S letošním ročníkem studentů Fakulty sociálních studií Masarykovy university v Brně jsem v rámci Úvodu do sociologie práva zkusil popsat něco z každodennosti justice. Studenti a studnetky měli za úkol navštívit soudní jednání a pozorovat (laickým) okem jeho aktéry. Tady je první pozorování studenty Andrey, která měla smůlu: navštívila dvě jednání, ale spor neviděla, přestože šlo o agendu "nejsporovatější" o rozvody... Místo ani konkrétní jména nejsou důležitá.
Hned po příjezdu mne zaujala samotná budova soudu, která je mírně rozporuplná s klasickými stereotypy. Jedná se o velmi moderní prosklenou budovu, architektonicky zajímavě řešenou. Tato stavba tedy kontrastuje s mojí představou toho, jak soudní budovy vypadají. Není náhodou, že jistým způsobem reflektují to,že instituce soudnictví má vysokou váhu jednak historickou, ale také z hlediska prestiže a
vznešenosti. Na druhou stranu nová budova zlínského soudu zapadá do místního kontextu XXX moderního města. Narozdíl od leckterých jiných soudů zde také nebyl problém s parkováním.
Než jsem vešla do budovy, všimla jsem si úřední desky, na které byly pro veřejnost přehledným způsobem vyvěšeny usnesení a konkrétní případy. Po vstupu do budovy jsem prošla přes nutnou bezpečnostní kontrolu a zeptala se stráže, na která jednání se mohu jít podívat. Strážník byl milý a ochotný, což mne překvapilo a odkázal mě na tabuli, kde byly vyvěšeny jednotlivé kauzy pro daný den. Výběr bohužel nebyl moc velký, což bylo pochopitelné, poněvadž se jednalo jednak o soud menšího významu a také byl pátek. Vybrala jsem si civilní kauzu.
Než jednání začalo prostudovala jsem si tabuli umístěnou vedle jednací síně. Byl zde zobrazenjednak seznam věcí, který se řešil ten den v dané místnosti, ale krom toho také poučení pro osoby vstupující do jednací síně. Zaujalo mne pár bodů, které dle mého názoru podporují vážnost a vznešenost instituce soudu a také prohlubují její formalitu: k soudnímu senátu či samosoudci se může mluvit pouze ve stoje a taktéž při vynesení rozsudku jsou všichni přítomni povinni vstát, jednání řídí soudce a nikdo nesmí narušit důstojnost jednání, je zakázáno jíst, pít a kouřit (avšak např. o mobilních telefonech nebyla ani zmínka).
Při vstupu do místnosti se mě paní zapisovatelka zeptala, kdo jsem. Když jsem oznámila, že jsem studentka práv pookřála. Záhy jsem zjistila, že v místnosti jsem tam pouze já, soudkyně a paní zapisovatelka. Co se týče samotné soudkyně, překvapilo mě, jak byla mladá. Odhaduji, že ještě neměla 30 let. Navíc tím, že byla žena, rozvracela známý genderový stereotyp osoudcích=mužích. Taktéž se mne zeptala na identitu, avšak žádným dokladem jsem se legitimovat nemusela. Byla sympatická, vysvětlila mi, že se mělo jednat o rozvodové řízení, avšak vzhledem k tomu, že bylo řešeno dohodou, zúčastnění se neobtěžovali přijít. Poté mě ochotně pozvala na další kauzu, která měla proběhnout za půl hodiny ve stejné místnosti. Těžko říct, jak by se ke mně dámy chovaly , kdybych oznámila, že jsem pouze studentka sociologie či jenom zvědavá dívka, ale vzhledem k tomu, že jsem se chtěla dozvědět co nejvíce, uvedla jsem právě studium práv. Posléze jsem se tedy zúčastnila následujícího případu. Jednalo se taktéž o rozvodové řízení prostřednictvím dohody. Přítomné byly obě strany a také se samy zastupovaly – žena vystupovala v pozici žalobce, muž pak jako žalovaný. Případ měl hladký spád, protože se manželé předem dohodli ohledně majetkových záležitostí a nezjišťovala se ani příčina rozvodu, poněvadž byly splněny zákonem stanovené požadavky. Jednání bylo poměrně snadno pochopitelné i pro veřejnost, i když právnická terminologie prostupovala každou větou. Soudkyně nebyla tak vstřícná jenom ke mně, ale dokonce v průběhu jednání přítomným stranám „laicky“ vysvětlila spornou záležitost ohledně nemovitosti, bývalého společného bytu manželů. Uvedla, jak mohou strany situaci řešit a podala také velmi srozumitelné informace, na koho se obrátit, aby nevznikly komplikace. Tato pasáž nebyla zapisovatelkou zaznamenána.
Rozsudkem, který byl vyhlášen po krátké pauze, kdy jsem společně s manželi musela opustit místnost, bylo manželství bez problému rozvedeno a stvrzeno podpisem. Po skončení jednání mě soudkyně poprosila, ať chvíli počkám. Pak si se mnou začala vykládat, jestli nepotřebuji něco objasnit, kde přesně studuji, vysvětlila mi spisové značky a poslala mne ještě na další jednání, týkající se pečovatelských záležitostí, které mělo proběhnout ve vedlejší místnosti.
Tento velmi vstřícný postoj kvituji. Kdyby každý soudce byl tak milý, hned by lidé raději chodili k soudu, především jako pozorovatelé. Podle mého názoru mohou být někdy soudní jednání velmi zajímavá, např. co se týče trestních případů.
Šla jsem se tedy podívat na další jednání P, jenomže nastal opět stejný problém jako poprvé: v místnosti jsem byla přítomná pouze já a další dvě ženy - zapisovatelka a soudkyně. Moje legitimace opět nebyla potřeba, stačilo jen, když jsem se prohlásila za veřejnost. Ochotný přístup soudkyni opět nechyběl a hned odhadla, že studuji práva. Poté co jsem přikývla mi ve zkratce shrnula případ, který měl proběhnout. Jednat se mělo o zvýšení výživného pro chlapce, o které požádala jeho matka, avšak k soudu nedorazila.
Když se tak nad tím zamyslím, napadá mne otázka, zdali jsou ženy soudkyně obecně tak vstřícné jako ty, se kterými jsem se setkala? Tuto tezi by jistě podpořily genderové výsledky o vyšší empatii žen, komunikativnosti a jiných „typicky ženských vlastnostech“.
Z této návštěvy jsem si každopádně odnesla dvě věci: příště se zajdu pro srovnání podívat na soudce-muže a aby bylo i z čeho vybírat, zvolím nejlépe nějaký jiný den než pátek.
Žádné komentáře:
Okomentovat