Dnešní pohled na užitečnost konceptu anomie (Alžběta)

Pojem anomie patří mezi významné sociologické pojmy. V pojetí Émila Durkheima je anomie nevyhnutelným důsledkem velkých a rychlých společenských přeměn. Mezi tyto přeměny bezesporu patří historický přechod od tradiční společnosti ke společnosti moderní, který se stal výrazným impulsem pro samotný vznik sociologie a jehož postihnutí a vysvětlení je předmětem sociologických úvah mnoha badatelů.
Pojem anomie je tedy v sociologii používán prakticky od počátku existence této vědy. Jako ovšem spousta jiných pojmů, předmětů a konstruktů, i nahlížení anomie prochází jistým vývojem, popř. je v dalších teoriích pojata v posunutém významu. Ve své práci vyjdu z toho, jak tento pojem zavedl do sociologie E. Durkheim (a to ve své knize O společenské dělbě práce; rozpracování pojmu anomie v souvislosti s analýzou sebevražd bude ponecháno stranou), poté se budu věnovat dalšímu vývoji používání pojmu anomie až po současnost, přičemž se budu snažit o postihnutí rozdílů a nuancí ve vnímaní anomie v průběhu doby.

Anomická dělba práce E. Durkheima

Základní rozdíl mezi společností tradiční a moderní spatřuje Durkheim v typu sociálních vazeb. Pro společnost tradiční je příznačná mechanická solidarita, vyznačující se nerozvinutou dělbou práce, kdy lze mluvit toliko o určité koherenci společnosti, udržované pouze na základě podobnosti mezi lidmi. S rozvojem dělby práce dochází ke vzniku organické solidarity, charakteristické pro moderní společnost. V tomto typu společnosti jsou vazby mezi lidmi určeny svými funkcemi. Čím je specializace rozšířenější (tedy dělba práce rozvinutější), k tím větší individualizaci lidských činností dochází, v důsledku čehož ovšem rovněž roste závislost lidí na sobě navzájem. Tento ambivalentní stav mezi člověkem a společností, kdy důraz na individualitu paradoxně zapříčiňuje větší závislost lidí mezi sebou navzájem, nevnímá Durkheim negativně, ovšem zdůrazňuje, že se jedná o křehký stav, vyžadující nutně důkladnou funkční provázanost. Diferencované aktivity je třeba odpovídajícím způsobem usměrňovat. Pokud neexistují dostatečně jasná pravidla, regulující specializované činnosti, dělba práce nedokáže udržet sociální integritu. Dělba práce tak neplní svou funkci, je anomická. Ve společnosti chybí „právně a morálně zdůvodněná definice a uspořádání povolání a pozic“ [Jandourek, 2001:54].
Pravidla a morálku vyhovující tradiční společnosti nelze pro společnost moderní s úspěchem využít. K přeměně společnosti však došlo příliš rychle na to, aby se již stihla vytvořit nová pravidla. Důsledkem této diskrepance mezi vývojem společnosti a existencí odpovídajících pravidel je právě stav anomie. Řešením ovšem není vrátit se k nyní již neadekvátním, zastaralým tradicím a zvykům, ale vytvořit pravidla nová, což ovšem vyžaduje určitý čas. Prevencí proti vzniku anomie jsou pak intenzivní a dlouhodobé kontakty ve společnosti [srov. Durkheim, 2004:309].

Další vývoj pojmu anomie

Durkheimův pojem anomie rozpracoval dále americký sociolog R. K. Merton. Ve své koncepci vyzdvihl význam sociální struktury. K rozvoji anomie podle Mertona dochází ve společnosti, která „klade neobyčejně silný důraz na určité cíle, aniž by se odpovídající měrou zdůrazňovaly institucionální postupy“ [Merton, 2000:137], neboť v takovém případě je při snaze o dosažení kulturně schvalovaného cíle namísto předepsaného postupu (který k dosažení cíle nevede) volen postup nejúčinnější. Pomocí konceptu anomie tak Merton vysvětluje tlak k deviantnímu chování, vyznačující se používáním neinstitucionálních prostředků. Velký důraz kladený na kulturně hodnotné cíle, nevyvážený odpovídajícím důrazem na institucionální prostředky, vede podle Mertona také ke snížení předpověditelnosti sociálního chování. Rovněž tento stav spojuje Merton s anomií.
Jiní badatelé, např. McClosky a Schaar [McClosky, Schaar, 1965, dle Rabušic, Mareš, 1996:185] zdůrazňují naopak psychologické momenty anomie a odmítají „klasickou“ koncepci anomie, zavedenou Durkheimem a pokračující Mertonem.
Pojem anomie je dáván do souvislosti i s modernitou, popř. nástupem postmodernismu. Tyto koncepty jsou totiž spojovány s globalizací a pluralitou. Proces internacionalizace a globalizace a jejich vysoké tempo významně oslabují integrační síly moderní společnosti [Ondrejkovič, 2002]. Pluralita s sebou zase přináší větší množství hodnotových systémů stojících paralelně vedle sebe. V tomto pojetí anomie neznamená vymizení norem, ale jejich větší diferencovanost a s tím související obtížnější posouzení toho, co je správné a co ne.

