Přestože každý občan České republiky má ze zákona právo se účastnit jakéhokoli veřejného soudního jednání, je zřejmé,že tento princip všeobecně uplatňován není. A to přesto, že pitvání se v neštěstích druhých patří k oblíbeným kratochvílím české veřejnosti (a nejen české). Jsem přesvědčen, že se tak děje díky kombinaci dvou příčin.
Především lidé „mají dost vlastních starostí, než trávit svůj drahocenný čas vysedáváním po soudech“, což ve skutečnosti znamená, že jsou si lidé vědomi komplikovanosti většiny případů (málokdy okamžitě zjistíte, kdo ten „zlý“ a kdo je ten „dobrý“, kterému držet palce), délky jednání (jednotlivá stání se vedou roztříštěně napříč několika měsíci, často i lety a veřejnost detailní informace k obeznámení se s případem nemá – ty jsou navíc ve formě, která by jim stejně nebyla k užitku), a navíc proč se obtěžovat složitým konstruováním si vlastního názoru, když to za nás s radostí udělají média, která nám věc nabídnou k pobavení již „přežvýkanou“, doplněnou i o pointu.
Na druhém významném faktoru se podílejí právě zmíněná masová média. Kdo s českou soudní mocí nemá přímou osobní zkušenost, a doufám si tvrdit, že se jedná o většinu populace, tak je jeho názor, jak tento institucionální kolos funguje modelován především masmédii. Jelikož masmédia přirozeně upřednostňují „velké kauzy“ na úrovni soudů vyšší instance, a jelikož je občanův názor zkreslen kinematografií obrázky ze soudních síní zahraničních právních procesních, je soudní jednání považováno za obecně nepřístupné, nepřátelské, nijak neobohacující, emočně
vypjaté a spíše frustrující.
Z tohoto důvodu jsem využil svého práva a navštívil soudní jednání okresního soudu, jelikož se jedná o platformu, se kterou se může běžný občan setkat nejčastěji.
Pokud člověk překoná ostych a rozhodne se jednání soudu zúčastnit, pak mu v cestě stojí první a ve skutečnosti jediná významná překážka – dobrat se informací o čase a místu konkretního jednání.
Internetové stránky jednotlivých soudů zatím, bohužel, doporučit nelze. Ani v době tzv. „informační společnosti“ totiž formát virtuální úřední desky prakticky nefunguje. Možná se tak děje záměrně, jelikož jsou si soudy vědomy, že tak odradí alespoň část jedinců, kteří, pokud by zjistili, jak jednoduché a přehledné to je, by se stali notorickými a nepříjemnými účastníky. Opravdu, pokud vejdete a nenecháte se zmást tím, že se v tomto případě v jednom komplexu přeceněn poněkud rozlehlých budov nachází dvAa soudy, k čemuž vám je ihned u vchodu nápomocna přehledná tabule, a poté projdete kontrolou soudní ostrahy, pak máte prakticky vyhráno. Je totiž prakticky nemožné si následně nevšimnout dvojice úředních desek (nástěnných tabulí, každá pro jednu instituci),
na kterých již zbývá jen si vybrat jednotlivé jednání podle svého zaměření.
Co se soudní ostrahy týče, zdá se, že tito policisté vyhráli v loterii. Náplň jejich práce je tvořena z velké části z demonstrace své přítomnosti. A tak se skupina jednotlivých strážníků třídá v obchůzkách poloprázdných chodeb jednotlivých pater budov.
Asi pětice strážníků/ strážnic (součástí ostrahy je i několik žen) obsluhuje rám na detekci kovů a rentgenový pás pro zjištění obsahu příručních zavazadel. Kdy každý vyčká na jemu/jí přidělený okamžik k pronesení očividně již stokrát položené jednoduché otázky zjišťující jestli nemáme zraň, jakýkoli spray, případně předmět, o kterém jsme přesvědčeni, že by bylo i pro naši bezpečnost vhodné nahlásit. Po účelu naší přítomnosti se neptají. Po sérii několika „ne“, patřících pokaždé jinému z nich, přičemž se ostatní snaží vypadat velice zaměstnaně vás propustí a mohou se znovu věnovat vyprávění vtipných historek a zdravení známých tváří - to platí nejen u ostrahy - přes všudypřítomný nádech formálnosti a důstojnosti na chodbách je za dveřmi kanceláří často slyšet smích a poměry a vztahy se nebudou lišit od pracovišť jiných státních úřadů a organizací státní správy. Složitější práci, jako dozor nad podezřelými z vážné trestné činnosti, nebo ochranu svědků zastává státní policie.
