Rozdíl mezi právní antropologií a sociologií práva, aneb kdopak by se mezivědní komunikace bál (Andrea)

“Právo je nezbytné studovat v širších historických a kulturních souvislostech, a srovnání různých právních systémů vyžaduje více než komparaci jejich textů“ H.Maine (Dějiny antropologie, 2004:581)


Budu se věnovat analýze vztahů mezi dvěma vědními obory, které se zabývají vztahem práva a společnosti. Těmito obory, jak už bylo naznačeno v názvu této práce jsou sociologie práva a právní antropologie. Když se zběžně podíváme na definici těchto oborů ve „Velkém sociologickém slovníku“, vyplývá z něj: právní antropologie, je obor vycházející ze sociální a kulturní antropologie, „zkoumající vznik, vývoj a fungování socioregulativních a právních systémů v různých kulturách světa.“ A také, že „Antropologie práva věnuje pozornost výzkumu institucí, hodnot a kulturních vzorců, které se bezprostředně vztahují k právnímu systému dané kultury a jeho odrazu ve způsobu života a vědomí členů zkoumané společnosti“ (Velký sociologický slovník, 1996:385)
Definice sociologie práva, ze stejného pramene zní takto: „věda o vzájemném podmiňování práva a společnosti…zkoumá zejména vznik práva ze sociálního života a regulační působení práva v sociálním jednání.“ (Velký sociologický slovník, 1996:1124)
Oba tyto obory, si nárokují (anebo spíše, jejich zástupci) výsadu zkoumat právo, naboť jsou k tomu, ze svého pohledu nejlépe způsobilé
Strana sociologů práva často i upírá, existenci právních systémů v neliterárních kulturách, jež studuje právě právní antropologie. Normativní systémy těchto zemí totiž než právními nazývají většinou zvykovými. Chybnost jejich argumentu o neexistenci práva v těchto společnostech, už naštěstí prokázal Leopold Pospíšil, ve své knize „Etnologie práva“.
Na druhou stranu právní antropologie si nárokuje svoji pozici výsostného práva k výzkumu takového sociálního jevu, jako je právo, s ohledem na to, že sociologie práva, studuje právo pouze z pozice západní, což znamená jedné, společnosti. Toto ji podle antropologů předurčuje k jasně etnocentrickému pohledu na právo jako takové, který zapříčiňuje, že sociologie práva nemůže nikdy dostatečně podstatu práva pochopit.
Myslím si, že pro rozhodnutí této „rozepře“ je nejdříve nutné, podívat se na definice předmětu, metod a paradigmat, z kterých oba tyto obory vycházej, a následně zvážit pro a proti, která z tohoto porovnání vyplynou. A spíše než rozhodnout, který je lepší, objevit, jak nebo jestli se můžou navzájem obohatit.
Předmětem právní antropologie je studium práva, a to především v neliterárních společnostech a kulturách. Zkoumá jeho vývoj, na jaké bázi se zakládá, jak funguje a zároveň také, jak danou společnost ovlivňuje. Metodou je klasický terénní výzkum, který je pro obor antropologie charakteristický. V něm se získávají empirická data, která pak mohou být následně použity pro studium práva na teoretické úrovni – např. pro komparativní metodu výzkumu právních systémů, což je v podstatě mezikulturní výzkum právních systémů. Paradigmata oboru právní antropologie, samozřejmě vycházejí z obecných paradigmat jeho mateřské disciplíny, sociální a kulturní antropologie. Právo je, proto v jejich zkoumání nahlíženo, z několika hledisek – funkcionalistického, jako systém udržující harmonii ve společnosti(Malinowski); interpretativního, což je pohled na právo z hlediska utváření významů a jejich interpretace (Geertz), a konečně posledním zdrojem, je teorie konfliktů Maxe Gluckmana. Ten upozornil na význam analýzy způsobů, jimiž strany řeší svůj konflikt.
