Marxismus jako praktická filozofie je minimálně v moderních dějinách naprosto ojedinělým fenoménem. Ani ideje antických filozofů, ani nápady anglických osvícenců a ani technokratické učení Augusta Comta neovlivnilo každodennost dvacátého století takovou silou jako myšlenky nezcela-filozofa, nezcela-ekonoma a nezcela-sociologa Karla Marxe sepsané v polovině devatenáctého století. Aplikace jeho filozofie, k níž ve větším rozsahu došlo o sto let později, mimo jiné ukázala, že se sociálním inženýrstvím to nejen že nebude vůbec jednoduché, ale že umělá transformace společnosti v tak komplexní podobě, jak ji navrhoval Marx a jeho stoupenci, je de facto nereálná. Pokusme se o analýzu takového experimentu prizmatem zákonodárství jako nástroje sociální kontroly.
Při přezkoumání reálnosti pokusu o rozsahem bezprecedentní přestavbu společnosti by nám měla být nápomocna mimo jiné analýza sociálně-politického prostředí, pro něž se vžil termín reálný socialismus. Včetně jeho srovnání s tím, co si představoval architekt velkého společenského projektu, Karel Marx. Byl reálný socialismus, fungující padesát let v zemích východním bloku, aplikací marxismu? Popišme si několik paradoxů, jež vyvěrají na povrch při hlubším srovnání reálného socialismu a původního textu Kapitálu.
Marx vychází z názoru, že po celou historii lidstva profituje privilegovaná menšina nad neprivilegovanou většinou. Tento konflikt má různé podoby a v moderní éře je zosobněn antagonismem vládnoucí buržoazie a utlačovaného proletariátu. Základním nástrojem, který umožňuje menšině vykořisťovat většinu, je stát. Státní instituce vytvářejí normy a samozřejmě sankce. Normy jsou poplatné vládnoucí třídě a sankce brání ovládaným, aby se proti nim bouřili. Stát je nositelem statu quo a nepřipustí evoluční změnu. Aby bylo dosaženo spravedlnosti, je ovšem třeba zásadní změny. Proletariát se musí o své právo přihlásit silou a uskutečnit revoluci, jejímž výsledkem je převrat společenského žebříčku. Vládnoucí většina nebude v optimální podobě potřebovat k organizaci společnosti stát, protože se bude řídit pravidly, s nimiž bude majorita ztotožněna a tudíž spokojena.
Politici, kteří v padesátých letech budovali ve východní Evropě socialismus, se v zásadě odchýlili od dvou premis. Neoslabili stát ani nepředali vládu proletariátu. Stát zůstal stále tím samým Marxem odmítaným nástrojem vládnoucí třídy. Tentokrát ne buržoazních elit, ale elit nových. V padesátých letech můžeme mluvit o kvazitotalitním státu, který by bez silné podpory v právu neměl šanci uspět. Na rozdíl od Marxovy představy nebyl stát postupně oslaben, ale razantně posílen. Normy, jež stát tvořil, byly dokonce ztotožněny s morálkou. Konkrétní soudní rozhodnutí, stejně jako další nástroje propagandy nutily, pravda že možná menšinu, ale velmi početnou menšinu, populace přijmout nový styl myšlení a jednání – styl kolektivistický a antiindividualistický.
Marx nebyl vševědoucí a ač po sobě zanechal velice rozsáhlé dílo, nedokázal stvořit všeobsažný manuál ke změně společnosti. Příliš mnoho rozhodnutí nechal na těch, kteří se po proletářské revoluci dostali k moci. Ti ovlivněni okolnostmi, tlakem vnitřním i vnějším, přistoupili k politice pevné ruky. Povstali z jádra strany zastupující dělníky a fungovali jako členové ústředních výborů komunistických stran. S trochou nadsázky lze říci, že nebyli zástupci lidu, potažmo prodlouženou rukou „diktujícího“ proletariátu, ale vládnoucími oligarchy. Pokud bychom se například věnovali rozboru věkové struktury politbyra Sovětského svazu, dojdeme k vysokému věkovému průměru. Pár vyvolených se totiž vždy dokázalo udržet u moci dostatečně dlouho.
