Prezidenti, diktátoři, významní politici, umělci, úspěšní manažeři...tito lidé jsou tolik odlišní, ale pro všechny je společná, významná a důležitá jedna vlastnost – charisma, které vyzařuje z jejich osobnosti. Bez charismatu by se jen těžce prosazovali a nebyli by bráni tak vážně. Jak je tomu u soudců?
Max Weber se ve svém díle zabývá určitými způsoby získávání moci a jejich legitimizací v právu. Toto nazývá typy panství. Panství Weber definuje jako „...možnost dosáhnout u daných osob poslušnost vůči příkazu určitého obsahu...“. Jedním z typů tohoto panství je panství charismatické, které spočívá v prvotně iracionální víře v nadpřirozené schopnosti jedinců. Charismatická osobnost se vyznačuje nevšedním nadáním, ať už politickým, náboženským nebo rétorickým. Takový člověk je označen za "vůdce" a společnost je připravena se jím bez jakýchkoliv předběžných podmínek nechat vést. Základem vzestupu charismatického vůdce je existenciální krize. Typ charismatického panství je velmi autoritativní. Tento člověk vládne mimořádnou silou své osobnosti a může překračovat tradici i psané zákony. Vládne tak dlouho, dokud je víra v jeho mimořádnost dostatečně silná. Protože zpravidla razí velmi radikální myšlenky, jsou jeho požadavky stěží slučitelné se všedním, každodenním životem. Charismatické panství se v delším časovém horizontu mění buď v tradiční panství, nebo v panství legální. Tolik teorie. Jak ale vypadá charismatické panství v praxi?
Prezident se bude pravděpodobně chovat jinak než manažer, uznávaného umělce podněcují k určitým činnostem jiné věci než politika. Tyto profese jsou zdánlivě nesrovnatelné. To, že jsou tito lidé uznávaní, má však za následek stále stejná vlastnost, a tou je charisma. Charisma je něco, co je v osobnosti, jakýsi nepřenositelný osobní talent. Určitému chování, které napodobuje přirozené charisma, se dá jistě naučit, tento člověk ale asi nikdy nebude působit tak přirozeně a věrohodně jako vůdce, kterému bylo charisma dáno. Jak se tedy charisma ve společnosti projevuje? Je stejné u všech osobností, které jím disponují? Někdo by mohl říci, že charisma je stále stejné, jedná se přece o určitou lidskou vlastnost. Já si však myslím, že se mění s dobou, ve které se charismatická osobnost vyskytuje. V období krize bude zřejmě velmi „vyhrocené“, v období stability to bude pouze jakási klidná síla, kterou lidé uznávají. Pojďme se blíže podívat na to, jak se charismatické osobnosti ve společnosti projevují.
Pokud je společnost v krizi a lidé neví, jak se v této době chovat, často potřebují někoho, kdo je povede. Takovým vůdcem se většinou stává charismatická osobnost, která zdůrazní, co je třeba, a podniká kroky vedoucí ke stanovenému cíli. Lidé se pak mohou jen nechat vést a nemusejí přemýšlet, zda je jejich cesta správná. Za takovouto osobnost můžeme považovat např. Adolfa Hitlera či Fidela Castra. Hitler dal válkou zničenému německému národu naději na lepší život, stal se pro Němce spasitelem a téměř Bohem. Jeho charismatické vůdcovství však (jak typické pro charismatické panství ustavující se za krize) skončilo krachem. Castro byl nadějí, že bude svržen Batistutův diktátorský režim a zavedeno spravedlivé právo a svoboda. Získal si sympatie národa, režim se mu svrhnout podařilo, po získání moci však začal se změnami směrem k socialistickým principům Sovětského svazu. Toto charismatické panství zřejmě skončí s Castrovou smrtí, protože již není tím, čím bylo na začátku.
Každý provoz panství vyžaduje souvislou správu, která by zajišťovala usměrňování politické moci. Charismatický vůdce potřebuje aparát, který ho bude podporovat. Nemá školené pracovníky, úřady jsou však obsazovány lidmi, kteří pevně věří v poselství vůdce. Pokud je systém dobře propracovaný, i na postech soudců jsou osoby, které vykonávají rozsudky čistě v zájmu vůdce. Příkladem by mohlo být komunistické Československo, kdy soudci interpretovali právo a vykonávali rozsudky čistě v zájmu Strany. Zde se můžeme zamýšlet, zda i soudce či advokát musí mít charisma, aby jeho výroky byly věrohodné a přesvědčivé. Myslím si, že u soudce není charisma až tak důležité. Soudce se živí vědomostmi, musí sice umět právo správně interpretovat, ale k tomu podle mého názoru charisma příliš nepotřebuje. Obzvláště za již zmíněného komunistického režimu se o soudcovském charismatu nedalo mluvit, soudci rozhodovali tak, jak jim bylo nařízeno. Jiná situace může nastat u advokáta, který svým vystupováním a argumenty přesvědčuje o určité pravdě. I on je však velmi svázán právními pravidly, proto může charismatu využívat jen omezeně. Oproti tomu vůdce musí být tak trochu demagog, nemusí se řídit zákony a říkat úplnou pravdu, protože lidé nechtějí slyšet pravdu, ale příjemné věci.
Další dovedností moderního charismatického vůdce je schopnost spolupracovat s médii a využívat je ve svůj prospěch. Touto vlastností oplývají většinou významní politici. Vezměme např. T.G.Masaryka, o kterém se zmiňuje Igor Lukeš. Masaryk se dovedl postarat o to, aby o něm veřejnost věděla. Napsal desítky literárních příspěvků do českých i zahraničních periodik, neváhal platit novináře za to, že mu poskytovali fórum pro jeho politické účely, vybíral si schopné lidi, kteří jeho názory do tisku protlačili. Charisma se touto strategií dá zcela jistě zdůraznit, dle mého názoru však musí prvotně vyzařovat z osobnosti. Řada současných politiků se prostřednictvím médií ze sebe snaží charismatického vůdce udělat uměle. Nechají si vymyslet image, mají spoustu poradců, kteří je naučí, co ve které situaci říci či jak se zachovat. Občan ale určitě pozná, kdo má charisma přirozené a kdo se pouze snaží zapůsobit. Vtipnou kombinací obou těchto možností je např. Václav Klaus, který má nepochybně charisma přirozené, ale dovede jej ještě vylepšit naučeným vystupováním a dokonalou image.
Co je tedy ta vlastnost, která dělá charismatického člověka tak uznávaným? Proč se lidé na nějakou osobnost tolik upnou a slepě ji následují? Domnívám se, že to nejsou ani tak činy, ale právě ono charisma, které z osobnosti vyzařuje, propojené s určitými změnami ve společnosti, kdy lidé potřebují být vedeni. Vezměme si např. herce či umělce nyní a za minulého režimu. Dnes umělci jen těžko povedou masy lidí, protože jsou většinou všichni podobní a ne tolik výrazní, jejich charisma se nemá o co opřít. Když ale zpívala Marta Kubišová za revoluce na Václavském náměstí, lidé by za ní šli na kraj světa a bylo to právě proto, že utvářela to, co si lidé tolik přáli a čemu věřili.
Dle mého názoru jsou charismatické osobnosti pro každou společnost třeba, protože vývoji dodávají dynamiku. Jejich působení by však zřejmě nemělo být příliš dlouhodobé a přehnaně výrazné, neboť právě to vede ke krachu. V každé době se jistě vyskytne takováto osobnost. Pak jen záleží, jak svého postavení charismatického vůdce využije.
Žádné komentáře:
Okomentovat