Socialistický právní systém markantní zvláštnosti. Cílem práva bylo v prvé řadě zajištění národní bezpečnosti a hned poté následovaly hospodářské úkoly práva: produkce a distribuce statků dle socialistických principů; třetím úkolem práva bylo vzdělávání za účelem překonání sobeckých a antisocialistických tendencí; dělba moci byla odmítnuta, zákony obsahovaly vůli vládnoucí třídy artikulované komunistickou stranou a soudy nesměly tvořit či interpretovat právo.
Kolaps komunismu musel přinést rekonceputalizaci základních pojmů, na nichž právo stojí, avšak právní tranzice je (i díky konzervativních tendencí práva a personální kontinuitě právních aktérů) velmi dlouhý proces.
Text zákonné úpravy má často velmi omezený význam a je „[…] ukázkou omezeného významu zákonného textu v právu, přestože z naší literatury i judikatury čiší tolik pozitivizmu, protože všechny tyto právnické osoby fungují bez ohledu na zmíněný legislativní kotrmelec.“ Učitelé, jejichž učitelé sami nezažili jiné než deformované pojetí práva, předávají toto pojetí dál; snížila se totiž schopnost deformace poznat.
Přední komercionalistka Irena Pelikánová v roce 2004 zaznamenala návrat ke zděděným koncepcím (prekluze, absolutní neplatnosti, monopol právnických osob), který vysvětlila pohodlností a neschopností poznat zdroje deformací. Vytvoření nového systému pravidel je dlouhodobý úkol, k jehož splnění nepostačí jen legislativní cesty. Jeho úspěšnost závisí i na mnoha mimoprávních okolnostech.
A tak stále žijí hodnoty vytvořené dřívějšími normativními schématy, což můžeme vidět nejen na právních předpisech, které v duchu dřívější ideologie favorizují práci do té míry, že o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru rozhoduje tříčlenný senát, ale o miliónovém směnkovém sporu samosoudce. Anebo civilně škodní spory vycházejí „z oprášené judikatury“, ačkoli tato judikatura má oporu v marxistické teorii hodnoty, která je neživotná, ale hlavně nekompatibilní s trhem. Staré hodnotové majáky mají nezanedbatelný podíl na postoji k sudetským Němcům či restitucím, slovy dobové učebnice „výdobytků národní (protiněmecké) a demokratické (proti podnikatelské) revoluce“; úkolem práva bylo tyto výdobytky „zabezpečit“, tedy legalizovat přisvojení. Musí být rovněž opuštěna představa, že právo je nástrojem, jímž je možno řídit společenskou realitu libovolně a bez jakýchkoli mezí. Legislativa musí respektovat jisté hranice, má-li působit žádoucím způsobem ve vnějším světě.
Ustavní preambule po dobu čtyř desetiletí obsahovaly výklad dějin, který dodnes přetrvává v obecném povědomí, což může být stejně tak dokladem jeho pravdivosti, jako propagandistické promyšlenosti polopravd a lží. Nesmíme zapomínat, že tento výklad pronikal do učebnic, knih a článků a byl do omrzení omílán snad čtyřicet let. Ústava působila jako tichý programátor hodnot společnosti a byla úspěšná tím více, čím nebyly vštěpované „poznatky“ konfrontovatelné s realitou každodennosti.
Náš „zdravý rozum“ je zčásti formován socialistickým normativním systémem, který tak stále sídlí v zákoutí našich myslí a srdcí. „Normalita“, kterou toto normativní řešení vytvořilo, snižuje náš cit poznat odchylky od normality. Socialistický normativní systém velmi pravděpodobně působí, i když na papíře dávno neexistuje. Podobně, tedy bez vynutitelnosti a neviditelně, působí i jiné normativní systémy, jako je náboženství či systém etických hodnot.
Žádné komentáře:
Okomentovat