Studie 1: Rozhovory s aktéry

Soudního jednání se zúčastnili tři studenti Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kteří, jak později uvedli, si případ vybrali sami v rámci kurzu Teorie práva (. Jednání si zvolili náhodně, kritériem jejich výběru byla pouze „úplnost“, která se zde předem nabízela: „…tady se člověk mohl setkat se vším, co je možné; výpovědi znalců, jmenované listinné důkazy, výpovědi svědků, nebo přečtení, když už tady nejsou osobně. No a nakonec dokonce vyhlášení rozsudku včetně odůvodnění.“ Vysvětlení toho, proč se obžalovaný ke svému činu přiznal a důvěryhodnost tohoto přiznání byla ze strany studentů interpretována jako „… spíše lítost nad sebou samým, lítost nad zavržením sebe ze strany společnosti a pak teda hlavně rodiny. To jak říkal, že se s ním teď nikdo nebaví a že ho ani nikdo nenavštívil…nebyla to moc lítost nad tím činem nebo nad osudem té paní, ale spíš nad sebou.“

Změnu počtu úderů ve výpovědi obžalovaného, tedy změnu výpovědi, chápali jako „…po poradě s právníkem“. Používání odlišného jazykového stylu obhájce a státního zástupce interpretovali tak,
že „… obhájce ten to hrál na city… to jak třeba upozorňoval na to, odkud je [obžalovaný], že je to Slovák z východu, z malé dědiny a Romák a i to o té konstituci té paní [poškozené], že je jako bezdomovkyně a že by mohla mít ty kosti měkčí… to bylo zřejmé, že na to ten soudce nebude brát nějak moc ohled, ale upozornit na to, zkusit, tak to musel [obhájce], to je strategie…“.
Slova studentů potvrzoval také advokát obžalovaného. Na otázku, proč se lišily výpovědi jeho mandanta po zatčení a uvedené u jednání uvedl: „Je to určitě časem… Já nechci říct, že by se mu ta paměť rozvíjela v jeho prospěch či neprospěch. Samozřejmě je svým způsobem veden tím advokátem. Ten advokát musí zaujmout takovou filozofii, aby mu nepohoršil. Já, když to dělám 30 let, tak vím, o čem mluvím. Tady jsem na začátku nepůsobil agresivně vůči soudu, protože by to bylo proti jeho následnému trestu. Vy musíte jako advokát zaujmout takovou filozofii, jak při obhajobě postupovat; z hlediska co prokázáno je, co prokázáno není, jaké důkazy má k dispozici obžaloba, jaké důkazy jsou u soudu, protože já samozřejmě spis znám, takže musím se tady s tímto vyrovnat a klienta vlastně, protože to je moje povinnost, v průběhu toho celého řízení vést, usměrňovat a dávat mu jakési koleje. Když se na to podíváte z obecného hlediska, když ta skutečnost není prokázána, tak vždycky já říkám, raději mlčet, protože mluvit znamená jít vždycky za katr a tak jak se situace vyvíjí, tak pak vypovídá v určitých intencích, jak je dohodnuto. To všechno jsou šachy, vy musíte znát samozřejmě své možnosti, svá práva, procesní nedostatky. Advokát je špatný, pokud vystoupí a tluče do stolu a všichni jsou špatní a můj klient je nevinen. To je zásadní chyba. Vy musíte [vymyslet] vycítit tu atmosféru toho děje a když jí vycítíte, tak z toho můžete něco udělat.“ Vzhledem k tomu byla logická další otázka po fungování spolupráce mezi advokátem a mandantem: „Ano, vypovídal přesně, jak bylo dohodnuto“.

Veřejnost tvořilo také cca 20 mladíků 3. ročníku Střední školy polytechnické, Jílová a jejich cca 30letá učitelka občanské nauky (1 hodina týdně), která předem kontaktovala mluvčí soudu a ke kauze se dostala obdobně jako my. Z původně plánované krátké návštěvy se vyklubala účast na jednání celém, včetně dobrovolného rozhodnutí studentů vrátit se i na vyhlášení rozsudku. Podle slov učitelky to „…kluky baví… my jsme taková trochu problematická škola, co se týká chování, tak jsem myslela, a i předtím to kvůli tomu bylo docela komplikované prosadit na vedení tady tu návštěvu, že budou dělat nepořádek. Ale je to baví, až jsem překvapená... I to, že se sem chtěli vrátit, to si rozhodli sami.“. Přínos návštěvy spatřovala v tom, že se studenti podívají se do budovy soudu, na jednání a uvidí, jak to na něm chodí.
Soudce, který byl dotazován po vyhlášení rozsudku, uvedl, že byly odebrány vzorky biologického materiálu 271) osobám z potenciálního blízkého okolí, což byli „Prevažne robotníci“.

Podle vyjádření předsedajícího „… my sme to sociální zázemí rodiny v úvahu nebrali, pri rozhodovaní sa.“ Na téma možnosti léčby deviace uvedl soudce, že „Nie je to najťažší prípad, pretože stupnica nevykazuje číslo 6, čo by bol prípad nemožný vyliečenia, ale len 3 – 4, ako uviedli súdni znalci. A ani to sa nedá s určitosťou dokázať. To, či sa vinník vylieči, posúdia až správy z ústavného ochranného liečenia.“ Toto konstatování se stalo základem pro porovnání s mediálním sdělením, které se kauzou zabývalo.
Během procesu se podařilo zkontaktovat i státního zástupce a domluvit s ním rozhovor
po skončení procesu. Podařilo se nám položit mu pár otázek, než skončil v obležení novinářů. Zajímalo nás jakou důležitost přikládá žaloba nesrovnalostem ve výpovědi obžalovaného.

Státní zástupce uvedl, že „…nesrovnalosti jsou pro žalobu důležité“. Použil příklad s uvedením rozdílného počtu ran během prvního výslechu po zadržení a během soudního procesu, na což, jak sám uvedl, se snažil dát u soudu důraz, protože se tím změnil náhled na čin samotný a mohlo to ovlivnit celý případ. Dále nás zajímalo proč případ převzal od svého kolegy a zda-li je to běžnou praxí u soudu. Státní zástupce odpověděl, že to sice běžnou praxí není, nebo by nemělo být, ale stává se to.
Případ svého kolegy převzal, protože tento odjel do zahraničí. Zajímalo nás také zda-li je žaloba spokojena či nespokojena s rozsudkem. Státní zástupce s vyjádřil, že docela spokojen je, ale že to neprobíhalo, tak jak doufal a proto si ponechal možnost odvolání, domnívá se, že žaloba měla být možná postavena jinak. Dále jsme pobídli státního zástupce aby se vcítil na chvíli do role obhájce v tomto případu a zajímalo nás jaké argumenty by on osobně použil pro obhajobu. Odpověděl, že by zajisté použil argumenty soudce (narážel na to, jak soudce argumentoval proti tvrzení, že by obžalovaný spáchal vraždu aby tím zakryl předchozí trestný čin – znásilnění). Dále nás zajímalo, zda-li by použil i argumentaci podobnou té obhájcově – zde jsme naráželi na emotivně laděnou řeč postavenou
na stereotypech jako mladistvích a členství v etnické menšině. Státní zástupce odpověděl, že asi ano, že v tom nevidí z právního hlediska problém.