Proč je to tak ritualizováno, když nikdo svou roli nebere vážně?
Už od začátku bylo velice citelné nerovné postavení žalobce a žalovaného. Právník vyloženě využíval toho, že stejně jako soudkyně se právem živí, stejně jako soudkyně ho vystudoval a stejně jako soudkyně právu dokonalé rozumí. Takže jsme mohli shlédnout "kolegiální" pohledy, souhlasné přikyvování a používání terminologických nesrozumitelných výrazů, mezi soudkyní a žalobcem. To vrcholilo tím, když žalovaný nemotorně vznášel námitku ohledně důkazu a žalobce se začal velice výrazně smát směrem k soudkyni, která se k němu přidala. To mě tedy přišlo velice neetické a neprofesionální. Poté nenechala žalovaného ani domluvit a začala mluvit dál s umlčujícím mávnutí rukou – žalovaný měl přitom prostor mluvit.
Pro náš úkol jsem vybral soudní proces a to přes internetové stránky soudu. Zde jsem si na úřední desce vybral soudy trestní (říkal jsem si, s trochou nadsázky, že se soudní proces s opravdovým typickým násilníkem může vyvinout zajímavěji, než například exekuce či dědictví), našel nejbližší hlavní líčení v časově vhodném termínu a zapsal hlavní detaily jako byl čas, místnost a podlaží.
S kolegyní jsme se sešli přímo u soudu a vešli asi tak 15 minut před začátkem dovnitř. První věc na kterou jsem narazil byla samozřejmě vstupní kontrola. U soudu jsem sice předtím nikdy nebyl, ale naštěstí jsem už několikrát letěl letadlem a tak jsem měl určité nemilé zkušenosti s bezpečnostními rámy na letištích. I přes to mě to nedalo si techniku pořádně nevyzkoušet. Dal jsem tedy do košíku na osobní věci kapesní počítač, peněženku a kasr ("slzák"), svoji tašku jsem vložil na pás do rentgenu a se schovanými klíčemi v kapse u kalhot jsem prošel rámem. Rám podle mého úsudku signalizoval, že není něco v pořádku, ale k mému údivu na to ochranka nezareagovala, protože se už plně zabývala sepisováním protokolu o uložení kasru. Podepsal jsem protokol, vzal si věci a normálně prošel.
Jinak chování z jejich strany bylo příjemné a také se nás zeptali jestli nepotřebujeme někam nasměrovat. Jednací síň jsme našli téměř okamžitě a podle vývěsky jsme zjistili, že se tento proces opravdu koná v 10.00 a taktéž jsme se dočetli, že se v tomto sále tentýž den konají další 4 procesy, které na internetu uvedeny vůbec nebyly.
Jelikož chodba byla prázdná (až na pár lidí, kteří v tichosti prošli do podatelny) působila na mě dosti skličujícím dojmem a nabýval jsem obav, že proces už začal. Začetl jsem se tedy jako "běžný uživatel" do pokynů jak se chovat v jednací síni, s jistou dávkou naděje, že se dozvím kdy mohu do síně vstoupit. Bohužel marně. Rozhodli jsme se tedy chvíli počkat, když přišlo nečekané překvapení. Zjistil jsem, že jsem si v kapse u kalhot nechal nejenom klíče, ale také ještě druhý kasr o kterém jsem ani já sám nevěděl (omylem jsem si ráno vzal dva). Začal jsem si tedy klást otázku k čemu vlastně vstupní kontrola slouží...
