... a ty hlučné klávesníce... a to drmolení ... a ta drsnost...
Soud se uskutečnil 10. října 2007 a probíhal od 15:10 (zpoždění začátku z 15:00) do 15:53. Soud se konal z důvodu obžalování z maření soudního výkonu, výtržnictví a krádeže. Obžalovaný, občan Slovenské republiky, se k soudu nedostavil (již více jak rok je uprchlíkem). Na začátku září 2006 byl již totiž odsouzen v ČR zřejmě za potyčky na fotbalovém utkání. Důvod předešlého odsouzení nebyl na tomto soudním jednání explicitně řečen. Tehdejší rozsudek zněl vyhoštění z ČR na dobu tří let s opuštěním ČR do 48 hodin. Týden po tomto první rozsudku však obžalovaný spáchal další trestné činy. V baru v Brně se setkal se svou bývalou přítelkyní (svědkyně ). Zde došlo k hádce mezi svědkyní a obžalovaným a také k fyzickému napadení, které se opakovalo ještě za několik minut před barem. Potyčka trvala cca půl hodiny, do doby příjezdu policie, kdy se obžalovaný dal na útěk a nebyl již policisty nalezen. Tento proces byl rozhodován pouze samosoudcem, čímž se celé líčení velmi zrychlilo. Podle mě, je v takovýchto případech, kdy je, dá se říci, případ jasný, volba samosoudce velmi efektivní.
Soudce přistupoval k případu velmi profesionálně možná ale až rutinně. Právě v tom spatřuji problém. U tohoto povolání je hranice mezi profesionalitou, nebo také zběhlostí a rutinou velmi tenká. Pro mě, jako pro laika, bylo naprosto nemožné pochopit o co v případu jde během četby obžaloby. Soudce ji celou přednesl během až rekordně krátkého času a neskutečně rychle. Celkově byl jeho přístup věcný a pokud mluvil pomaleji i jasný. Jeho chování ke svědkyni bylo částečně agresivní resp. profesionální, ale na svědkyni tento styl nepůsobil zrovna positivně, což se odráželo v jejich odpovědích, které by byly zřejmě i tak nejasné a nepříliš vypovídající.
Myslím ale, že přístup soudce ji ještě více znejistil a tím došlo téměř ke zbytečnosti svědectví.
Státní zástupkyně přistupovala očividně k případu svědomitě a vzhledem k tématu a obsahu dotazů na svědkyni se dokázala do situace vcítit a otázky pokládala věcně, srozumitelně a jasně.
Obhájce byl po celou dobu jednání spíše tišší a dokonce ani nevypadal, že by ho soudní jednání příliš zajímalo. Z mého pohledu bylo takové jednání pochopitelné kvůli tomu, koho zastupoval. Je zřejmě velmi těžké „dát vše“ do obhajoby člověka, kterého jeho obhájce nikdy neviděl a který je na útěku. Myslím ale, že kdybych byla například studentkou právnické fakulty, nebo měla celkově bližší a znalejší postoj k právu, přístup obhájce by se mi zdál značně neprofesionální. Jeho celkové vystupování bylo snad až příliš lhostejné a svůj projev minimalizoval.
Jako pomocný personál u tohoto jednání figurovala jen zapisovatelka, která se samozřejmě nějak více neprojevovala. Možná je to nedůležitá výtka, ale myslím si, že u soudu, kde záleží na každém slovu by mohly mít zapisovatelky modernější klávesnice, které jsou méně hlučné. Z mého čistě subjektivního pohledu byl hlasitý zvuk klávesnice velmi rušivým elementem, který mi nedovolil slyšet některé ze svědeckých prohlášení. Jediná účastnice soudu-svědkyně byla z mého pohledu celkově velmi nezkušená v jednání s úřednickou autoritou. Její projev byl prostý a značně nekultivovaný. Z tohoto důvodu bylo svědectví jako celek zmatené a nejasné. Státní zástupkyně asi jako jediná u soudu mluvila srozumitelně a pochopitelně i pro laika.
Z chování soudce značně vyzařovala rutina. Rychlé drmolení, téměř posměšný postoj ke svědkyni a další věci, které z mého podhledu degradovaly celé jednání. Obhájcovo vyjadřování bylo v oněch několika málo větách, jím během jednání vyřknutých, srozumitelné. Atmosféra procesu byla značně napjatá a asi největší vliv na to měla reakce soudce na následující situaci, hned na začátku líčení při čtení obžaloby. U soudu byla také sestra svědkyně, která během čtení obžaloby šla svědkyni utěšit ke svědecké lavici a poté se vrátila na své místo. Za tento svůj čin byla soudcem vyzvána, aby se identifikovala a bylo jí oznámeno, že pokud by se toto opakovalo, bude vyloučena ze soudní síně. Dalším důvodem napjaté atmosféry bylo svědectví jediné svědkyně, která vypovídala velmi nejistě a soudce na toto velmi silně reagoval. Tato reakce se projevovala hlavně v opakování otázek, kdy jakoby čekal, jestli svědkyní „nenachytá“, čímž bylo dosaženo rozpačitosti, která byla zřejmá z každé věty svědkyně.
Dostat se k soudu pro mě nebyl v podstatě problém, i když to byla jedna z věcí, kterých jsem se obávala nejvíce. Vždy jsem totiž žila v představě, že budova soudu je něčím jako „třináctou komnatou“, kam není dovolen vstup „obyčejným smrtelníkům“. Napoprvé a bez bloudění jsem našla i soudní síň, ve které měl být případ projednáván. Po své zkušenosti často lidem ve svém okolí doporučují navštívit nějaké soudní jednání. Myslím, že je to nepostradatelná zkušenost pro každého. A vidím tuto návštěvu také jako velmi dobrý zážitek, který mi třeba někdy pomůže v mém občanském životě.
Žádné komentáře:
Okomentovat