"Morality, like art, means drawing a line someplace. Oscar Wilde (1854 - 1900)"
Chceme-li podrobit sociologické analýze vztah mezi formou politického uspořádání a postoji k morálce a právu, musíme nejprve definovat stát, jako specifickou formu sociálního prostoru. Musíme si uvědomit, že, jak stát, tak také na něj úzce napojený formální právní a neformální morální hodnotový systém není jevem přirozeným, ale naopak sociálně konstruovaným (v historickém procesu objektivizace a institucionalizace lidské činnosti), avšak zároveň představujícím objektivní realitu, v níž existujeme.
Zjednodušeně řečeno: Občané si stát sami „vytvářejí“, ale zároveň jsou státem formováni – vztahuje se na ně právní řád a zvnitřňují si morální hodnoty dané společnosti. Pokud má být stát úspěšný a trvalý, musí být respektován (jeho dominantní pozice musí být legitimní).
Legitimita je klíčovým pojmem souvisejícím s vládnutím. Legitimizace je nezbytná, protože není možné řídit se pravidly, jež stát vytváří, aniž bychom je respektovali. Legitimizace je „plod bezprostřední shody mezi strukturami osvojenými (socializací)... a strukturami objektivními.“ (Bourdieu 1998: 90) „Každá politická moc neboli panství vyžaduje legitimitu, a nemá-li ji – upadá“ (Balík – Kubát 2004: 66). Důležitou úlohu přitom hraje právní systém představující objektivizovanou a kodifikovanou formu symbolického kapitálu garantující kontinuitu (viz. Bourdieu 1998: 81 - 86).
Nutnost existence silného právního (kontrolního) systému s velkým dosahem a schopností foucaultovsky řečeno napravovat (postihovat) odchylky je typická pro státy s autoritativním politickým systémem. Tento systém však, narozdíl od demokratického uspořádání, není nezávislý. „Moc uplatňuje monistické centrum, které si podřizuje do té doby nezávislé soudy, státní správu apod. Zároveň platí, že zákony v těchto zemích nedopovídají principu právního státu, ale slouží libovůli vládních struktur“ (Hloušek – Kopeček 2003: 279). Lidé žijící v autoritativně řízených státech tak jsou pod neustálou kontrolou oka Velkého bratra a každé vystoupení z linie je přísně postihováno. Je tomu tak proto, „že udržení legitimity je problémem všech autoritativních režimů. Legitimita v nich postupem času upadá, protože narozdíl od demokratických režimů chybějí mechanismy jejího obnovování“ (Balík – Kubát 2004: 79).
Režimy se tak v pudu sebezáchovy uchylují ke stále větší kontrole společnosti a silnějším represím. Díky tomu dochází k postupné změně mentálních struktur obyvatel daného státu, protože takovýto stát vždy jasně vymezuje, co je povolené a co zakázané; co je dobré a co špatné. Stát (potažmo právo jako nástroj sociální kontroly) za jedince v takovém uspořádání rozhoduje a ti tuto roli, v souladu s tezí Bergera a Luckmana, postupem času během procesu socializace (primární i sekundární), přijímají.
Důležitým nástrojem sociální kontroly je také jazyk, který se v těchto režimech přetváří v jistou formu orwellovského „newspeaku“ nadále posilující moc a oslabující jedincovu identitu (tj. i schopnost rozhodovat se sám za sebe)[1]. Pokud se někdy tito jedinci ocitnou mimo kontrolní síť, mají tendenci takovéto situace „zneužívat“ Otázkou zůstává, je-li možné takovéto jednání nazvat zneužíváním situace. V autoritativních režimech mají právo a pevně stanovená vnější pravidla přednost před morálkou. Jak poučuje známé české přísloví z období socialismu, chce-li být člověk mimo hledáček režimu, musí zkrátka „držet hubu a krok“.
