K okresnímu soudujsem se vydal za sychravého podzimního počasí a pro mě v nezvykle ranní dobu v pondělí 25. října 2010. Po cestě jsem si pochvaloval vymoženosti dnešní doby, kdy všechny potřebné informace, včetně umístění budovy soudu, si lze nalézt na internetu. Trochu zklamání nastalo, když jsem stanul na místě a zjistil, že jsem už kolikrát šel okolo a pokud bych se jen trochu snažil, jistě bych si vzpomněl, kam mám jít i bez internetu. Vstupní kontrola proběhla bez problému, spíše to vypadalo na nutnou formalitu, protože mi batoh, který jsem měl s sebou, nijak důkladně neprohledali. Měl jsem v plánu navštívit dvě jednání, jedno trestní a jedno rozvodové řízení. Jelikož jsem si nedokázal vzpomenout přesně na místnost, zeptal jsem se ochotného policisty, který se na mě ani nedíval příliš podezřele, když jsem mu vysvětloval, proč jsem okresní soud navštívil.
Jelikož ještě zbývalo pár minut do zasedání, sedl jsem si na lavičku a čekal co se bude dít dál. Vedle mě seděl mladý muž v obleku a něco horlivě studoval, po chvíli nenápadného pozorování jsem pochopil, že je to s největší pravděpodobností advokát obžalovaného. Připadal mi spíše jako nervózní student učící se těsně před začátkem zkoušky na univerzitě než profesionál, kterému bych v tak důležité věci důvěřoval a svěřil do jeho rukou svůj životní osud. Posléze přišla paní, jenž spadala pod mojí stereotypní představu o vystudovaných právničkách – hranaté brýle, vlasy vzadu stažené a mírně přezíravý pohled. V odhadu jsem se nemýlil, byla to státní zástupkyně.
Chvíli se nic nedělo a na chvíli jsem měl godotovský pocit absurdity toho, co na té chodbě, kde jsem seděl, vlastně dělám – připadal jsem si cizinec. Přičemž jsem si vzpomněl na pár znalostí z fyziky a o tom, jak subjekt nutně ovlivňuje objekt svého pozorování – tento pocit se pak ještě vrátil v momentě, kdy jsem byl soudcem tázán, zda jsem svědek či „veřejnost“ (byl jsem jediným „vetřelcem“ v soudní síni po celou dobu přelíčení) a posléze, když se na mě ohlédl obžalovaný. Docela by mě zajímalo, co si asi myslel, že tam dělám. Z úvah jsem byl vyrušen dvěma policisty a obžalovaným v poutech vcházejícími do soudní místnosti, načež nás vyzvala zapisovatelka ke vstupu od síně, které bylo o trochu větší, než jsem si představoval.
V čela seděl soudce – postarší muž s šedivým vousem a brýlemi, který od první chvíle působil profesionálně a autoritativně. Z mého pohledu na pravé straně seděla statní zástupkyně. Oba byli v talárech. Mladý muž, pokud jsem správně rozuměl, byl státem přidělený advokát. Ve středu místnosti pak seděl obžalovaný v obležení policistů. Jednání začalo kolem deváté hodiny. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval o co v případu jde. Tento případ byl navrácen krajským soudem k přešetření a šlo v něm o krádež nějakého majetku z továrny. První na řadu k výslechu přišel poškozený, mluvil celkem jasně a srozumitelně, možná že to nebyl první výslech, který absolvoval. Pak dostal slovo soudní znalec – pán v důchodovém věku, který postupně vyčísloval škody, což trvalo zhruba půl hodiny a donutilo k zívání i státní zástupkyni. Celkově ve mě vzbuzoval nejméně důvěry. Advokát si u mě zlepšil reputaci, vcelku logickým argumenty směřujícími nejprve proti nespolehlivosti paměti, na kterou se občas soudní znalec odvolával (v továrně byl před pěti lety a spoustu se toho mohlo změnit), a nevyčíslitelností škody na neznámém materiálu (z továrny byly kromě jiného odcizeny nějaké součástky o nichž ale nikdo nevěděl co přesně byly zač). Konečná škoda se tak pohybovala v řádově statisíců.
Soudní znalec naštěstí domluvil a následoval tři svědkové, kteří bydleli poblíž závodu a spatřili, jak se tam něco děje. Soudce jim postupně kladl podobné otázky a všichni vypověděli přibližně to samé – něco se dělo, ale považovali jsem to za úklid prováděný nějakou firmou. Zvláštní mi připadalo, že pokaždé dostal obžalovaný prostor se těchto svědků na něco zeptat, ale své možnosti nikdy k ničemu nevyužil, i když mě napadlo, že první svědka se mohl klidně zeptat: „Pane, to jste opravdu takový buran, že přijdete k soudu v kšiltovce?“. Obžalovaný celou dobu seděl vcelku klidně, i když z počátku zaujal klasickou obranou pozici se zkříženými rukama – nic víc jsem neviděl, protože seděl ke mně zády.
Atmosféra byla po celou dobu přelíčení klidná s nezbytnými známkami nutného formalismu, který byl přerušen snad jen občasný zíváním některých z aktérů a dalšími neformálními projevy, které si dovolí asi až lidé, pro které je soudní jednání denním chlebem. Všichni konali svoji práci, přestože advokát a státní zástupkyně neměli příliš velký prostor k tomu, aby se více projevili. Docela by mě zajímalo, na co myslí u stání obžalovaný a na co policisté, kteří ho musí hlídat. V průběhu jednání byly všechny věci srozumitelné.
Jednání bylo přerušeno kolem 10:45 na 13:00, kdy se měli dostavit další svědkové. Obžalovaný byl znovu spoután a odveden. Ze soudní síně jsem odcházel s novým zajímavým zážitkem, ale i s pocitem, že už by to pro tentokrát mohlo stačit, a že na další zasahování do přirozeného řádu a další sociologické pozorování mi již nezbývá potřebná drzost.
Žádné komentáře:
Okomentovat