Po pár minutách nervozity přišel předseda senátu, otevřel sál a vešel dovnitř. Čekali jsme tedy s racionálním odůvodněním, že "je tam přeci jen jeden člověk". Po chvíli se na chodbě sešlo už pár lidí a za chvíli se z reproduktoru ozval požadavek, ať vstoupí státní zástupce. Nabyli jsme tedy dojmu, že budou volaní jednotlivý aktéři a až nakonec bude vpuštěna veřejnost. Dále byl požádán aby vstoupil obhájce. Když však předvolali prvního a zároveň posledního svědka, věděli jsme, že naše racionální uvažování asi nebude úplně správné, avšak než sme se stihli odhodlat, svědek byl už venku a po 1 minutě celý proces skončil. Kdy jsme vlastně měli vejít nám vysvětlila obhájkyně, která se nás s lehkým úsměvem (prozrazující, že tuto situaci nevidí nejspíš poprvé) sama zeptala, jestli jsme náhodou nechtěli jít dovnitř. Úplně ve stejné situaci se nacházela poblíž sedící slečna, která se taky neodhodlala a říkala, že to tedy zkusí příště.
Nenechali jsme se ale odradit a naplánovali si za 4 hodiny další proces ve stejném sále. Přišel jsem tedy ve 13.45 před soud a musím říct, že tentokrát s mnohem klidnější a připravenější náladou. Už jsem věděl "kde co je" a dá se říci, že jsem si byl svým chováním sebejistější – jako by mě nemohlo nic překvapit. To byl ovšem omyl, protože když jsem přišel před vchod spatřil jsem skupinu lidí a všude kolem rozruch. Uprostřed byla na první pohled zanedbanější žena s tvrdšími rysy, brečela a ve vzteku opakovaně řvala fráze typu "on je nevinnej, co vám vy (censored) udělal" atd... přičemž se jí ostatní snažili uklidnit. Ta na to ovšem reagovala dosti agresivně, přičemž neváhala "lapit" kohokoliv kdo šel ven nebo dovnitř budovy. Moc příjemné mi to nebylo a setrval jsem proto opodál. Tato situace ale neměla dlouhého trvání, protože po chvíli vyšla ochranka a začala celou skupinu přesvědčovat ať, cituji: "Odejdou a nedělají bordel".
Načež se strhla další potyčka mezi ochrankou a skupinou a když se vše normalizovalo akorát přišla kolegyně a mohli jsme dovnitř.
Tentokrát jsem přes rám už radši nic nepronášel a vše jsem samozřejmě odevzdal. Když jsme přišli k síni, zjistili jsme, že proces už probíhá a tak jsme vstoupili a potichu si sedli do zadních lavic.
Předseda něco sepisoval a občas řekl jedno, maximálně dvě slova, takže se opravdu nedalo pořádně vydedukovat co se řeší. U mikrofonu stál svědek nic neříkal a čekal. Jelikož mě tato situace přišla naprosto nezajímavá zaměřil jsem se na síň samotnou a na moje subjektivní pocity které ve mě tato místnost vyvolávala.
Z místnosti sálala jednotvárnost, jednoduchost a přesto jakási neupravenost, nepečlivost či provizornost. Ačkoliv zvenku ve mě budova soudu (samozřejmě ve spojení s vědomím, že tato budova soud je) vyvolávala určitý respekt a taktéž vchodová část a chodby, vnitřek síně působil spíše přesně naopak. Nemělo by velký smysl zde vypisovat všechny detaily kterých jsem si všiml, vyznělo by to velmi triviálně a stejně by se mi nepodařilo popsat to, co tyto jednotlivé detaily udělaly dohromady. Ať už to bylo ne zrovna slavně provedené osvětlení (přesně takové které velice unavuje oči), přidané jakési "židličky" vedle lavic pro veřejnost, aby se tím o 2 místa zvětšila kapacita, samotný nábytek, přetažená malba zdiva na dřevěné obložení, nebo také počítač pro zapisovatelku, který byl zvláštně vtlačen do mezery mezi jejím stolkem a soudcovským stolem a to ještě zadní stranou se zamotanými kabely směrem k nám. K zapisovatelce se ještě však vrátím.
Konečně se začalo něco dít a předseda vyzval svědka, aby k němu přišel a něco si převzal se slovy: "Takže tady máte to potvrzení ohledně cestovních výdajů, zkuste to dát na pokladu, ale teda nevím co Vám na to řeknou...", no doufejme, že to byl vtip, každopádně nikdo se nezasmál.
