Čtením odborných textů o právu a sociologickém pohledu na něj je člověk poučen o jeho vývoji,nutnosti, členění, funkcích i dysfunkcích. A v zásadě žádné vědní paradigma nutnost práva nezpochybňuje. Ani demokratická společnost právo a jeho nutnost nezavrhuje, v praktickém životě se však většina z nás s právem setkává až v okamžiku konfliktu. Do doby, než máme nějaký střet, ať už s právem samotným či takový, který už řešíme právní cestou, neuvažujeme o právu jako právníci pozitivisticky), nýbrž máme právo spojeno s představou spravedlnosti.
A mluvíme-li o někdy o
spravedlnosti, pak máme na mysli spravedlnost naši.
Jiří Přibáň používá typologii konfliktu založenou na Weberově modelech jednání, nabízí nám tedy konflikt zájmu a konflikt hodnotový.(Přibáň 1996) Ovšem v případě soudního sporu mi přijde toto členění (jakkoliv s Weberem jinak souhlasím) přeci jen trochu umělé. Viděl bych tyto dva typy více propojené proto, že společně s našimi zájmy hájíme zároveň představu naší spravedlnosti (jako hodnoty).
Ilustrací našeho vztahu k právu by mohly být i některé průzkumy na téma prestiže profesí. Zde se soudci pravidelně objevují na čelních místech[1]. Soudce v tomto případě nejspíš představuje personifikaci naší představy spravedlnosti. Naopak na téma fungování justice nalezneme spoustu článků vyjadřujících se velmi negativně. Důvodem bude střet naší představy s realitou, kde se spravedlnost ztrácí ve stozích spisů a v námitkách protistrany.
Z mého pohledu na celý náš postoj k právu působí zásadním vlivem ještě jeden faktor a tím je čas. Nenarážím teď jen na fakt délky soudních procesů v důsledku zahlcenosti soudů. Velké časové rozpětí vytváří zcela jistě i vzdálenost pocitovou ve vztahu k tomu, co se stalo. Ať jsme obětí nebo pachateli trestného činu (mluvím teď o lidech, pro které zločin není ničím obvyklým) přijmeme následné kroky spíše tehdy, když budou následovat krátce po konfliktu. S průtahy se snižuje jak
naše akceptace rozsudku, tak ochota svědčit, i představa, že „spravedlnosti bylo učiněno zadost“. Naopak se dostavuje znechucení průtahy, odročeními.
Ne vždy však musí právo sehrát i roli posledního arbitra při řešení konfliktů. V nesporných řízeních může vystupovat jako společný komunikační prostředek, medium, která má konfliktu předejít nebo zabránit. Ovšem v situaci, kdy se jedna strana nároky druhé cítí natolik ohrožena, že se domáhá právního řešení konfliktu, se snižuje pravděpodobnost kompromisu (Přibáň 1996). Právo se pak stává jak nástrojem řešení, tak i arbitrem.
Právo, jakožto velmi složitý a různorodý systém můžeme pojímat dvojím způsobem. Vztahovat se k němu jako právníci, nebo jako sociální vědci. Druhý způsob práce s právem však musí probíhat ve vysoce abstrahované rovině, aby neztrácel svoji platnost. Pokusil jsem se zachytit právo působící na lidi. V konfrontaci se sociální realitou se mi rychle ztrácely teoretické přístupy, ke kterým jsem se však nechtěl příliš přiklánět z obavy, že bych na oplátku ztratil kontakt s „realitou“.
Tato esej, tedy nějaký způsob vztahování se k právu mi byla příkladem mnohovýznamovosti samotného pojmu práva. A snaha o porozumění takovýmto systémům je nutně spojena s jistou mírou redukce a transformace informací, což bychom měli mít neustále na paměti.
Žádné komentáře:
Okomentovat