Nejzajímavější na obhájcově výpovědi je kontrast mezi tím, co o sociální situaci obžalovaných tvrdil u soudu, a nám potvrdil, že tomu opravdu věří (ačkoliv jeho projev tak přesvědčivě nepůsobil), a jaký názor měl státní zástupce.

Ten obviněné, v souvislosti s otázkou na peněžitý trest, označil za „dost bohaté, oni na to mají, oni si to můžou dovolit.“ K advokátově obhajovací řeči a k tomu, že se v ní odvolával na špatnou sociální a ekonomickou situaci obžalovaných jen poznamenal – “Tak něco tam musel říkat/říct.“

Rozhovor s obžalovaným
Po ukončení jednání a před vyhlášením rozsudku jsme oslovili obžalovaného (pana S) a požádali jej o jeho vlastní vyjádření k případu.
Obžalovaný popsal se, že v uvedený den byl venku se dvěma kamarády a jeden z nich vhodil do auta ukradenou kabelku s penězi. Podle jeho tvrzení, kabelku do auta vhodil třetí z nich, který se jednání neúčastnil. Obžalovaný potvrdil, že jednali pod vlivem alkoholu a peníze si nechali proto, že nebyli v danou chvíli schopni správně odhadnout situaci. Nijak se nesnažil provinění popírat. Konstatoval naprosto klidně – „prostě se stalo“. Svoji závislost na alkoholu i drogách přiznal a
považoval ji za fakt, který do jisté míry vysvětluje a omlouvá jeho chování. Mladík byl velmi pěkně a čistě oblečen, měl bílou bundu, světlé riflové kalhoty a bílé tenisky. Byl také hladce oholen a úplně ostříhaný. Jeho chování nejevilo jakoukoliv známku agresivity, nicméně ani provinilosti. Byl zdvořilý a ochotný odpovídat a zájem z naší strany ho evidentně těšil.

S rozsudkem byl pochopitelně obžalovaný spokojen. Byl vynesen přesně takový, o jaký pan obhájce za své klienty usiloval.


Rozhovor s přihlížejícími – příbuzní obžalovaných
Na chodbě byl obžalovaný obklopen ženami, které se jednání zúčastnily a z hovoru vyplynulo, že se jedná o rodinu pana K (muže ve vazbě). Byla to jeho matka, manželka, dcera, syn a nějaká dívka z širší rodiny. Když jsme s obžalovaným hovořili, ženy se rády k rozhovoru připojily a ochotně se představily. K případu se konkrétně nevyjadřovaly, tedy přesněji manželka jen pokrčila rameny, ve smyslu „no je to tak jak říká…“. Obě děvčata, kterým mohlo být tak 18-20 let, během rozhovoru
dostaly záchvat smíchu a obžalovaný s manželkou pana K nad mimi se smíchem mávali rukou. Jedna dívka byla obzvláště hlučná, a obžalovaný jen tak utrousil, že je sjetá. Malý chlapec (odhaduji 6-8 let) byl velmi tichý a oproti dívkám naprosto nenápadný, většinou způsobně seděl na židli. Všichni byli velmi úhledně, čistě, moderně a do jisté míry elegantně oblečeni. Vzhledem k tomu, že obhájce upozorňoval na to, že muži se trestného činu dopustili pouze a jenom z důvodu veliké nouze, v tomto světle se jeho zdůvodnění jevilo jako velmi slabé. Bylo evidentní, že jednání u soudu nemá pro obžalovaného ani pro rodinu žádný stresující charakter; jak jsme uvedli, děvčata se skvěle bavila, manželka byla klidná a vyrovnaná. Snad trochu těžce to nesla matka, která se rozhovoru neúčastnila, jen prohodila pár slov, ale nebyli jsem schopni jí porozumět. Zdálo se nám, že neovládala dobře český jazyk. Nicméně bylo patrné, že byla z chování rodiny značně rozmrzelá.

V závěru bychom si dovolili konstatovat, že zúčastnění nevnímali jednání u soudu jako nijak výjimečnou situaci a působili dojmem, že se v podobné situaci neocitli poprvé. Jejich model chování se jevil jako propracovaný a naprosto nenapadnutelný. Základem bylo přiznání viny, zdvořilost a také projevená lítost nad vykonaným skutkem. Jejich lítost však rozhodně nebyla přesvědčivá.

