Právo je všepronikající (vlezlý) systém ovlivňující náš každodenní život. Řeči práva a výrobkům "právního provozu" není snadné porozumět, tedy pokud nejste právník (a je mnoho dokladů, že i právníci mají často potíže).

Rádi bychom zde za pomoci studentů brněnské sociologie psali o tom, jak se chová "brouk zvaný právo" v prostředí zvaném společnost.


Právní zkoumání hovořící jazykem práva ponecháme právníkům. Zkusme právo zkoumat zvnějšku, jako brouka.

neděle 15. září 2019

Jitka: Kde je žalobce? Kde jsou právníci?

V našem okresním městě  jsem nebyla již několik let a moc se tam nevyznám. Ačkoli jsem si cestu od zastávky autobusu k soudu našla, chtěla jsem se ujistit, zda jdu správným směrem, proto, když jsem potkala několik slečen (pravděpodobně středoškolaček), zeptala jsem se, zda jdu k soudu správně. Udivilo mne, že vůbec nevěděly, kde se soud nachází (přitom toto město je celkem malé) tak jsem se zkusila zeptat na divadlo, které je hned vedle soudu. To slečny začaly tušit, ale jisté si nebyly, proto jsem se zeptala na střední školu stojící v blízkosti toužené budovy. Slečny vyhrkly: „Jo tak oděvka? To musíš...“ a cestu mi konečně popsaly. Tedy prvním mým poznatkem je, že ačkoli je soudní budova významná, ne každý žijící v městě o její existenci ví.

22. 10. 2010 žaloba o zaplacení
Přesuňme se ale dále. Když jsem vstoupila do celkem pěkné historické budovy, první co jsem uviděla, byl velký šedý rám a za ním usmívající se mladý policista, který mě uctivě pozdravil a sdělil mi ať kabelku a kovové věci odložím na stůl a projdu rámem.  Při této nezbytné proceduře, kterou jsem sice nečekala, ale vůbec mne nepřekvapila, si mne policista poněkud zvláštně prohlížel, ale nepřestal být milý a zeptal se mne, zda vím, kam mám jít a jestli nepotřebuji poradit. S díky jsem pomoc odmítla a vyšla schody do prvního patra, kde měla být místnost jednání. Pár lidí jsem potkala na chodbách a pomalu mi docházelo, proč si mne strážník tak prohlížel. Byla jsem totiž na rozdíl od těch, co jsem v budově potkala, společensky oblečena – černé kalhoty, pěkná blůzka, nalíčená   Nějak intuitivně jsem usoudila, že soud je „oficiální věc“ a že bych neměla přijít v ošoupaných džínech a mikině, jako chodím obvykle. Proto mne překvapil poněkud ležérní styl všech, které jsem potkávala. Proběhlo mi hlavou, zda si vůbec soudu váží, jestli to není zneuctění této instituce. Pak jsem začala přemýšlet, zda jsem to nepřehnala já. Nakonec jsem dospěla k tomu, že vlastně o nic nejde, pro jedny je to denní chleba, pro druhé výjimečná záležitost a stejně nějaká „potřeba slušného oblečení“ je stejně jen věc domluvy.

Místnost, kde jednání mělo probíhat, jsem našla snadno, na štítku u dveří jsem si zkontrolovala, zda se jednání opravdu koná a pak se posadila naproti dveřím a čekala. Asi deset minut před plánovaným začátkem se dostavili dva lidé. Obhlíželi stejnou místnost jako já, proto jsem se zeptala, zda jsou účastníky jednání a jestli jim nevadí, když se jednání zúčastním. Byl to mladý romský pár a zjevně u soudu byli prvně, neboť se mne několikrát ptali, jestli nevím, zda si pro nás někdo přijde, nebo jak to  chodí. Z jejich rozhovoru jsem vyrozuměla, že ani netuší, proč jsou k soudu zváni. Asi minutu po čtvrt na devět, kdy mělo jednání začít, se vynořila mladá slečna pomocí nějaké předem naučené formulky nás pozvala dále. Překvapilo mne, že nikdo jiný, než já a slečna do místnosti nejde. Kde je žalobce, kde jsou právníci??? Ne že bych nevěděla, že všichni účastníci nemusí být přítomni, ale nějak jsem automaticky předpokládala, že bude minimálně jeden zástupce žalovaného a jeden žalobce. Trochu jsem si povzdechla, že neuvidím, jak se právníci dohadují a sedla si na židle pro veřejnost. Nebudu popisovat přesný průběh jednání, to neshledávám důležitým, popíšu pouze daný problém a pak se zaměřím na to, co mne zaujalo.

