Míč rozhodčího – nepsané ujednání fair play ve fotbale. Pro svou esej jsem zvolil téma „Nepsané pravidlo fair play ve fotbale“. Moje motivace je zřejmá: sám hraji pravidelně fotbalová utkání, a tato problematika je mi proto blízká.
Nejprve popíšu typický příklad nepsaného pravidla fair play, které se ve fotbale běžně užívá. Můžete vidět takřka v každém zápase a často víc než jednou: jedná se o tzv. míč rozhodčího. Tento institut je ve fotbale užíván již desetiletí, v poslední verzi pravidel (platnost od 1.7. 2005) je k nalezení v rámci pravidla VIII, které pojednává o zahájení hry.
Je definován následovně: míč rozhodčího je způsob, jakým se navazuje hra poté, co byla v době, kdy byl míč ve hře, přerušena z důvodů neuvedených na jiných místech pravidel. Provedení institutu je popsáno takto: rozhodčí nechá padnout míč na zem v místě, kde byl míč v okamžiku přerušení hry. Míč je ve hře, jakmile se dotkne země.
Kdy se institut použije? Odpověď na tuto otázku poskytují pravidla, a to desetibodovým výčtem. Nebudu zde všechny uvedené možnosti vypisovat – lze však shrnout, že se jedná o navázání hry po jejím přerušení rozhodčím z neobvyklých důvodů, které pravidla nepostihují.
Nejčastějším je zranění hráče mimo probíhající akci, aniž přitom došlo k porušení pravidel (zde je možný dvojí výklad: ke zranění mohlo dojít skutečně nezaviněně, tj. absolutně bez porušení pravidel; pro pravidla rovnocenným je však i zranění v souboji, při němž bylo pravidlo soupeřem porušeno, avšak bez povšimutí rozhodčího – což je vnímáno jako zranění bez porušení regulí). Dalším častým případem je narušení hrací plochy vhozením nějakého předmětu z publika či přítomnost dvou nebo více míčů na hřišti, k níž může dojít při špatné koordinaci činnosti podavačů míčů.
Zda bude hra přerušena, či nikoli, však záleží čistě na rozhodčím. Pokud hru skutečně přeruší, vyčká zpravidla, dokud není situace, kvůli níž k přerušení došlo, uspokojivě vyřešena (tj. zraněný hráč je ošetřen, popřípadě jeho ošetřování probíhá mimo hrací plochu; nadbytečné míče, které se nedopatřením dostaly v současnou chvíli na hrací plochu, jsou odstraněny) a následně provede „míč rozhodčího“. K aktu povolá po jednom hráči z každého týmu, postaví je proti sobě tak, aby mezi nimi zbylo dostatek prostoru k vhození míče. Ten následně pustí na zem přibližně z výše svého pasu.
Problematickým bodem je fakt, že pravidla už neřeší, co se s míčem stane, jakmile se dotkne země. Mohla by se o něj strhnout okamžitá řež. Ovšem neděje se tak. Proč? Existuje nepsané gentlemanské ujednání, které respektují všichni fotbalisté na světě. Jak profesionálové, tak amatéři. To zní: míč náleží týmu, který jej měl v držení před přerušením hry. Realizace probíhá zpravidla tak, že se míče po jeho dopadu na zem dotkne jako první hráč týmu opačného a kopem jej dopraví do míst, kde jej může bezpečně (tedy aniž by byl atakován soupeřem) převzít hráč týmu, jehož akce byla přerušením zastavena.
Nepsané fair play ujednání je dodrženo v drtivé většině případů. A pokud je zcela výjimečně porušeno, týmu, který jej nedodržel, se dostane okamžitého morálního trestu – v případě profesionálních utkání potupného pískotu publika (často i v případě, hraje-li provinivší se tým na domácím hřišti) a perzekuce v médiích, na amatérské úrovni jsou morální sankce provedeny soupeřem, který může například odstoupit z utkání.
Přesto vyvstává několik dalších otázek. Je dostačující, že je pokračování hry po uplatnění tohoto pravidla ošetřeno pouze nepsaným fair play ujednáním? Je toto ujednání ustaveno funkčně? Proč není někdy dodrženo? Nemělo by být zahrnuto do pravidel? Jsou následné sankce nakolik silné, aby se zabránilo porušení ujednání ve vyhrocených případech?
Pokusím se zodpovědět jednu otázku po druhé. Začnu tou, zda je dané fair play ujednání ustaveno funčně. Odpověď na ni totiž považuji za nejsnažší: tvrdím, že ujednání je plně fuknčí a je ustaveno správně. Kdyby nebylo ustaveno takto, docházelo by pravděpodobně k častému zneužívání – míč by si mohl nechat druhý tým, než jehož akce byla rozhodčím přerušena. Mohlo by také dojít k vyhrocení situace po opětovném uvedení míče do hry – mohla by se o něj strhnout řež mezi hráči obou týmů, což rozhodně není žádoucí zejména vzhledem k tomu, že je míč uváděn do hry v místě, kde byl v momentu přerušení hry. To může být klidně v těsné blízkosti jedné z branek – a zde by souboj o míč nebyl rozhodně vhodný pro plynulost a regulérnost hry. Navíc by byl vyvinut přílišný tlak na rozhodčího, který by mohl průběh zápasu výrazně ovlivnit tím, zda a především kde by hru přerušil.
Poměrně intiutivní je vysvětlení případu, proč je fair play ujednání někdy porušeno. Stává se tak, byť jen výjimečně, ve vypjatých situacích, kdy průběh utkání nějakým způsobem výrazně nevyhovuje jednomu z týmů, který se proto uchýlí k porušení nepsané gentlemanské dohody. Třebaže dobře ví, že jej čeká morální sankce, hráč, který je do provedení institutu rozhodčím vtažen, buď z racionálního kalkulu nebo nezamýšleně vlivem stresové situace ujednání poruší a míč soupeři, jehož akce byla přerušena, neodevzdá. Příkladem nechť je zápas španělského klubu Real Madrid: při utkání proti Huelvě, který měl Real podle předpokladů bez problémů vyhrát, byl stav těsně před koncem 1:1 (tedy výrazně nevyhovující domácímu mužstvu, které vítězství potřebovalo pro stvrzení vítězství v lize v roce 1997). Utkání bylo přerušeno kvůli ošetření hráče domácích. Hráč Realu však pod vlivem hrozby z nepovedeného utkání okamžitě sáhl po míči vhozeném rozhodčím a přihrál jej spoluhráči, který po krátkém běhu vstřelil vítězný gól. Šokovaní hráči Huelvy nestačili vůbec zareagovat, rozhodčí nemohl nic udělat.
I proto si myslím, že by mělo být pokračování hry po dopadu míče na zem pravidly popsáno. Rozhodčí by tak měl nástroj k zastavení zjevné nespravedlnosti. Morální sankce, které takřka vždy následují, jsou dle mého názoru nedostačující: titul Realu zůstane navždy navzdory tvrdé kritice, kterou byl klub zavalen v médiích. Pokud by bylo pokračování hry v pravidlech jasně upraveno, mohl by rozhodčí v podobných případech hru opět zastavit a hráče, který pravidlo porušil, příslušným zplsobem (například žlutou kartou) potrestat. Nabízí se otázka, zda by mužstvo, jemuž stav utkání vyhovuje, nemohlo pravidlo zneužívat ke zdržování – odpověď je však snadná: mohlo, ale kromě morální sankce by jej čekalo o to delší nastavení normální hrací doby, jehož délku určuje vždy v závěru zápasu rozhodčí.
Žádné komentáře:
Okomentovat