Rozhovor s dalším přihlížejícím – student prvního ročníku právnické fakulty

Kromě naší skupinky a rodiny obžalovaných byl u soudu přítomen ještě student prvního ročníku práv. Na samotný případ nahlížel především z právního hlediska, a z tohoto pohledu ho zaujalo jednak právě to, že byl případ souzen podle staršího vydání zákona, a za druhé konec obhájcovi řeči, kdy obhájce už dopředu prohlásil, že pokud soudce rozhodne určitým způsobem (tedy udělí obžalovaným jen podmíněné tresty a finanční pokutu) nebude se proti rozsudku odvolávat. Student to označil za zajímavý a nestandardní „tah“, kterým si obhájce vlastně mohl eventuálně trochu napomoci
k rozsudku, se kterým by byl spokojen. Jinak mu žalobcův a obhájcův výkon stejně jako celé soudní řízení přišlo jako standardní, ničím nevybočující z normální praxe.
Co se týče obžalovaných, ti na něj „působili dojmem, že trestného činu se opravdu dopustili v nouzi, tedy snad... Nicméně způsob jejich omluvy typu – upřímně lituji toho, že jsem spáchal trestný čin... – byl spíše úsměvný. Zdálo se mi, že už to říkali mnohokrát a asi je to už trošku nudí...“ Sám ale také zdůrazňuje fakt, že poškozené Neubauerové, zaplatili náhradu odcizeného majetku ve výši, jakou si určila a to je „u takových delikventů hodné obdivu. Nepředpokládám, že takových
případů je více.“ Student se domníval, že z tohoto důvodu je soudce nechtěl zbytečně poslat do věze ní, „poněvadž věznice jsou plné a je známým faktem, že zpřísňování sankcí nevede mnohdy vůbec k náp ravě pachatele a ke snížení intenzity výskytu trestné činnosti.“

Dále tázaného zaskočilo, jaké dostali pokuty – 50, 40 a 30 tisíc Kč, „to by mě zajímalo, kde na to vezmou... Kdo ví, jak si peníze opatří...“ Dále podle tohoto studenta obžalovaní ale rozhodně měli morální zásady, jinak by peníze nevraceli a důležité je i to, že byli v hmotné nouzi a že peníze vrátili.

Rozhovor se státním zástupcem (žalobcem)
Mezi tím, co se soudce rozhodoval, jaké uloží obžalovaným tresty, se nám podařilo položit několik otázek i státnímu zástupci. Státní zástupce působil velmi jistým dojmem, zároveň však působil velice mile a bylo znát, že nemá problém odpovědět na naše dotazy. Vzhledem k tomu, že náš rozhovor se státním zástupcem proběhl ještě v průběhu soudu, kdy nebyly jasné tresty, které budou obžalovaným uloženy, naše první otázka na státního zástupce byla, jaké tresty pro odsouzené očekává. Na to nám státní zástupce odpověděl, že se již s obhájcem obžalovaných domluvil na peněžitých trestech, proto tedy očekává, že takto bude rozhodnuto i soudcem. Skutečně se nakonec soudce rozhodl pro peněžité tresty – První obžalovaný - 30 000 Kč
nebo náhradní trest 12 měsíců. Druhý obžalovaný – 40 000 Kč nebo náhradní trest 14 měsíců a třetí obžalovaný – 50 000 Kč nebo náhradní trest 20 měsíců.

Před vyhlášením rozsudku dostali státní zástupce i obhájce možnost promluvit, státní zástupce toho nevyužil. Obhájce této možnosti využil, hovořil zejména o tom, že obžalovaní svého činu velmi litují a že páchali trestnou činnost, protože chtěli zabezpečit rodinu, dále také, že páchali trestnou činnost pod vlivem drog, Naše druhá otázka na státního zástupce tedy byla nasnadě, ptali jsme se ho, zda-li takováto řeč může nějakým způsobem ovlivnit rozhodnutí soudce, zda-li k tomu
může přihlédnout. Na to nám státní zástupce s pošklebkem ve tváři odpověděl, že to, že byli obžalovaní pod vlivem nějakých návykových látek , soudce nebere v potaz, že to byla spíše taková „hra“ jejich obhájce, který má v popisu své práce udělat vše pro to, aby byly tresty jeho mandantů co nejmírnější. Rovněž nám sdělil, že soudce může přihlédnout k tomu, že obžalovaní svého činu litují, zároveň by však měl ale soudce zvážit, nakolik je lítost skutečná.
Státní zástupce nám nabídl, že po skončení soudu můžeme nahlédnout do některých spisů, týkajících se tohoto stání. Po vyhlášení rozsudku jsme se tedy znovu se státním zástupcem sešli. Ptali jsme se ho, jak je spokojen s rozhodnutím soudu, on odpověděl, že tento výsledek očekával, takže spokojen je. Dále nám říkal, že by se ani moc nedivil, kdyby všichni tři obžalovaní byli u soudu zanedlouho znovu, jelikož jsou to recidivisti, což nám posléze i dokázal, když nám přečetl něco málo z jejich trestního rejstříku. Pro přiblížení - jeden z obžalovaných má ve spise asi devět spáchaných trestných činů, za něž již byl nějakým způsobem postižen, jako je ublížení na zdraví, různé podvody, padělání, vydírání, loupeže, poškození cizích práv a podobně. Druhý z obžalovaných má asi již deset záznamů jako jsou kapesní krádeže, ublížení na zdraví, různé jiné krádeže a podobně. I třetí z nich má asi sedm záznamů podobného charakteru. Někteří tuto trestnou činnost vykonávali
dokonce již od 80. let.