Předmětem sociologie práva je vztah mezi společností a právem, jak právo v společnosti působí, vzniká, zda se podle něj lidi řídí, jak ovlivňuje společnost a naopak. „Francouzský právní sociolog Georges Gurvitch („Sociology of Law“, 1947) vymezil, že sociologie práva studuje plnost skutečnosti práva…sociologie práva, jako věda studující sociální skutečnost práva“ (Večeřa, Urbanová; 1996:10). Metodologie a paradigmata sociologie práva stejně jako u právní antropologie, vycházejí z obecné sociologie. Paradigmata jsou v podstatě dvě základní: systémový přístup, který zastává funkcionální analýzu práva. Jde v podstatě o „popis chování společnosti, jako určitého systému skládajícího se z jednotlivých subsystémů“ (Přibáň; 1996:25). Tím dalším je přístup interpretativní, kdy jde o „problém chování a jednání jednotlivce, jeho smysluplných orientací v sociálním životě, porozumění sociálním normám a ostatním vzorcům sociálního jednání.“ (Přibáň; 1996:25).
Po tomto rychlém shrnutí (s ohledem na rozsah eseje) myslím, že nelze jednoznačně sdělit, která z těchto vědeckých disciplín je pro studium práva vhodnější.
Právní antropologie umožňuje dívat se na právní systémy z širšího hlediska. Uvědomit si jeho podstatu, jako systému regulujícího společnosti a právě díky poznání právních systémů jiných kultur, které nám umožňuje, jsme schopni lépe pochopit náš právní systém. Tím nám nepomáhá pochopit jenom právo, ale hlavně naší společnost, protože ona právní systém tvoří a následně je jím sama utvářena.
Sociologie práva, je věda, která zkoumá jenom jeden konkrétní právní systém a proto by jí poznatky antropologie mohly pomoci vidět i tento, pro ní ojedinělý a výjimečný systém práva, v širších souvislostech. Sociologie práva je pro mne spíše specializovaný obor, co se jeho předmětu studia týče - zkoumá sociální jev pouze v jedné konkrétní společnosti/kultuře.
O právu ve světovém kontextu má nárok hovořit spíše právní antropologie, anebo sociologové práva, pokud budou brát v úvahu i poznatky právních antropologů.
Sociologie práva také používá diametrálně odlišné metody, které souvisí s diferencovaností společnosti, kterou studuje (statistiky, dotazníky, kvantifikace). Antropologie nám zase umožňuje kvalitativní vhled do dané problematiky. Přičemž, ale oba tyto pohledy jsou důležité a nelze říct, že jeden je lepší či horší. Záleží na zkoumané společnosti a poté se dá určit vhodnost té či oné metody.
Pokud se nám tyto obory povede určitým způsobem propojit, anebo spíše mezi nimi zajistit větší komunikaci, pomohlo by nám to chápat právo v mnohem větší celistvosti. Oba se navzájem mohou obohacovat, a tak si pomáhat ve vývoji.
Pro sociologii práva, je podle mě podstatné si uvědomit, že právo západních společností není lepší či na vyšší úrovni (pouze jiné, i když ani to moc ne). Pouze se snaží tvářit „objektivně“ s ohledem na množství morálních a náboženských normativních systémů, vyskytujících se v západní společnosti – musí se tvářit objektivně, i když není. Tímto způsobem se legalizuje, a tak je mu umožněna faktická regulace společnosti. Díky právní antropologii si uvědomujeme právě toto, že není objektivní, že i ono závisí na kultuře a společnosti, ve které funguje, a proto na ní nemůže být nezávislé. Toto je jeden z nejdůležitějších bodů, na které podle mě právní antropologie poukazuje. Právo pomáhá vytvářet sociální řád, konstruuje svět, odráží hodnoty a ideologie a to všechno zase naopak.
Takže závěrem, ani jedna z těchto metod podle mne není vhodnější, každá má svůj okruh zájmů a obě plnohodnotně poskytují výpovědi o právu, z té strany, které se jejich výzkumy věnují.