Orientace na úřední desce a v budovách je snadná. Spisové značky mohou dělat jen částečné potíže. Vše je přehledně označeno (jednotlivá patra, oddělení, místnosti…), u každých dveří je umístěna aktuální tabulka s nejdůležitějšími údaji k případu, včetně jména soudců.
Všude panuje klid, jelikož většina přítomných se řadí mezi zúčastněné. Podobně tomu bylo i v mém případě. Město zastupoval koncipient. Dostavila se žalovaná strana. Jako veřejnost byli účastni: tři studenti práva a já.
Žalovaní rozvedení manželé přišli i se dvěma (dívka školního věku, chlapec 5 let) ze svých tří dětí (dále muž 20 let). Podle soudní obsílky jednací síň snadno našli. Na chodbě se však drželi trochu stranou, nejspíše se trochu zalekli veřejnosti.
Žalovaný působil po celou dobu jednání i před soudní síní jistě, jak se ukázalo nebyl u soudu poprvé. Žalovaná působila zamlkle – z jejího akcentu bylo poznat, že nejspíše vyrůstala na Slovensku. Děti se chovaly tiše, starší dcera tušila vážnost situace, průběh soudu nevnímali, pravděpodobně mu nerozuměly.
Samotná soudní síň byla jednoduše vybavena. Oproti předpokladům a filmovým klišé se jednalo o malou místnost s nejnutnějším příslušenstvím. Snad jediným artefaktem který měl jinou barvu, než dřevo, nebo formální šeď byl státní znak. Vše dokreslovalo komorní atmosféru, očividně vlastní tomuto druhu civilních stání.
Žalovaní oba Romové bydlí s dětmi v nájemním bytě 2+1 formálně se všemi svými dětmi (syn je zde veden, ale v místě trvalého bydliště se nezdržuje a na nájmu se nepodílí. V nedávné minulosti se rozváděli – v současnosti je rozvodové řízení
zastaveno).
Obžalovaný není vyučen (dosáhl základního vzdělání) Živil se jako topič a příležitostný dělník. V současnosti nezaměstnaný, neveden na úřadu práce – podle vlastní výpověi: „je pod jeho úroveň dělat veřejné práce, tak ho vyhodili“. Není schopen splácet, jelikož je bez finančních prostředků. Pracovat jako dělník nemůže, jelikož není kde a přátele nemá. Pobírá existenční minimum.Obžalovaná je nevyučená. Pracuje na noční směny v pekárně. Je živitelka rodiny (13 000 čistého)
Žalovaná strana dluží bytovému družstvu za nájem částku ve výši 176 894 Kč (jednotná výše nájmu za jednotlivý měsíc se nepodařilo doložit – základ ve výši 2 500 Kč + zálohy na vodné, stočné, energie atd., které se nepodařilo oni jednomu z žalovaných přesně určit – budou blíže uvedeny ve spisech k případu, které veřejnosti nebyly k dispozici/ nebylo o ně požádáno).
Nájem nebyl placen nepřetržitě již 3 roky. říjen 2004 – únor 2007. Tomuto předcházelo již dřívější neplacení nájmu v období září 2002 – září 2004, což bylo vyřešeno úkonem „platebního příkazu“. Žalovaní se po celou dobu nereagovali žádnou aktivitou a nesnažili se dluh umořit. (pro veřejnost nebylo zřejmé kolikrát se žalovaní již účastnili soudního jednání – podle dokumentace se však nejednalo o první stání.)
Soudkyně působila dosti formálně a odtažitě. Dbala na formální správnost celého procesu (vše pečlivě zaznamenávat na diktafon, poučování o výpovědi apod.) Větší zájem projevila pokud se jednalo o děti. Často musela obžalovaným „polopaticky“ vysvětlovat na co se jich vlastně ptá. Na každé mlžení a vyhýbavé výpovědi reagovala konfrontačně a když zjistila, že se stejně nic víc nedozví, posunula jednání dále – neustálé zaznamenávání a přeříkávání čísel zákonů a nutných replik bylo pro všechny velmi únavné (ostatně obžalovaní jim stejně nevěnovali patřičnou pozornost – tyto záležitosti se odehrávaly povětšinou v dialogu soudce – státní zástupce – např. konstatování, že nebyla zpochybněná nezávislost). Obžalovaným nehleděla do očí, působila rutinně, ale velice profesionálně a k jejímu působení vlastně nelze mít žádné výhrady.
Státní zástupce (asi omyl) se rovněž choval profesionálně. Před začátkem soudního jednání byl až nečekaně sdílný o detailech případu s veřejností (trojce studentů práva, kteří měli za úkol pořídit zápis ze soudního jednání)
Žalovaný chtěl celou záležitost vyřešit tím, že vše zaplatí z půjčky a byt koupí. Soudkyně rozhodla v neprospěch a nařídila byt vystěhovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat