Možnosti autoregulace - skupina lidí na zastávce(Pavla)

Na úvod této úvahy je potřeba připomenout si, co vlastně sociální kontrola je. Pomůžeme si zde definici paní doktorky Urbanové z knihy Základy sociologie práva (MU, 1996). Tento pojem charakterizujeme dvojím způsobem. Jednak, což se samo nabízí, to je systém určitých nástrojů, jimiž se působí na společnost. Také to je určitý sociální proces, při kterém se lidem předávají určité standardy a vzorce chování. Z lingvistického hlediska má v češtině význam velmi úzký. Znamená dozor, dohled. (V podstatě jsou to synonyma.) V angličtině má významů velmi mnoho, jako např. dozor, ale i ovládání, řízení, úpravu. Má tedy význam „blízký tomu, který se spojuje s termínem moc, jako možnost řídit lidi… Kontrola je pak mírou, v níž skupina reguluje jednání jedinců…“
Bezesporu má termín kontrola mnoho významů. My se zde zaměříme hlavně na jednu její funkci. Na regulaci.
A to na regulaci nikoli celé společnosti, ale pouze skupiny. Jistě si dokážeme představit, jak tato kontrola (regulace) funguje v různých útvarech, ve společnosti, v podniku, škole či jiné instituci. Pojďme se ale podívat na jiný typ. Na náhodně utvořenou skupinu (zde nikoli sociologicky, tedy spíše seskupení). Vybereme si například skupinu lidí na zastávce.
Nejdříve je potřeba si uvědomit jaká skupina (ze sociologického hlediska) vlastně lidé na zastávce jsou. Vezmeme-li to podle osvědčené klasifikace, tak je malá - co do velikosti, dočasná - co do trvání, náhodná – podle vzniku, otevřená, neformální a neorganizovaná. Vezmeme-li v úvahu tyto atributy, jaká forma kontroly tedy funguje v takovéto skupině? Pokusíme se to prozkoumat na příkladu „ze života.“ Jaká je jejich síla v praxi?

Víme, že do struktury sociální kontrol patří právo, výchova, vědění, morálka a víra (nikoli náboženství, ne všichni jsou totiž nábožensky založení, ale to jim nebrání v „něco“ věřit) Tyto systémy mají své určité strategie, jak nutí člověka jednat správně. Nebo jak se říká „udělat správnou věc.“ Jedná-li člověk v souladu s nimi, jedná správně a může očekávat pozitivní – tedy odměnu. Pokud člověk koná v rozporu se zásadami těchto normativních systémů přiházejí negativní sankce.

Skupinka pěti lidí stojí na zastávce (pravděpodobně čekají na autobus). Mladík začne obtěžovat jemu neznámou slečnu. Je jí to očividně nepříjemné. Spolu s nimi tam je ještě 70letá žena, a mladá maminka s dítětem. Jak tato skupina bude regulovat člena, který se s ní dostává do konfliktu? (Míru obtěžování nechám na Vaší představivosti.)
Dá se předpokládat, že má každý její člen (ostatně jako každý člověk) přinejmenším povědomí o právu – zákonech. To však samo o sobě kontrolou být nemusí a v mnoha případech ani není. Stačí nahlédnout do jakéhokoli nápravného zařízení: každý kdo tam je o zákonech ví – i o sankcích za jejich nedodržování. Navíc v této skupině není nikdo, kdo by mohl právo prosadit (i když by třeba mohl – to je ale otázka, kterou se tu nezabýváme, znalosti práva.)
Výchova je určitě forma regulace. Ve věku, kdy jsme vychováváni, nám jsou poskytovány informace, jak správně jednat, co se smí, co se nesmí (v tomto výchovném „balíku“ se samozřejmě nachází i morálka). V dospělosti je její funkce spíše autoregulační. Jsme již vychováni a čerpáme ze získaných vědomostí. Faktem zůstává, že pozitivní regulace výchovou je záležitostí pozitivní výchovy, ve smyslu dobré.
Výchova je povětšinou záležitostí rodiny a školy. Pokud je rodina disfunkční je pak dost těžké směřovat výchovu dobrým směrem. Co se týká výchovy školou je problém dobré výchovy ještě komplikovanější. Ať chceme, nebo nechceme, dostává se nám ve škole mnohem více než pouhý přísun informací. A to ať už v kladném, či záporném smyslu.
V tomto konkrétním případě je jasné, z jaké studnice vědomostí mladík čerpá.
Dalším ve výčtu systémů je vědění. Ve vědění je síla. ALE! Na tento regulační systém se dá také nahlížet ze dvou stran: vědomostí se dá jak využít, tak zneužít. V tomto případě všichni vědí, že toto jednání je proti dobrému a, snad se to tak dá říci, proti kvalitnímu soužití. Na druhou stranu má agresor také vědomosti, ale nepoužívá je k autoregulaci, ale k agresi – tedy zneužívá své vědomosti. Vědění je tedy v tomto případě „výhodou“ agresora. (On ví, že je ve fyzické výhodě.)
Morálka. V tomto případě nejsilnější regulační systém s nejslabšími zbraněmi. Morálka byla, je a pravděpodobně vždy bude základní „regulant“ života ve společnosti. Morální zásady jsou nám vštěpovány od nejútlejšího věku a na ně tedy vždy spoléháme a apelujeme na ně v situacích jako je tato. (A nejen tato, pomoc ženě v nouzi - připomeňme například jednání se spoluobčany na úřadech nebo ztrátu mobilního telefonu, popřípadě třídní knihy.) Ze zkušenosti ale víme, že morálka je u jednotlivých lidí přinejmenším flexibilní. A čekání na to, kdy se nás někdo zastane za cenu vlastního ohrožení, je v mnoha případech čekáním na Godota. (V této souvislosti – i když je to úvaha nad něčím trochu jiným - vzpomeňme na Velíškovu cenu a její dvě roviny. Je sice velmi dobře, že takováto cena existuje, ale nebylo by lepší, kdyby nemusela být udělována?) A v tomto konkrétním případě? Může, ale i nemusí morální odsouzení pomoci – to záleží na tom, jakou míru obtěžování jste si na začátku nastavili.
Nakonec, ale nikoli v poslední řadě, je tu víra. Je to vedle morálky, ovšemže pro lidi věřící, největší regulační systém. V našem prostředí se do jisté míry suplují. Morální zásady vycházejí z desatera. Jinými slovy pro věřící je tu křesťanská morálka, pro ty, co věří v „něco“ pouze morálka. Je tedy možno – v naše prostředí – říci, že pro víru a morálku platí ty samé závěry. (Tedy až na sankce: morálně odsouzený člověk, na rozdíl od nábožensky odsouzeného nepůjde do pekla.)
Vyčetli jsme si zde všechny známé způsoby kontroly. Tedy ty legální. Jejich klady a zápory, respektive jejich nedostatky. Co je tedy nejsilnější regulací v takovýchto náhodně vzniklých skupinách? Regulací, která je dost silná, ale která má i dost silné a v praxi použitelné „zbraně.“
Ovšem, je tu jedna možnost. Asi nás všechny napadlo, že takovou účinnou regulací by byl jiný muž se silnou pravou paží. Ale jak se říká, násilím se nic nevyřeší.