Poté co svědek odešel, předseda ještě říkal něco zapisovatelce a přísedícím (kteří ovšem snad po celou dobu naší přítomnosti neřekli ani jediné slovo) čemu jsem nerozuměl, pak znenadání do síně vstoupil vyhublejší mladík s trochu otupělým pohledem a stál u dveří. Předseda se ho zeptal kdo to je a poté co oznámil své příjmení ho předseda poslal pryč, s odůvodněním "ještě ne, až za chvilku". Pak všem poděkoval a jednání ukončil s odročením na jiné datum. Zde byla taky zajímavá situace, protože po oznámení data předseda pronesl něco ve smyslu, že tedy všichni datum vědí, protože všechny které to zajímá jsou přítomni a tedy nebude toto odročené líčení vypisovat na úřední desku a nebudou nikomu rozesílána upozornění (nebo předvolání).
Poté obhájce a obžalovaný odešli, zapisovatelka (mladší slečna) se protáhla a pohoupala na židli a státní zástupce vytáhl zpoza stolu starou ošuntělou igelitku a vecpal do ni svůj talár. To bylo sociologicky vcelku zajímavé, protože zde byla vidět úloha rolí, která panovala po celou dobu procesu, avšak ihned po jeho skončení všichni aktéři, ačkoliv pořád v soudní síni, zanechali tuto roli a šli prostě domů na večeři (opět s trochou nadsázky). To ovšem nepůsobilo vůbec dobře a opět to snižovalo autoritu soudu.
Působilo to na mě takovým dojmem, že všichni tyto pravidla a celou tradici soudnictví (nošení taláru, vzájemné formální oslovování, vstávání u rozsudku) sice dodržují, ale pro ně samotné nemají valnou hodnotu a smysl. Je to jakési bezúčelné dodržování pravidel, které byli odpoutány od svého původního záměru.
Talár, stejně jako dělník monterky, sbalí ihned po práci do igelitky a jde "z šichty" pryč. Pochopili jsme, že sedíme na špatném jednání a že naše "vybrané" začne až za chvíli.
Vyšli jsme proto ven a počkali až zavolají obhájce, pak jsme znovu vešli a v tichosti se usadili. Situace byla úplně stejná, jako když jsme přišli poprvé: ticho, předseda listující v dokumentech a kamenné výrazy přísedících. Na lavici obžalovaných seděl starší pán a vedle něj obhájce. Po chvíli předseda vyhledal jméno prvního svědka a přes mikrofon ho pozval do jednací síně - onoho mladíka, který vstoupil do předchozího jednání. Předseda mu oznámil, proč byl předvolán a tím i nás uvedl do celkového obrazu případu, který byl pro nás mírně šokující.
Nejdříve jsme vyrozuměli, že svědek svědčil už před 5 lety v nějakém případu spojeném s obžalovaným a nyní pro nové důkazy krajský soud požádal o přešetření. Mimochodem toto říkal soudce tónem "Nechápu proč to po nás kraj chce, ale co máme dělat.... prý jsou nové důkazy.... asi to nemá velký význam.... snad už je to naposled...." a podobně. Poté jsme se dozvěděli, že se jednalo o znásilnění, už v tu chvíli ve mě jemně hrklo na co jsme to vlastně šli (čekal jsem nějakou krádež nebo nějaký podvod...).
Svědek po chvíli potvrdil, že si to sice už moc nepamatuje, ale ví o čem je řeč. Předseda ho upozornil, že je povinen vypovídat pravdu, jinak se sám dopustí trestného činu a začal pokládat velice opatrně některé otázky.
Zapisovatelka v tu chvíli začala psát a zde jsem objevil ihned problém – myslím si, že klávesnice není až tak veliká finanční položka. Jsou klávesnice obyčejné, bezdrátové, s funkčními tlačítky, svítící, ergonomicky velice pohodlné, ale hlavně existují i klávesnice velice tiché. Vím, je to jen detail, ale díky tomuto detailu jsem mnohdy absolutně neslyšel odpověď svědka a myslím, že řešení takového problému je nasnadě.