Rozhovor se soudcem
Po skončení jednání jsme požádali o rozhovor soudce. S rozhovorem ochotně souhlasil a poskytl nám poměrně dost informací, což bylo pro naši práci velkým přínosem. Rozhovor samotný trval déle než hodinu. Vstřícnost nás velmi příjemně překvapila.
Soudce v rozhovoru uvedl, že v podstatě na obžalované nahlížel jako na recidivisty, kteří mají za sebou kriminální minulost. Ačkoli podle jeho slov měl spíše tendenci uchýlit se k nepodmíněnému trestu, nakonec se rozhodl pro trest alternativní. Velkou váhu přikládal tomu, že se obžalovaní k trestu nakonec přiznali a za svůj čin se omluvili, což se podle jeho slov nestává často. Dalo by se říci, že to byl hlavní důvod, proč nakonec padl podmíněný trest „Opravdu měli tu odvahu vstát a podívat se na ty poškozené a říct já se vám opravdu omlouvám.“ Soudce se ale také zmínil o tom, že samozřejmě nemá stoprocentní jistotu, že to obžalovaní myslí vážně, s tím se ale podle svých slov setkává neustále. Věrohodnost svých omluv si obžalovaní získali také tím, že celou škodu poškozeným nahradili. Na druhou stranu však měl soudce dojem již v předchozích jednáních, že obžalovaní úplně přesně neví, za co konkrétně se omlouvají. Trestných činů spáchali pravděpodobně mnohem více.

Svůj čin vysvětlovali obžalovaní tím, že byli ve špatné finanční situaci, což bylo ale značně sporné například vzhledem k jejich oblečení a nebývalé ochotě zaplatit škodu i peněžité tresty. Na obhajobu stavěnou na finančních potížích soudce nekladl příliš veliký důraz, protože z jeho pohledu se jedná o trestný čin a není důležité to, proč k němu došlo. „Já jim to neberu, ale jako podstatnou váhu to pro mě nemá.“ Motiv tedy v tomto případě nesehrál velkou roli. Stejně tak jako fakt alkoholové závislosti, o které obhájce několikrát hovořil. Způsobilost pachatelů zpochybněna nebyla, tudíž nemělo valný smysl se touto otázkou zabývat.

Co se týče úspěšnosti trestu, tak soudce potvrdil, že finanční trest je dopředu neodhadnutelný a on sám s ním má jak pozitivní, tak negativní zkušenost. V tomto případě si myslí, že obžalovaní finanční trest zaplatí a to i díky faktu, že v opačném případě jim hrozí odnětí svobody na 12 až 20 měsíců. Domníval se, že právě vzhledem k hrozbě nepodmíněného trestu byli obžalovaní velmi ochotni zaplatit škodu, to byl údajně hlavní důvod, proč jednali tak netypicky.

Rozhovor se soudcem nám především dokreslil celý obraz situace. Na všechny z nás působil jako autorita a tak i my jsme se pravděpodobně nejvíce nechali ovlivnit jeho dojmy a názory.

