Michaela: „My jsme se měli rádi“ (pohlavní zneužití)

V 8:00 jsem přišla před budovu soudu, která na mě už z venku nepůsobila příliš příjemným dojmem. Hned za dveřmi čekal policista a musela jsem projít detektorem kovu, což naštěstí dopadlo dobře, musím uznat, že jsem měla strach. Situaci zlehčil fakt, že pan policista v době mého příchodu zrovna jedl, takže měl plnou pusu, přesto se ale snažil udržet si profesionální postoj. Usmáli jsme se tomu a hned jsem měla lepší pocit. Pan policista mi poradil, kam mám jít. Protože jsem se dostavila o půl hodiny dřív, před mnou vybranou jednací síní doposud nikdo nečekal. Přečetla jsem si program na dveřích, ten souhlasil, posadila jsem se a čekala. K vedlejší jednací síni zatím skoro přiběhla mladá paní a zbrkle ťukala na dveře. Dozvěděla se, že její soud ještě nezačal a usedla kousek vedle mě na jednu z mnoha židlí na dlouhé a tmavé chodbě, která jen podtrhuje nepříjemnou atmosféru soudu. To už přišla další paní a po chvíli i pán, všichni se celkem mile pozdravili, ale dál spolu skoro vůbec nekomunikovali. Byla na nich vidět nervozita. Na dveřích jejich jednací síně jsem si přečetla, že dnes je na programu opatrovnictví, takže jsem usoudila, že se jedná o rozvádějící se manžele a pánovu přítelkyni.

 Zatím ke mnou zvolené jednací síni přišel mladý pán, vytáhl z kapsy obálku a kontroloval údaje na dveřích. Domyslela jsem si, že jde o pozvání k soudu. Usoudila jsem, že se nejspíš jedná o pana obžalovaného. Posadil se a já jsem se rozhodla zeptat se ho, zda mu nevadí moje přítomnost u soudu. Zdálo se, že je velmi nervózní a má na starost úplně jiné věci než moji přítomnost, ale souhlasil. Bylo na něm znát, že mu není příliš dobře. Netrvalo dlouho a dorazil také paní obhájkyně, která si sedla vedle pana obžalovaného a začali se šeptem radit. Pan obžalovaný působil velmi smutně až zakřiknutě, už nyní na chodbě seděl shrbený a celou dobu se díval do země. Mezitím přišla paní ve středních letech s mladou dívkou, později se potvrdila moje domněnka, že se jedná o matku s dcerou. Obě byly oblečené dost obyčejně, měly na sobě modré džíny, což mi připadalo k soudu nevhodné. Sedly si na židli hned vedle mě, z druhé strany než paní obhájkyně a pan obžalovaný, takže jsem nyní byla tzv. v centru dění, připadala jsem si vtažena do děje jednání a pomalu se u mě dostavoval nepříjemný pocit a strach, ačkoliv jsem samozřejmě věděla, že já obžalovaná nejsem. Nastalo nervózní ticho, které rušilo jen občasné dívčino přežvykování, které na mě už na chodbě působilo tak nějak nevhodně, zlehčujícím dojmem, a jen jsem doufala, že před zahájením řízení žvýkačku vyhodí.

Do jednací síně vešly tři ženy a jeden starší muž, zatím všichni v civilním oblečení, takže jsem nerozeznala o koho se jedná. Po chvilce přišla další mladá žena, také v civilním oblečení, zastavila se před síní, vytáhla z kabelky mobilní telefon a začala v klidu telefonovat. Vím, že cizí telefonáty bych neměla poslouchat, ale zaujalo mě, že paní volala svému tatínkovi a vysvětlovala mu, že zrovna má soud, že mu zavolá později. Uvědomila jsem si, že, přestože za chvíli bude jednat pod rouškou povolání a bude představovat autoritu, je to  normální žena jako jakákoli jiná.

