Současná doba rozhoupaného finančnictví nás může znedklidňovat. Současně je ale žní pro debaty o vedeckém statutu sociálních věd, k nimž patří ekonomie, od níž se ve světě ovládaném expertním věděném očekává, že nám řekne "jak na to".
A ekonomie si není jista sama sebou, protože nečekaná situace na zkoumaném poli odhalila paradigmatické napětí v samotném jejím centru (podobně tomu bylo uvnitř sociologického, politologického dvorečku při pádu komunismu). Výhodou je, že vznikají velmi zajímavé texty o ekonomii, které dříve stály stranou buď jako svatokrádežné nebo jako banální (v mediální době se oba tyto extrémy mohou ocitnout vedle sebe). Při debatě o ekonomii se mohou obohatit i jiné vědy.
Ekonom Ondřej Schneider zde
poutavou a lapidární formu seznámil čtenáře s tím, že i národohospodářské teorie mohou operovat jak v rámci makro paradigmatu, šermujícího s částkami, které si ani neumíme představit, tak v rámci mikroparadigmatu.
Stupeň abstrakce makro pohledu je tak velký, že se ocitá mimo "žitelné" kategorie. Ondřej Schneider přitom na příkladu ukazuje, že bez oponentury může tento přístup způsobit i makroškody, které jsou však v úrovni výpočtu rovny chybičce v odhadu na druhém desetinném místě koeficientu zahrnutého do rovnice.
Zrovna tak jurisprudence může své úvahy počínat na vyšší úrovni abstrakce - u zákonů, principů, právního vývoje, anebo jednotlivých aktérů v rámci právní každodennosti. Tato "žabí perspektiva" může často odhalit, že sloup vznešeného principu se viklá v bahně.
***
Lukáš Kovanda, jehož texty jsou velmi inspirativní zde popisuje, jak "nevinná" a nenápadná změna účetního standardu umožnila odpoutání ekonomiky od reálných základů. Takové odpoutání je nebezpečné jak pro hospodářství, tak pro ekonomii, jakožto vědu o něm. A opět zde najdeme paralelu pro sociologii, z jejíž procesů se může vytratit člověk, tak pro jurisprudenci, která držíc v rukou text právního předpisu, nemusí mít nic společného s žitým světem aplikovaného práva nebo s obecně sdílenými představami společenství o spravedlnosti, jejichž naplňování je funkcí práva.
Když Lukáš Kovanda zde píše, že: "Ekonomie se vyvinula ve stínů klasické newtonovské fyziky. Odtud čerpá klíčovou hypotézu o rovnováze, ekvilibriu.", pak socio-právní badatel zbystří, protože sociologie, zejména ta strukturně funkcionalistická má ráda fyzikální paralalely (však již A. Comte ji chtěl vybudovat jako sociální fyziku), a nepohrde ani těmi biologickými (společnost jako organismus).
Též sociologická jurisprudence pracuje s pojmem autopoiesis, který byl převzat z biologie, kde popisuje organismy, které si sami vytvářejí podmínky nutné pro vlastní život; tyto organismy se vztahují samy k sobě. A tak i právo je popisováno jako sebe-vtažné, sebe-popisující a sebe-produkující, což je výstižný popis, který je nevinný až do té doby, kdy zafunguje deformace právního myšlení, která tíhne k tomu zaměnit po-pis s před-pisem. Nastává pak tragi-komická situace, kdy je vědci předestřena nějaká ta právní peripetie, on ji vyhodnotí jako rys autopoiesis (popis) a samou radostí tomu přitaká (je to v pořádku, takové je právo; před-pis). Sociologie vědění nás učí, že podobné paralely jsou pro myšlení nezbytné. Nesmíme však zapomínat, že řády sociálního světa jsou jen mentální konstrukce, sdílené představy lidí, jimiž jejich mysl čelí chaosu. Tato mantra sociálního konstrukcionismu je stále platná, bez ohledu na to, že "hromada písku není hromadou písmenek". Jak pravili T. Luckmann a P.Berger: v sociálních vědách často zapomínáme na podmíněný charakter hypotéz a modelů a pleteme si je často se zákony vesmíru. Takový postup je neužitečný a nebezpečný.
Žádné komentáře:
Okomentovat