Etymologie slova anomie a jeho používání

Pojem anomie pochází z řeckého slova „nomos“ a znamená doslova „bezzákonnost“, popř. „beznormovost“ [Rabušic, Mareš, 1996:175]. Pojem anomie má svůj původ v teologické literatuře pozdního středověku, kde byl používán jako novotvar pro označení stavu bezzákonnosti a bezuzdnosti jak v právním, tak v morálním smyslu [Jandourek, 2001, podle Rokůskové].
Urbanová definuje anomii jako „rozklad vládnoucích morálních hodnot a norem, které jedinec pociťuje jako demoralizaci a dezorganizaci“ [Urbanová, 2006:207]. Jandourek vymezuje anomii stručněji jako „stav 'bezzákonnosti', popř. podkopání účinnosti norem“ [Jandourek, 2001:26]. Jako protiklad anomie se uvádí synnomie, tedy stav společnosti vyznačující se silným kolektivním povědomím a vysokým stupněm soudržnosti.
S pojmem anomie se lze setkat i v následujících významech: 1/ anomie jako dezorganizace osobnosti, 2/ anomie jako sociální situace, kde normy jsou v rozporu, 3/ anomie jako sociální situace bez norem [srov. Velký sociologický slovník, dle Urbanové, 2006:207].
Základním definičním znakem anomie, vyplývajícím z výše uvedených vymezení, je tedy naprostá absence[1] norem, popř. jejich rozpornost. Některé z definic v této souvislosti zohledňují i dopad dané situace na jednotlivce.
Sociální kontrola, normy, hodnoty, morálka, soudržnost, sociální deviace, odcizení, sebevražda, kriminalita, modernita – to jsou další sociologické pojmy, používané často v souvislosti s anomií.
Důležitost přesného vymezení pojmu anomie vysvítá v okamžiku, kdy se rozhodneme empiricky zjišťovat, zda nějaká konkrétní společnost je či není anomická. Vytvořením vhodného nástroje pro měření anomie se zabývalo mnoho badatelů, nejznámější je patrně Sroleho index anomie, aplikovaný i v českém prostředí [Rabušic, Mareš, 1996]. Ovšem na rozdíl od Durkheima a Mertona, kteří pojmu anomie užívali pro popis celé společnosti, Srole ho využil pro popis individuí. Anomické osobnosti ve Srolově pojetí jsou odcizeny od politického, kulturního a ekonomického systému, od sociálních norem a hodnot a od primárních skupin [Rabušic, Mareš, 1996:177]. Není ovšem nikterak jisté, že to, co Sroleho index měří, je skutečně anomií. Někteří badatelé (např. McClosky, Schaar [McClosky, Schaar 1965, dle Rabušic, Mareš, 1996]) jako výraz nesouhlasu s tímto indexem vytvořili vlastní měřící nástroje anomie, reflektující také jejich odlišné pojetí samotného pojmu anomie.
Ačkoli je tedy pojem anomie v sociologii dobře ukotven, a to prakticky již od jejího počátku, a má určitý obecný význam, o němž není pochyb, v pojetí různých autorů může být přesto pojímán trochu odlišně. Navzdory tomu, že je již pojmem v sociologii dosti „starým“, je stále živý a aktuální, zkoumaný a diskutovaný i v dnešní době. S tím, že různí sociologové ho mohou vnímat s různými nuancemi, se budeme muset smířit – ostatně je to rys většiny pojmů z oblasti sociálních věd. Berme to naopak jako přínos a obohacení sociologického diskurzu.
[1] Důsledně vzato je však naprostá anomie empiricky nemožná, neboť všechny společnosti jsou charakterizovány určitým – ať už větším či menším – stupněm normativní regulace [srov. Keller, 2004].