Po telefonátu jsem se jí zeptala, zda se mohu zúčastnit jednání jako veřejnost. Odpověděla, že určitě ano, že se mám jít představit soudu. Otevřela dveře jednací síně a skoro mě strčila dovnitř. Nejdříve jsem byla trochu v šoku a chvilku mi trvalo, než jsem se tzv. rozkoukala. Vůbec to nebyla ta velká jednací síň nám známá z amerických filmů, byla to pouze malá místnost skromně vybavená židlemi a stoly. Všichni přítomní už byli přestrojeni a připraveni začít. Nejednalo se o řízení se samosoudcem, ale byl přítomen senát. Představila jsem se, řekla důvod své přítomnosti a posadila jsem se do rohu. Po mě do místnosti vešla ta mladá paní, která se ukázala být paní státní zástupkyní, pan obžalovaný s paní obhájkyní a matka s dcerou. Všichni se usadili a začalo jednání.

Paní soudkyně nás přivítala a předala slovo paní státní zástupkyni, která přečetla obžalobu. Poté byla poškozená (dcera) požádána, aby opustila jednací místnost, a k výslechu byl přizván obžalovaný. Paní soudkyně působila velmi přísně a profesionálně, mluvila nahlas a velmi rychle, ale srozumitelně, působila na mě dojmem, že by poznala, když by někdo nemluvil pravdu nebo něco zamlčel. Poučila pana obžalovaného o jeho právech a povinnostech a o možnosti odepřít výpověď. Pan obžalovaný se rozhodl vypovídat, protože už ale vypovídal v přípravném řízení, byla mu jeho výpověď nyní přečtena a byl požádán o doplnění některých informací. Bylo poznat, že je velmi nervózní a že neví co má odpovídat, mluvil tak potichu, že ho skoro nebylo slyšet. Přiznal, že si je vědom své chyby i dívčina věku v době pohlavního styku a řekl, že svého chování lituje.

Paní soudkyně najednou jako by vypadla ze své role a zcela jiným, milým a tichým hlasem se zeptala, proč tedy s nezletilou dívkou spal. Pan obžalovaný zjevně nevěděl, co odpovědět, jen stál a skoro neznatelně kroutil hlavou. „My jsme se měli rádi,“ odpověděl. V této chvíli mi ho bylo líto.

Poté byla zavolána zpět do místnosti poškozená a paní soudkyně ji požádala o výpověď. Dívka potvrdila, že do ničeho nebyla nucena, že vše dělala dobrovolně. Působila velmi mladě, ačkoliv jí nyní bylo už 16 let. Paní státní zástupkyně si v průběhu obou výpovědí dělala poznámky, stejně jako paní zapisovatelka, která vše pečlivě zapisovala. Pan obžalovaný seděl tiše a celou dobu koukal do země, při dotázání jen kroutil hlavou. Bylo na něm znát, že už by chtěl mít celou věc za sebou.

Poté paní státní zástupkyně pronesla svou závěrečnou řeč. Vina byla prokázána už v přípravném řízení, obžalovaný si byl vědom nesprávného chování, neměl záznam v rejstříku trestu, vše sám přiznal a uvedl konkrétní detaily, takže paní státní zástupkyně žádala nejnižší možný trest. Následovala závěrečná řeč paní obhájkyně, která uvedla, že nyní její klient má stálou přítelkyni, která je starší 18ti let, a že má práci, ve které je velmi dobře hodnocen. Paní soudkyně chvílemi vypadala, že závěrečnou řeč paní obhájkyně ani neposlouchá, dívala se z okna.

Všichni jsme byli požádáni, abychom opustili místnost, aby se senát mohl poradit o udělení trestu. Trvalo to jen chvilku a paní zapisovatelka si pro nás opět přišla. Při čtení rozsudku jsme všichni povstali, paní státní zástupkyně sledovala paní soudkyni, pan obžalovaný se stále díval do země. Rozsudek byl odnětí svobody na jeden rok se zkušební dobou v trvání 18ti měsíců. Paní státní zástupkyně i paní obhájkyně s panem obžalovaným se vzdali práva na odvolání. Myslím, že během jednání všichni účastníci všemu rozuměli.

Vyšli jsme z místnosti a všichni se hned vydali ven z budovy soudu. Pan obžalovaný se rozloučil s paní obhájkyní a hned si zapálil cigaretu. Přiznávám, že i pro mě byla návštěva soudu náročná zkušenost.