Právo je do značné míry do sebe uzavřeným a konzervativním systémem, snaží se ovšem
vytvářet zdání otevřenosti. Tato pseudootevřenost je patrná ve více ohledech. Jak se ukazuje, už architektura soudní budovy veřejnost vítá pouze zdánlivě a publikum při soudních jednáních tak ne náhodou není samozřejmostí.
Také v případě užívání poznatků vědy se uzavřenost práva dobře ukazuje - vědecké poznatky jsou formálně uznány, ale v mnoha případech právo raději spoléhá na tradiční, i když neexaktní postupy. Námi navštívené soudní jednání bylo v mnohém specifické a vyznačovalo se jedním velkým paradoxem: jak žalující, tak obžalovaná strana měly stejný cíl a stejná očekávání (zrušení otcovství). Prakticky zde žádný spor neexistoval, a celý proces tak byl ještě očividnější formalitou a v pravém
slova smyslu „divadlem“.
Divadlem svého druhu také soud je. Ať už reflektovaně či nereflektovaně využívá systém praktik, které mají vyvolat určitý dojem - dojem formálnosti, objektivity a spravedlnosti. Opírá se přitom o autoritu státu a vyvazuje se tak zdánlivě z jakékoliv subjektivity a hodnotové zatíženosti. Přesto je očividné, že právo hodnotově zatíženo je. Už svou formou reprezentuje určité skupiny obyvatelstva a jedinci s odlišným kulturním kapitálem jsou tak konfrontováni se systémem, kterému
nerozumí, či mu rozumí odlišně a poté také odlišně reagují.
Žádné komentáře:
Okomentovat