Více

Skupinová případová studie 4: popis

Našim úkolem bylo zjistit, jak se liší jednotlivé pohledy účastníků soudního jednání na jeho průběh. Za tímto účelem jsme se po nesnadné dohodě o čase a datu vyhovujícím všem členům skupiny všichni zúčastnili výběru soudního jednání.
Postupovali jsme po případech, které měly brzy začít, ovšem moc úspěšní jsme nebyli, neboť některá jednání byla zrušena, u jiného nebyla doručena obsílka, proto se nekonalo. Jiné jednání již skončilo, nebo šlo pouze o upřesňování obžaloby, což pro nás nebylo přínosné.
Nakonec jsme se dostali na civilní jednání, které se mělo konat v místnosti č. 32. Zde seděl mladý muž v obleku, přisedli jsme si k němu oslovili jsme jej. Zjistili jsme, že se jedná o právníka advokátní kanceláře zastupující Statutární město Brno. Mladý muž byl velmi ochotný a na všechny naše otázky se zájmem odpovídal. Zjistili jsme, že se bude projednávat rozhodnutí o vystěhování z městského bytu z důvodu dlouhodobého neplacení. Zeptali jsme se ho, zda mu nebude vadit, když se jednání zúčastníme. Odpověděl, že ne, že jednání je veřejné, tak není žádný problém
s naší přítomností. Ale upozornil nás, že protistrana se nejspíše nedostaví. To se potvrdilo. Nezažádali ani o odročení, proto se soud konal bez účasti protistrany.Jednání proběhlo velmi rychle,
soudkyně přednesla všechny náležitosti, vše bylo zapsáno. Po
přečtení žaloby a ujasnění všech detailů jsme byli vyzváni k odchodu a vyčkání na rozsudek. Zeptali jsme se zástupce, zda je se svým vystoupením spokojený a zda si myslí, že bude úspěšný. Odpověděl, že ano, že jde pouze o formalitu, že je stejně jasné, jak to dopadne. Ovšem mírná nervozita na něm byla znát. To je ovšem pochopitelné, neboť z rozhovoru vyplynulo, že je pouhý rok a půl po škole a že tuto práci nedělá dlouho. Také se nám svěřil, že tato jednání ho příliš nebaví, ale podle jeho slov „firmu něco živit musí“. Ovšem po chvíli přemýšlení nad svou odpovědí dodal, že ho to samozřejmě baví. Po necelých 5-ti minutách čekání jsme byli vyzváni k účasti na vynesení rozsudku. Vrátili jsme se do jednací síně a vyslechli rozsudek: „Žalovaní jsou povinni vyklidit a předat žalobci byt … a to do 60 dnů od právní moci rozsudku.“

Vynesení rozsudku proběhlo bez jakýchkoliv komplikací a jednání bylo ukončeno. Provedli jsme krátké rozhovory, se soudkyní i žalobcem týkající se jejich názory na rozsudek. Také jsme se dozvěděli, že ani soudci a ani žalobci nejsou rádi, když je u soudu přítomna veřejnost a studenti, zvláště v případech jako byl tento (bez účasti protistrany), jelikož vše pak musí probíhat velmi formálně a jednání trvá déle. Kdyby nebylo přítomno publikum, mohli by se na všech podmínkách domluvit na místě, nemusela by byt přestávka před vynesením rozsudku, vše by se sepsalo přímo na místě a
nemuseli by „hrát takové divadlo“.

Rozhodli jsme se tedy navštívit ještě jiné jednání, ve kterém by bylo více účastníků. Ovšem i toto civilní jednání nás obohatilo o užitečné informace a zajímavé postřehy. Zjistili jsme, jaký je průběh celého aktu a mimo jiné také to, že velmi častým problémem je, že se obžalovaní u tohoto typu žaloby nedostaví. Taktéž jsme zjistili jak se u soudu chovat a další drobné i podstatné informace.

Co nás však v tomto případě zaujalo nejvíce a mohlo by být sociologicky přínosné, bylo sdělení paní soudkyně týkající se přístupu různých soudů. V okamžiku, kdy se rozmluvila nám prozradila, že dříve pracovala na Ostravsku, kde se podobné problémy řešily daleko striktněji a kratším časovém horizontu. Město Brno je údajně shovívavější vůči neplatičům, pakliže nájemce vyjádří zájem dluh zaplatit, žaloba se odkládá.

Další jednání bylo v trestní věci. Před zahájením jednání se nacházela v čekacím prostoru skupina lidí, kteří k sobě zjevně patřili:
několik žen, jeden mladý muž a malý chlapec. Současně byli přítomni dva muži středního věku – obhájce a žalobce. Atmosféra byla klidná, lidé spolu bez emocí komunikovali. Jednání bylo zahájeno přesně ve stanovený čas.