Žalovaná  slečna M.M. si zřídila úvěr u společnosti „A“. Úvěr po určitou dobu splácela. Poté se jí narodilo dítě a začala čerpat rodičovskou dovolenou, proto přestala splácet, aniž by se jakkoli dohodla se společností, od které si půjčila. Společnost „A“ ji proto vyzvala, ať zaplatí celou dlužnou částku. Žalovaná nereagovala, tak společnost „A“ postoupila pohledávku společnosti „B“. Ta po žalované opět chtěla zaplatit celkovou dlužnou částku, a protože žalovaná opět nereagovala, postoupila společnost „B“ pohledávku společnosti „C“, která taktéž chtěla celou dlužnou částku plus penále. Vzhledem k tomu, že sl. M.M. nereagovala, společnost „C“ ji žaluje. Toť k popisu věci, o kterou zde šlo.

Několik věcí mne opravdu překvapilo, první byla, že žalovaná nevěděla, o co se jedná, přestože

dostala dopis, ve kterém tento problém byl popsán. Přisuzuji to „právnické hantýrce“ a nedostatečnému vzdělání slečny M.M. v této oblasti. Žalovaná zpočátku stále nechápala, proč má něco platit, teprve, když soudkyně na ni začala mluvit normálně – tedy bez používání odbornějších slov typu „podstoupit, pohledávka“ a pod., žalovaná pochopila a uznala, že tedy „něco platit má“, ale že potřebnou částku nyní nemá, právě kvůli rodičovské dovolené a navrhuje ji rozložit do splátek menších než 1000Kč. Výsledek jednání byl takový, že se rozhodnutí odročuje a výsledek bude vynesen příští týden. Soudkyně vysvětlila, že vše musí zvážit a propočítat případné splátky. Tím se dostávám k osobě soudkyně. Po pár větách, kdy zjistila, že nemá smysl mluvit „po právnicku“ se začala chovat, jako hodná paní učitelka s nekonečnou trpělivostí. Vše vysvětlovala velmi jasně bez jakéhokoli pohrdání či podivení, že žalovaná nechápe. Byla velmi tolerantní – například několikrát žalované řekla, že když mluví, musí vstát. Žalovaná na to ale zapomínala a paní soudkyni to ke konci jednání už vůbec nevadilo.

 Nevím, jestli je to mnou, ale postavu soudce, jsem si vždy představovala, jako osobu přísnou, neprojevující emoce a mluvící ne moc srozumitelně. Soudkyně mne překvapila ještě víc, když začala používat zdrobnělé výrazy. Poslední osobou v místnosti byla zapisovatelka. Ta mne nějak zvlášť nezaujala. Snad jen tím, že vypadala velmi mladě, jako středoškolačka na praxi, a proto jsem byla udivena, když jsem na cedulce s jejím jménem uviděla Dis.

Další věcí, kterou bych chtěla zmínit je to, že částka, o které se zde jednalo, nebyla nijak vysoká. Celkově měla žalovaná zaplatit něco málo přes 9 tisíc korun. Nevím proč, ale když jsem tu částku slyšela poprvé, napadlo mne, zda vůbec má smysl se soudit o takové peníze. Co k tomu dodat? Snad jen, že jsem si uvědomila, že jako laik, který se soudem nikdy nic společného neměl, mám určité představy, které se nemusí slučovat se skutečností. Ať už je to přítomnost právníků, druh oblečení, chování soudců, nebo „zajímavost případu“. Asi jsem moc ovlivněna seriály „ze soudních síní“, nebo je to jen veřejné mínění?

Žádné komentáře: