Zastavme se u Comtova modelu vývoje společnosti, přesněji řečeno zejména přechodem společnosti k pozitivnímu stádiu a tím, jakou roli v tomto přechodu hraje právo, pozitivní poznání a svobodná individualita.
Auguste Comte přišel s myšlenkou vědeckého řízení, respektive usměrňování společnosti. V jeho koncepci tří vývojových stádií společnosti a lidského ducha se toto uspořádání objevuje ve třetím, pozitivním neboli vědeckém stádiu, ve formě jakéhosi průmyslového patriciátu, skládajícího se z technických specialistů a průmyslníků, z nichž by měl být volen triumvirát. (Večeřa, Urbanová, 2006) Ten by měl v rukou světskou složku moci – řídil by průmysl, zemědělství, finance a zákonodárnou i výkonnou moc; duchovní složku moci by měli v rukou speciálně určení pozitivističtí vědci, kteří by držitele světské moci usměrňovali tak, aby jednali ve prospěch společnosti, a kteří by obyčejným lidem vysvětlili základní ideje a principy společnosti, to jak se vyvíjí, a co mají lidé dělat, aby společnost vývojovými stádii procházela bez větších otřesů. (Večeřa, Urbanová, 2006; Keller, 2004) Comte si představoval, že by po náležitém vědeckém vysvětlení všichni lidé dokonale pochopili nutnost tohoto uspořádání a proto by s ním souhlasili, takže by ve společnosti byl udržen trvalý (a přirozený) řád. (Keller, 2004) Nebylo by přitom zapotřebí nějakých donucovacích prostředků jako v předchozím, metafyzickém stádiu, kdy bylo pro udržení pořádku ve společnosti nezbytné právo.
To se vyznačuje danými pravidly, jejichž účinnost nespočívá ve všeobecném konsensu, ale v existenci moci, která je schopná je vynutit. V pozitivním stádiu by na sebe lidé vzájemně dohlíželi, aby každý náležitě plnil své povinnosti vůči celku, a pojem práva by z politické vědy vymizel. (Večeřa, Urbanová, 2006)
To neznamená, že Comte považuje právo za neúčelné – naopak, v jeho modelu je právo v metafyzickém stádiu z hlediska sociální statiky nezbytné, udržuje ve společnosti řád a tím i její existenci. Ale z hlediska sociální dynamiky je nutné, aby od něj bylo postupně upuštěno, protože podporuje staré zřízení, a právníci, kteří na metafyzickém kultu zákona staví svou moc, na rozdíl od vědců nemohou dát lidstvu nový cíl. (Večeřa, Urbanová, 2006)
Při pohledu do historie i současnosti lidstva se Comtova představa společnosti skládající se ze samých altruistů, dobrovolně se obětujících zájmům kolektivity a kladoucích povinnosti vůči ostatním vysoko nad svá egoistická práva, zdá víc než optimistická. Comte sice uznával, že člověk je primárně egoistou, ale předpokládal, že osvícení poznáním vědy ho přiměje, aby svůj egoismus sám potlačil a zapřáhnul do služeb rozvíjejícího se altruismu. (Keller, 2004)
Comte připisoval poznání „nevyhnutelného vývoje“ moc, která se mi jeví být až nadpřirozenou. Nemyslím si, že by existovalo nějaké ryze objektivní poznání sociální reality, které by každý chápal stejným způsobem, natož aby takovým poznáním byla Comtova představa vývoje.
Comte zřejmě ani nepočítal s tím, že se systém pozitivního vědění snadno ujme. Chtěl, aby budoucí společnosti přinesl podobnou stabilitu, jakou tradiční společnosti dodávalo náboženství, ale uvědomoval si zásadní rozdíly mezi těmito zdroji jistot. Jejich návaznost chtěl zvýšit tím, že do svého systému zapracoval ceremoniální a kultovní prvky, dal mu podobu věrouky. (Keller, 1997) Vytvořil nové náboženství, které na rozdíl od toho starého nemělo spočívat na metafyzických omylech. Výsledek vidím jako pozoruhodný paradox (alespoň podle toho, co jsem o něm četla, nezprostředkovanou zkušenost s Comtovým dílem nemám) – vždyť věda a náboženská víra stojí na různých základech. Podávat to, co má být vědecky prokazatelné i vyvratitelné, „zabaleno“ v náboženství, podle mě spíše zavání dogmatismem, z vědy se ztrácí to, pro co je vědou.
Vývoj lidského ducha se podle Comtova modelu neodehrával ve skocích, ale postupně, takže by snad mohlo jít o nějakou přechodnou úpravu pozitivistického učení pro „šedé období“ mezi dvěma vývojovými stádii, Comte to ale zjevně viděl jinak, protože později mystickou stránku svého systému ještě rozšiřoval a stále více rozpracovával. Tyto úpravy ale neměly žádoucí efekt, naopak příznivců jeho učení postupně ubývalo. (Keller, 2004) Přesto někteří marxističtí autoři vyzdvihli významnou úlohu, jakou údajně Comtův pozitivismus sehrál v boji proti spiritualismu, náboženskému mysticismu a tmářství, (Kolektiv autorů, 1982) tím ale zřejmě měli na mysli spíše jeho pozitivní přístup k vědě než ono pozitivní náboženství.
Kromě přehnané víry v sílu poznání vidím v Comtově modelu řízení společnosti ještě další háček – jeho představu, že by většina lidí kladla blaho společnosti vysoko nad svoje vlastní zájmy. Lidé v sociálně nevýhodných podmínkách by se smířili s tím, že tak, jak na tom jsou teď, je to správné a nezbytné, a neprotestovali by, a ti, kteří by vládli, by moci nikdy nevyužili ke svému prospěchu.
Auguste Comte prostě ve svobodnou individualitu nevěřil; zastával názor, že individuum není tvůrcem společnosti, ale naopak produktem zformovaným pro její účely, a proto má vůči ní víc povinností než práv. (Keller, 2004) Tento vztah k individualitě nebyl úplně jednoznačný – Comte jí na druhou stranu připisoval důležitou úlohu při rozbití starého systému, poté ale očekával potlačení egoistických zájmů. (Keller, 2004) Autoři Dějin buržoazní sociologie 19. a začátku 20. století si jeho přístup vyložili jako proklamaci úplného rozplynutí osobnosti ve společnosti, za čímž se měl ve skutečnosti skrývat „reakční politický smysl ideje korporativního zřízení“ (Kolektiv autorů, 1982: 44). Comtův „systematický socialismus“ považovali za antitezi marxismu, protože ve společnosti podle Comtova modelu by v rukou proletariátu nezůstala ani duchovní, ani materiální moc, ale jen práce; nemělo dojít k likvidaci antagonistických společenských vztahů, ale jen k jejich emociálnímu uznání. (Kolektiv autorů, 1982) Keller oproti tomu upozorňuje, že Comte vůči socialismu nezaujal explicitní stanovisko (Keller, 1997) a že v existenci antagonistické opozice dělníků a podnikatelů ani nevěřil – domníval se, že dělba práce má na společnost blahodárný dopad a že soudobé poměry v této oblasti jsou jen výsledkem toho, že ještě nebyla vyvinuta pozitivistická morálka. (Keller, 2004) I tak ale i Keller upozorňuje na mocenskou nerovnost obsaženou v Comtem navrhovaném zřízení. Podle něj Comte nevzal v potaz ambivalentní charakter moci. „Kontrola moci se mění od počátku dějin pravidelně z nástroje realizace kolektivních cílů v hodnotu samu o sobě pro ty, kdo byli touto kontrolou pověřeni. (…) Jakmile jsou mocenské pozice obsazeny, jejich držitelé zjišťují, že je lze zastávat i poté, kdy slibované služby přestaly být poskytovány.“ (Keller, 1997: 139)
Právo, které by zneužití moci mohlo bránit, by už v Comtově pozitivní stádiu neexistovalo – místo něj by potenciálním narušitelům společenského vývoje stál v cestě nesouhlas všech členů společnosti, které by vedla věda i víra o ideálním způsobu řízení společnosti a oddaná touha se podle toho chovat. Za takových podmínek by práva skutečně potřeba nebylo. Takové podmínky ovšem zřejmě nikdy nenastanou.
Žádné komentáře:
Okomentovat