Jednací síň je rozdělena na prostor pro veřejnost a prostor ve kterém probíhá úřední jednání. Levá strana je určena pro žalující stranu a pravá pro obžalovaného a jeho obhájce. Čelo místnosti je určeno předsedajícímu soudci, který sedí na mírně vyvýšeném místě a po pravé straně je místo pro zapisovatelku. Zjistili jsme, že mladý muž, kterého jsme potkali na chodbě, je jedním z obžalovaných. Během několika minut přivedli dalšího obžalovaného s dvěma muži jakožto ozbrojeným doprovodem – pana K, který měl pouta na rukou, neboť v danou dobu byl ve vazbě za spáchání jiného
trestného činu. Třetí obžalovaný nebyl přítomen z důvodu nemoci. Muž v poutech a ženy v prostoru pro veřejnost se zdravili a jejich rozpoložení bylo naprosto uvolněné. Ani jeden z obžalovaných nejevil známky stresu, nejistoty či strachu.

Jednání se týkalo dvou krádeží, které proběhly v půlročním časovém intervalu. Prvnímu poškozenému byly odcizené věci vráceny. Druhá poškozená však přišla o majetek v hodnotě přesahující 11 tisíc Kč. Uplatnila však škodu ve výši 16 400 Kč, jelikož s krádeží byly spojeny další kroky jako blokování platebních karet, výměna zámku apod. Polehčující okolností bylo však to, že uvedenou částku obžalované zcela a bez výhrad uhradili.

V jednací síni se tedy mimo soudce, soudní zapisovatelky, žalobce, obhájce a dvou obžalovaných nacházela naše 6-ti členná skupina, jeden student právnické fakulty a 4 dospělé ženy a jeden malý chlapec. Všichni byli příbuzní a přátelé obžalovaných.

Jednání začalo ve stanovenou dobu, proběhlo zcela bez komplikací, byly vyslechnuty všechny strany, žalobce, obhájce i obžalovaní, důkazy byly předvedeny. Žalobce i obhájce navrhli tresty, obžalovaní projevili lítost nad svými činy a slíbili, že jejich jednání se již nebude opakovat. Jejich lítost a omluva ovšem nezněly moc přesvědčivě, neboť byly vysloveny zcela bez emocí s pohledem do země.
Slovo lítost či omluva se velmi často objevovalo i v řeči jejich obhájce, který několikrát zdůrazňoval, že veškerou vzniklou škodu uhradili; k činu se přiznali; že se jednalo o čin v nouzi; nechtěli se obohatit; jednali pod vlivem drog a že ze závislosti jsou ochotni se léčit. Proto také navrhoval co nejnižší trest – peněžitý nebo podmínečný. V tomto případě se obhájce vzdá práva na odvolání. Po vyslechnutí všech stran jsme byli vyzváni k odchodu z jednací síně a vyčkávali jsme na
vynesení rozsudku. Tentokrát přestávka na rozhodnutí byla poněkud delší, než u předešlého civilního řízení, jednalo se však o komplikovanější případ. Téměř po 25 minutách jsme byli vyzváni k návratu do jednací síně a vyslechli si rozsudek, že obžalovaní jsou viní. Tresty byly téměř shodné s návrhy obhájce –peněžité a podmínečné. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě uhrazen,
byl stanoven náhradní trest odnětí svobody.

Obžalovaní v průběhu čtení rozsudku neprojevovali téměř žádné emoce ani lítost, dokonce se chvílemi i usmívali, jakoby na sebe byli snad pyšní. To byl náš subjektivní pocit. Je možné, že byli pouze nervózní a my jsme jejich chování špatně interpretovali.
Dále uvedl soudce důvody, proč se tak rozhodl. Hlavním bodem byla právě výjimečnost toho skutku, kdy je způsobená škoda uhrazena. To soudce považuje za velmi pozitivní, dokonce uvedl, že tento skutek velmi kvituje. Tento argument opakoval v závěrečné řeči několikrát. Dále uváděl důvody, že žalovaní již nebyli dlouho trestaní a k činu se přiznali, sice za zvláštních okolností, ale přiznali. Také soudce uvedl, že obžalovaní byli posuzovaní podle původního trestního zákona, neboť to pro ně bylo výhodnější, podle nového znění „by dopadli ještě hůře“. Zajímavý bylo také další
zdůvodnění trestu, jež se od ostatních lišilo. Jednalo se mimo jiné totiž o objektivní fakt přeplněnosti českých věznic. Proto jsou v naší současné justici upřednostňovány alternativní tresty.
V závěru se státní zástupce i obhájce vzdali práva na odvolání a jednání bylo ukončeno. Po závěrečné řeči jsme byli vyzváni k odchodu z jednací síně. Soudce nám přislíbil rozhovor po dalším jednání, které se v místnosti konalo, měli jsme tedy čas na rozhovory s ostatními zúčastněnými.