Aby dělnická společnost mohla fungovat, bylo potřeba dělnického nadšení a solidarity se socialistickou vlastí. Ta byla podpořena zčásti uměle. Zde se možná strůjci reálného socialismu od Marxe odchýlili nejvýrazněji. Marx chtěl pro dělníky přiměřenou, spravedlivě honorovanou pracovní dobu. Ale stalinistické zákonodárství, směšující právo a morálku naopak nutilo dělníky k povinně-dobrovolným přesčasům. Dělnický stát vykořisťoval svou „vládnoucí“ vrstvu velice podobně jako kapitalistický systém vykořisťoval své „poddané“. Je nutno ovšem dodat, že na konkrétní podobě mnoha aspektů reálného socialismu se odráží fakt, že takové státní zřízení mělo být jen přechodným stavem, který se měl posléze změnit. Ani to ovšem není dostatečnou omluvou pro cokoliv. S vykořisťováním proletariátu proletariátem se pojí i Marxem odmítaná ženská práce. Dle konkrétních příkladů můžeme soudit, že Marxova představa rodiny jako sociální instituce byla poněkud odlišná od představy o jejím významu, jaký byl praktikován reálným socialismem. Ten naopak rozvíjel mechanismy k plnému zapojení žen do pracovního procesu a materiálně i symbolicky sankcionoval jejich nezapojení. Osobně si myslím, že konflikt v reálném socialismu přežívající a z určitého pohledu i posilující nukleární rodiny s ideou kolektivizace byl jednou z nejzásadnějších příčin krachu reálného socialismu.
Odlišnosti mezi Marxovým učením a pojetím jeho následovníků jsou způsobené několika zásadními věcmi. Za prvé Marx nedokázal popsat sociální realitu tak obsáhle, aby se jeho učení dalo aplikovat na každý aspekt fungování společnosti. To vložilo kompetenci do rukou lidem, kteří se snažili jeho praktickou filozofii realizovat a ti s ní nedokázali naložit tak, aby ze socialismu udělali dlouhodobě fungující projekt. Omluvou mu může být fakt, že těžko kdo by dokázal takový návod poskytnout. Otázkou zůstává, jak by se Marx sám projevil jako sociální inženýr zavádějící do praxe vlastní myšlenky. Tam, kde nedokázal režim, personifikovaný vládnoucí vrstvou, své teze obhájit racionálně, využíval socialistickou morálku, například zaklínadla třídnosti a anti-třídnosti. Za druhé, od doby sepsání spisů a jejich realizace uplynula dlouhá doba, během níž došlo k různým společenským změnám a mimo jiné ke změně mezinárodně-politického klimatu, včetně provázání světových ekonomik. Uvědomme si v této souvislosti také fakt, že Marxovy původní požadavky obsažené v Komunistickém manifestu, v jeho době vnímané jako vyhraněně revoluční, patřily by o sto let později do předvolebního programu sociálních demokratů a ne radikálních komunistů. To znovu nutilo jeho následovníky k redefinici požadavků i rozvinutí vlastního pojetí socialismu. Za třetí Marxova vize, později doplněná Leninem, počítá s mezinárodním dělnickým hnutím, jež ve vzájemné spolupráci pokoří světovou nespravedlnost zosobněnou vládnoucí buržoazií. I přesto, že například v Československu byl bolševický puč alespoň částečně podpořen výsledkem voleb, nelze mluvit o masové podpoře komunismu ani výrazné mezinárodní spolupráci proletariátu. V tomto případě nebyla naplněna Marxova podmínky třídy pro sebe. Přesto byl projekt dělnické společnosti započat.
Reálný socialismus nebyl věrným obrazem Marxových idejí. Marx ovšem oblékl roucho kázajícího filozofa společnosti a své myšlenky chtěl uvést do praxe. Reálný socialismus lze touto optikou považovat za praxi marxismu, i s přihlédnutím ke třem výše zmíněným důvodům vzájemných odchylek. Ač by tento mohl být praktikován patrně i jinak. Tento text neměl ambici do detailu analyzovat marxismus a reálný socialismus ani poukázat na všechny podobnosti a rozdíly. Měl být spíše sondou mezi úskalí ambiciózní filozofie a aplikovaného sociálního inženýrství. Nelze designovat nový společenský systém a opomenout dosavadní tradici, fungující sociální instituce, reálnou vůli obyvatelstva, kvalitu potřebných nástrojů nebo mezinárodní klima. Nehledě na to, že i Marxovy dějiny prokázaly krátkodobou funkčnost společensky-revolučních řešení.
Žádné komentáře:
Okomentovat