Po chvíli však předseda položil otázku, která překvapila nejen moji kolegyni. Zeptal se totiž, jestli by mu svědek mohl znovu vylíčit jak celý ten nechtěný styk s obžalovaným probíhal. V tu chvíli jsme pochopili, že svědek je poškozený. Ten však pořád odpovídal prostým "nepamatuji si". Po pár otázkách se dal vydedukovat samotný případ. Incident se odehrál v době, kdy byl poškozený na vojně. Na vycházce jel k obžalovanému do bytu, kde se velmi opil a této bezbrannosti podle obžaloby využil obžalovaný ke znásilnění. Pak obžalovaný odvezl poškozeného vozem do města a odtud ho odvezla policejní hlídka zpět do kasáren, kde ihned po příjezdu neformálně oznámil znásilnění.
Obhajoba měla nyní nové důkazy a to: svědectví souseda, který viděl odcházet poškozeného s obžalovaným do vozu a podle jeho subjektivního soudu nevypadali oba opilí, fotografie poškozeného v inkriminovaných chvílích na kterých je vzrušen a lékařskou a psychologickou expertízu, která referovala o možném zranění řitního otvoru v případě nechtěného styku a také spekulovala o hladině alkoholu v krvi poškozeného. Dále ještě svědectví jistého plukovníka Buchty, které na mě působilo naprosto nedůvěřivě až přímo komicky a stejně tak i na předsedu.
Důkazy byly tedy svědkovi předkládány, kdy u fotografií to zapisovatelka nevydržela a začala svůj smích nedokonale potlačovat někde za monitorem. Předseda sám několikrát zavtipkoval přímo před svědkem, například po přečtení delšího znaleckého posudku vše shrnul slovy "Tak to je tedy ten řitní otvor" s dost ironickým tónem. Svědek však pořád tvrdil, že si nic nepamatuje a že byl opilý. Poté dostal prostor obhájce a spustil do svědka řadu otázek. Svědek však nic nového neřekl a byl odvolán.
Obhájce shrnul znovu všechny důkazy s velkým důrazem na znalecký posudek. Ten však podle mě byl velice nejednoznačný a uvědomil jsem si, že je zde možné veliké zkreslení. Jiný znalec z oboru psychologie by mohl zaujmout úplně jiný přístup a celý průběh vysvětlit z druhé stránky. Zbytek se odehrál standardně a před verdiktem soudu, kdy jsme čekali na chodbě jsem z časových důvodů musel soud opustit.
---
Rozhodli jsme se soud navštívit ještě jednou a vypracovat další práci. Na vývěsce byly vypsány všechny probíhající soudy toho dne – což jsme uvítali a mohli si vybrat. Justiční stráž nás ještě nasměrovala. Ovšem ne zrovna šťastně, takže jsme podle pokynů šli do nové části budovy, kde samozřejmě hledaná síň nebyla. Hledali jsme hledali, až jsme síň našli, bohužel ale s 15 minutovým zpožděním a tak jsme si vybrali soud jiný v jiné síni. Asi 40 minut jsme museli čekat, přičemž z toho bylo pár minut kvůli opoždění soudkyně, která s někým dlouhou dobu diskutovala ve vedlejší místnosti. Podle pár slov, které dolehly až na tichou chodbu usuzuji, že se jednalo právě ohledně "našeho" jednání. Pak jsme zároveň s ostatními vstoupili a usadili se v pohodlných křeslech. Sice jich byla jen jedna jediná řada, ale nikdo jiný z veřejnosti k soudu nepřišel.