Více

Skupinová případová studie 3: Srovnání

Dva případy, které jsme měli možnost navštívit v tentýž den, se od sebe lišily od začátku až do konce. Především uveďme, že jiné bylo finanční zabezpečení otců, vztah mezi bývalými manžely, průběh procesů a zapojení dětí do soudního sporu. Totožná zůstávala pouze pravidla, která platí v soudní síni, jako je vstávání jedinců při promluvě, tedy v okamžiku, kdy dostanou slovo a chtějí se k něčemu vyjádřit (totéž platí i pro advokáty), nebo když všichni přítomní v soudní síni musí povstat při závěrečném projevu, rozhodnutí soudce.

První podstatný rozdíl mezi oběma případy jsme zaznamenali již ve chvíli, kdy se bývalí manželé potkali na chodbě před vstupem do soudní síně. V jednom případě se exmanželé v okamžiku jejich setkání šli pozdravit a podat si ruku i spolu se svými advokátkami. Poté zůstali stát na chodbě nedaleko vedle sebe po boku svých právních zástupců. Ve druhém případě byla mezi manželským párem viditelná nenávist. Manželé se na sebe ani nepodívali, natož aby se pozdravili, jejich doprovod stejně tak.


Dalo by se říci, že v obou případech šlo o děti, respektive o dobro dětí. První případ projednával úpravu styku otce s nezletilou dcerou. I přes lehce napjatou atmosféru v soudní síni na sebe manželé nijak „neútočili“, naopak se snažili vyjít si vstříc. Otec platil výživné, na kterém se oba manželé shodli, a matka nebránila otci, aby svojí dceru vídal častěji. Soud si tedy vyslechl požadavky obou stran, které se shodovaly. Oba manželé při promluvě toho druhého přikyvovali, souhlasili, usmívali se. Advokátky zastupující bývalé manžele také neměly žádné další připomínky.
Proto soud rozhodl jednomyslně ve prospěch dohody rozvedených manželů. Řízení proběhlo velice hladce a všichni se rozešli bez sebemenších emocí.

Ve druhém soudním líčení se jednalo o spor zcela protichůdné povahy. Matka požadovala po otci svých dětí, aby platil měsíčně vyšší alimenty a také, aby zpětně doplatil výživné na obě děti. Otec se odvolával na zvýšení výživného na obě své děti v době, kdy nastoupily na základní školu a rozhodně nesouhlasil se zpětným doplacením výživného. Důvodem pro něho bylo, že se živil řemeslnou výrobou a
sám svůj příjem hodnotil jako nedostatečný vzhledem k finančním požadavkům, které měla jeho exmanželka. V tomto případě panovala naprosto napjatá atmosféra. Co řekla jedna strana u soudu, snažila se druhá zpochybnit a vyvrátit. Když mluvila žena, její bývalý muž si zavřel oči a položil hlavu do dlaní, dokud nedomluvila. Během promluvy muže jeho exmanželka kroutila hlavou, častovala ho ironickými posměšky a psala vzkazy na papír svému právnímu zástupci, načež on na ně vždy zareagoval a začal klást otázky jejímu bývalému manželovi. Celkově advokát ženy působil „dravěji“
než advokátka muže. Situace v soudní síni byla velice emotivně napjatá.

Finanční zajištění otců v obou sporech sehrálo hlavní roli. V prvním případě z důvodu vysokých alimentů, vzhledu a vystupování otce a poklidného průběhu jednání bylo znát, že peníze nejsou pro otce podstatné. Muž byl jak „vystřižený“ z časopisu o poslední módě, s luxusními doplňky. Oproti tomu ve druhém jednání byl otec oblečený ve starých a obnošených šatech v nepříznivé finanční situaci a i nepatrné zvýšení alimentů by pro něj bylo nepříjemné. Otázkou zůstává, zda vzhled
vyjadřoval jeho životní úroveň nebo záměrný pokus působit dojmem „chudáka“. Proto v tomto případě spor manželů vygradoval ve „válku“ v soudní síni, ve které proti sobě neváhali vytáhnout všechny zbraně, a to i děti.

Více