Rozhodování ve věcech rodinných jako je tato, kde šlo o výživné je právníky podceňováno, jako jednoduchá agenda. Přitom rozvody, osvojování, styk s dětmi, to vše jsou případy kdy soud ovlivní veškerý další život rodiny. Vinou oborové uzavřenosti (tichá dohoda, o nelezení si do zelí?) je tato oblast stranou sociální vědy.
Taková výzkumná zdrženlivost je zhoubná. Určitě se budu opakovat, když napíši, že pro člověka, který je obeznámen s vysokou úrovní, na níž je na některých českých univerzitách vyučována sociální práce, je často velmi tristní příspěvek pracovníků orgánů péče o děti k dobrému průběhu a výsledku soudního řízení. A nejde jen o "OPD"; stejná strnulost v praktickému uplatňování i toho mála vědeckých poznatků, jež jsou k dipouzici je patrná i na aktivitách pracovníků probační a mediační služby. Všem výjimkám, které svou práci dělají dobře, často za cenu osobního nasazení a proti "zaběhlému" výkladu a aplikační praxi se omlouvám. Taktéž sociální vědci provozující znaleckou činnost málokdy vykračují ze zaběhlé rutiny a spoléhají na to, že jejich práce není konfrontována uvnitř komunity, která jí rozumí. Tento stavu není žádoucí a je nebezpčný jak pro právo, tak pro sociální vědu.
Nyní zpět k případu popisovaném Martou. Soudce okresního soudu takových případů musí rozhodnout i 40 měsíčně, tedy dva za jeden pracovní den (neuvažujeme-li čerpání zákonné dovolené). Věc je potřeba připravit ("sehnat" všechny účastníky, opatřit chybějící podklady), najít vhodný termín jednání, provést ústní jednání a pak sepsat rozhodnutí, které je málokdy kratší, než tři strany, ale často je delší.
Je zřejmé, že vše musí probíhat rychle. Soud přitom často nemůže získat potřebné informace o majetku a příjmech, protože aktéři je z pochopitelných důvodů tají a ti kdo vyplácejí výplaty atd. se cítí být podobnými žádostmi zavaleni a uplatňují něco jako pasivní resistenci. Když do toho přidáme nechuť "chodit k soudu", je malým zázrakem, když je 40 věcí skončeno, což je nutnost, neboť na rozhodnutí za tu samou dobu začne čekat dalších 40 věcí, osudů, neštěstí. Když soudce ještě zdědil nějakých 100-200 případů od kolegy, pak opravdu obtížně nalézá potřebné pochopení pro "pomalé" a "nechápající" aktéry a pro tolik potřebný empatický přístup.
Jde o minové pole, protože rodič, který je půl roku bez výživného, nechápe, proč soud ještě nerozhodl, když věc byla podána v lednu, a už je březen.
A jsme na začátku: rodinné věci jsou "jednoduché", ale i případ sledovaný kolegyní Martou ukazuje, že i na takto jednoduchou věc existují dva názory, a že od soudu odchází jedna stran nespokojena. Soudce musí být mistrem svého řemesla, aby v časové tísni dosáhl rozhodnutí, které dlouhodobě založí mír mezi účastníky a které ocení alespoň nesranní pozorovatelé, jejichž mínění je tak důležité pro existenci důvěry v soudní rozhodování, bez níž justice nemůže účinně fungovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat