Skupinová případová studie 5: právo a role vědy

Právo a věda
Rozhodnutí soudu uznalo argumenty žalující strany. Hlavním (fakticky jediným) důkazem
pro popření otcovství byl výslech účastníka řízení, který byl soudcem přečten. I když žalující strana navrhla jako další možný důkaz test DNA, ten nebyl soudem uznán za bezpodmínečně nutný, a nebylo nařízeno jeho provedení. Ve společnosti, kde má věda pozici jednoho z hlavních producentů pravdy a vědění o světě se soud spokojil s nevědeckou pravdou pouze na základě prohlášení jedné osoby. Právo jako autonomní systém tak upotřebilo svůj vlastní systém produkce pravdy - v tomto případě popření otcovství, který se zakládá na jedné ze tří domněnek. V našem případě tak jedna z domněnek potvrzená výpovědí účastníka vytvořila dostatečnou základnu pro rozhodnutí soudu a potvrzení pravdy spolu s jejími faktickými právními následky.

Nejzajímavější se na této celkem banální právní události jeví vlastní systém produkce
pravdy soudem (či šířeji řečeno právem vůbec). Ten sice neignoruje vědu jako takovou, ale zahrnuje
ji do svého repertoáru v podobě expertů tzv. soudních a jiných znalců. Expertízy v podobě znaleckých posudků pak figurují u soudního řízení jako důkazy, ale jako důkazy stojící vedle důkazů jiných, aniž by byla právem garantována jejich nadřazenost (dkazy jsou zvažovány podle uvážení soudu). Znalecké posudky tak stojí vedle výpovědí účastníků řízení, věda v systému práva nemá žádný monopol na pravdu. V našem případě se to projevilo až tak, že vědecké potvrzení předložených
důkazů, přestože se jedná z hlediska technik vědy o rutinní záležitost, bylo soudem považováno za zcela nepotřebné. Systém opatřování důkazů (či produkce pravdy) odpovídá době (nutno říci, že nedávné), kdy nebylo vědecky toto možné. Vědecký prvek je tak zahrnut v duchu důkazu, právo je v tomto ohledu pružné. Možnost předkládat všechny možné důkazy je daná všem stranám sporu a není žádný důvod nepředkládat vědecké důkazy.

I soudní znalci (lépe řečeno znalci u soudu) podléhají hierarchii a logice stanovené
právem nikoliv vědou. Soud preferuje vlastní experty. Experti a jejich posudky předložené jednou ze stran sporu není nutno soudem brát v potaz, v požadavcích na přezkoumání posudku je soudem jen pověřena jiná instituce, vědecký spor se neodehrává jako součást sporu právního.

Tím jsou tyto dva světy produkce pravdy od sebe odděleny.
Pokud by soud připustil vědecký spor jako součást vlastního procesu, vážně by tím ohrozil svou vlastní schopnost garance pravdy. Ta by se stala pravdou vědeckou. Soud také posuzuje, zda-li je nutné vůbec expertízu použít (jako v našem případě), a jako taková může být expertíza jedné ze stran jako důkaz zcela odmítnuta. Věda jako princip výkladu světa, vytvářející fikci o své schopnosti vědeckou metodou popsat veškeré procesy, se setkává s fikcí práva.

Fikce práva je v tomto obdobná fikci vědecké, legální licence (co není zakázáno je dovoleno) nastavuje právo – co se týče lidského jednání – jako všezahrnující. Všechny procesy tak probíhají z pohledu práva pod jeho (myšlenkovým) patronátem. Věda tedy může být do světa práva zahrnuta jen jako jedna z jeho součástí, protože je systémem sebeutvářejícím.

Autopoietický právní systém je reakcí na konstitucionální požadavek, aby právo postupně přestávalo mít schopnost prezentovat konkrétní politické ideály a naopak dostávalo schopnost regulace na základě anonymních konsenzuálních a obecných norem. V praxi to znamená, že již dále neobsahuje univerzální principy s odvoláním na jakýkoliv transcendentální legitimizační rámec a je mu přisouzena role jakéhosi generativního mechanismu. Právo tak organizováním sebe samo, svých vnitřních tematických normativních hranic (co je v jeho zájmu, co není), zároveň organizuje i
společnost. „Tato zásadní proměna spočívá dle Luhmanna ve třech požadavcích moderní společnosti na právo – požadavku možnosti variací v očekávání chování, požadavku technizace práva, požadavku zjednodušení komunikace.“ [Přibáň 1996 : 143]

V tomto bodě lze pozorovat podobnost s textem Bryana a Willsona (Wilson 1982), kteří popisují přeměnu latentních funkcí na manifestní a popisují tak odklon od významu funkce k jejímu technickému provedení. Technizace neboli proceduralita práva je poté nedílnou a nevyhnutelnou charakterovou součástí moderního právního systému, ale právě tato vlastnost může z práva při jeho aplikaci dělat představu odcizeného byrokratického aparátu, jenž na jedné straně využívá jednoznačných vědeckých metod (lépe řečeno metod, legitimizovaných vědou, jako např. testy DNA), ale na druhé straně čerpá ze sebe, ze svých vlastních pravidel a předpokladů.