Jak je vidět v článku publikovaném na webovém serveru Neviditelný pes USA: Parkování a pokutování - mravy a nemravy vedoucí třináctka zemí[2], jejichž diplomaté zaznamenali největší počet prohřešků, je celá tvořena krajinami, které v nedávné době prošly (nebo se v ní nacházejí) autoritativní etapou vývoje; žádná ze zemí neodpovídá definici konsolidované demokracie[3]. Ve své rodné zemi, by si většina z občanů podobné jednání nedovolila, protože by jim hrozily vysoké právní postihy – režim by jim dal jasně najevo, že tudy cesta nevede. Pokud však potrestání vyšší mocí nehrozí mají tito lidé (v souladu s mentálními strukturami, které si zvnitřnili ve své rodné zemi) tendenci jednat, podle hesla: Co není trestáno, je dovoleno.[4] Demokratické státy, v nichž legitimita autority pochází zjednodušeně řečeno z regulérních voleb, tj. de facto z lidu, nepotřebují pro své přetrvání vyvíjet tak intenzivní snahy o kontrolu společnosti. Tato forma uspořádání vymezuje jasně definované mantinely (právní stát) – platí pravidla: co není zakázáno, je dovoleno + moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.[5] „Morálka a svědomí jedince tak dostávají narozdíl od autoritativních režimů, mnohem větší prostor pro seberealizaci. Jedinci se mnohem častěji sami rozhodují a jsou také nuceni nést následky svých činů. V svobodných soutěživých volbách odevzdávají své hlasy a na nich (a jejich svědomí) přitom je, jestli zvolí stranu prosazující jejich osobní prospěch, či stranu, jež se bude zasazovat o zlepšení podmínek sociálně slabých.
Svůj význam pro „tvorbu“ morálních standardů má zajisté také pro demokracii nepostradatelné právo na přístup k alternativním informacím. Narozdíl od autoritativních režimů, kde většinou existuje jediný státem kontrolovaný informační kanál, si jsou jedinci nuceni vybírat ze záplavy alternativních názorů. Snad právě díky demokratickému uspořádání a procesu jeho zvnitřňování do mentálních struktur získávají jedinci v něm žijící pocit odpovědnosti za své jednání, např.: Neohrozím ostatní tím, že zaparkuji vozidlo před hydrantem, i když pospíchám a de iure mi žádný postih nehrozí – mé morální standardy mi to nedovolí, popř.: Je nemravné využívat toho, že mi má pozice dovoluje víc, než mohou ostatní – všichni jsme přece „jen“ lidé. Závěrem nutno podotknout, že esej operuje opravdu jen s weberovskými ideálními typy obou uspořádání, kterým se reálná situace může pouze přibližovat. Navíc se záměrně dopouští redukce individuálních názorů jedinců do „názorových celků“, což je vždy problematické. Jen obtížně bych do práce zakomponoval, např. čistě nesobecký a silně morálně podmíněný čin Jana Palacha (a podobných příkladů je mnoho). Šlo mi spíše o to upozornit, co se s jedincem může stát pokud se nechá „zvěcnit“, tj. popsat stav, kdy jedinec vnímá svět jako „nezměnitelnou skutečnost, ... která nemůže být zlidštěna.“ (Berger; Luckmann 1999: 91) V mém případě tedy spíše stav, kdy je jedinec podroben totální kontrole, opouští možnost svobodného rozhodování (svou morálku pokládá na ortel státu) a stává se „jen jedním z mnoha.“
V Brně 23.11. 2006
Použitá literatura: Balík, Stanislav a Michal Kubát. 2004. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Brno: Dokořán. Berger, Peter a Luckmann, Thomas. 1999. Sociální konstrukce reality. Brno : CDK. Bourdieu, Pierre. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum. Hloušek, Vít a Kopeček Lubomír (eds.) 2003. Demokracie. Brno: Mezinárodní politologický ústav.
-------------------------------
[1] Jako ilustrativní příklad z praxe lze uvést slavný citát Josepha Goebbelse: „Tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou.“
[2] Kuvajt, Egypt, Čad, Súdán, Bulharsko, Mozambik, Albánie, Angola, Senegal, Sýrie, Etiopie, Nigérie a Pákistán.
[3] „Pravidelné konání svobodných voleb, existence právního státu a dodržování ústavy všemi státními institucemi, ochrana lidských práv a svobod, neexistence diskriminační politiky vůči menšinám“ (Hloušek – Kopeček 2003: 143 – 144).
[4] Autor článku Parkování a pokutování - mravy a nemravy udává jako důvod, proč jsou na čele pokutovaných právě tyto země, jejich silně korupční prostředí. Dle mého je však korupce pouze důsledkem popisovaného prostředí autoritativních režimů, nikoli prostředí.
[5] Pro výstižnější definice demokracie, viz.: (Hloušek – Kopeček 2003: 142 – 143, 251 - 258).
Žádné komentáře:
Okomentovat