Jakkoliv jsem se zmiňoval o vzhledu místnosti v mé první práci, zde bych nic takového uvést nemohl. Vše bylo jak má a celkově atmosféra působila o mnoho vážněji než na prvním soudu. To samé bylo cítit i v chování aktérů (Samosoudkyně, apisovatelka, obžaloba, obžalovaný). Ihned poté co jsme se usadili, začalo samotné jednání, kdy si soudkyně zapsala přítomné (nás samozřejmě jako veřejnost). Zdálo se mi, že byli všichni naší přítomností mírně zaskočeni, ovšem nikdo nic nahlas neřekl. To se také projevovalo po celou dobu jednání, kdy se na nás každou chvíli dívala soudkyně a to zvláště ve chvílích, kdy jsme si něco zapisovali, nebo po té co formulovala a diktovala výpovědi zapisovatelce. Také jsem nabyl dojmu, že je z nás nervózní – to je ovšem jen můj subjektivní pocit (nervózní jistě byla, ale nemohu tvrdit, že příčinnou jsme skutečně byli my).
Žalobce (právník zastupující firmu) byl jak vystřižený z Amerických filmů, tedy úspěšný a prestižní právník velké korporace, který je za jakýchkoliv situací připraven druhou stranu rozdrtit, ať už má pravdu nebo ne. A to jak vzhledem, tak svým arogantním vystupováním (před, po i při procesu). Naopak žalovaný (také zástupce za firmu, avšak nikoliv právník) na mne působil, jako normální člověk bez valných znalostí práva a postupů u soudního jednání.
Tuto distinkci můžu ilustrovat na malém poznatku. Když se totiž žalobce a žalovaný usadili za svými stolky, žalobce vytáhl z velkého kufříku opravdu hromadu dokumentů, fotokopií, různých sbírek, knížek a příruček a několik prvotřídních psacích potřeb,až takto zaplnil kompletně celý stůl. Zatímco žalovaný se prostě posadil s malou příruční taštičkou v ruce a jenom čekal.
Podstatu sporu jsem nebyl schopen úplně pochopit. Jednalo se o skladování pohanky a jahle, kdy měla být porušena smlouva o skladování. Následně tímto špatným skladováním měla vzniknout škoda. Nepochopil jsem však to, že škoda měla vzniknout žalovanému (ten si nechal u firmy žalobce pohanku a jahle skladovat), který chtěl dále zboží prodat, ale nemohl, protože bylo plesnivé. Ten měl také podle soudu dokázat, že zboží bylo zničeno právě jednáním firmy, kterou
zastupoval žalobce. Měl tedy prokázat svoji "nevinu", nikoliv aby mu byla "vina" prokazována. Tím byl také úplně otočený vztah žalobce – žalovaný. Jistě to dává smysl, mě však nikoliv.
Během jednání se nic výjimečného nestalo, ovšem chtěl bych tu popsat ještě jednu věc. Už od začátku bylo velice citelné nerovné postavení žalobce a žalovaného. Právník vyloženě využíval toho, že stejně jako soudkyně se právem živí, stejně jako soudkyně ho vystudoval a stejně jako soudkyně právu dokonalé rozumí. Takže jsme mohli shlédnout "kolegiální" pohledy, souhlasné přikyvování a používání terminologických nesrozumitelných výrazů, mezi soudkyní a žalobcem. To vrcholilo tím, když žalovaný nemotorně vznášel námitku ohledně důkazu a žalobce se začal velice výrazně smát směrem k soudkyni, která se k němu přidala. To mě tedy přišlo velice neetické a neprofesionální. Poté nenechala žalovaného ani domluvit a začala mluvit dál s umlčujícím mávnutí rukou – žalovaný měl přitom prostor mluvit. Jinak mě také překvapilo, že jak žalobce, tak žalovaný neměli nejmenší problém skočit soudkyni do řeči a něčím ji doplnit, nebo něco namítnout. Případ skončil odročením s 20denní lhůtou pro žalovaného na získání potřebných důkazů a další proces byl naplánován kvůli vytížení soudkyně až na příští rok. Poté proces definitivně skončil a my jsme bez problémů odešli.
Žádné komentáře:
Okomentovat