Chci prozkoumat z perspektivy sociologie práva vztah mezi právem světským, spojeným zejména s moderním národním státem, a právem zaštítěným církevní autoritou. Záměrem je přitom srovnat různé aspekty těchto dvou normativních systémů z hlediska vývoje jejich vzájemného vztahu zejména s ohledem na proces vymezení se státu vůči vlivu církve. Budou načrtnuty společné i rozdílné znaky a na vybraných otázkách bude s pomocí několika sociologických konceptů konfrontována moderní premisa o nutnosti oddělení státní a církevní normotvorby. Ke srovnání nám poslouží věčná sociální témata racionality, ideologie a spravedlnosti.
Historicky k sobě mělo právo světské a církevní vždy velmi blízko.
V tradičních společnostech nezřídka oba systémy splývaly pod autoritou panovníka obklopeného kněžími, často v roli soudců. K postupnému odštěpení moci světské a duchovní došlo nejdříve díky vzrůstající rivalitě mezi panovníky a církevními autoritami, později také díky nárůstu moci bohaté měšťanské vrstvy. Fenomén vojenského a obchodního úspěchu západní civilizace přispěl ve svém důsledku k vítězství doktríny racionality, tedy osvícenství. Církev musela v řadě společností slevit ze svých mocenských ambicí a církevní právo přestalo mít obecně závaznou platnost. V základech všeobecné dominance světského práva stálo zejména právo obchodní, mezinárodně stejně důležité jako kdysi církevní nauka. Neméně důležitou podmínkou pak byla nutnost vytvořit jednotící normativní systém v rychle se rozvíjejících národních státech. Durkheim píše v souvislosti s přechodem společnosti z tradičního modelu na moderní o právu jako o cestě k upevnění lidské solidarity. Společnost čelila rapidnímu zhroucení tradičních vazeb, včetně změn v náboženském životě jedinců i skupin, a potřebovala posílit nový řád proti projevům anomie. Vítězem v souboji o výsadu poskytnout takového řádu se stal stát se svým byrokratickým aparátem.
Moderní právo a církevní učení mají stále mnoho společného. Z hlediska sociologie jde o obecné normativní systémy, mají tedy sílu působit na celé společnosti, jejichž podobu tím spoluvytvářejí.Oba se v podstatě snaží o usměrnění kroků jedince od jeho narození až do smrti i dál( a to v obou případech). Lidé si tyto systémy vytvářejí a udržují z touhy po pocitu bezpečí a jistoty, jakkoliv má, a o tom bude ještě řeč, v tomto bodě navrch nejspíše církev. Jak právo, tak náboženská pravidla sehrávají důležitou roli při procesu socializace jedince do společnosti a zpětně, většinou společnosti je úspěšnost této socializace poměřována mírou respektu k obecně závazným pravidlům chování Právu, a to nejen v jeho psané podobě, bývají často přisuzovány sociální funkce, jimiž působí skrze všechny společenské organizace, tedy i náboženské. Má-li církev schopnost integrovat jedince do skupiny, činí tak s pomocí svých jasných pravidel, a kvůli svému vlivu na emocionální prožitek jedince i skupiny vytváří silnější pouto než světské právo. Úkolem každé organizace (církve i státu) je lidem rovněž vysvětlit, co je dobré a co ne. Dochází tedy nutně k selekci žádoucího chování a logicky i ke střetu obou kodexů. Důvodem je přirozená snaha o regulaci chování a zájem autorit na udržení kontroly nad skupinou, na níž působí.
Působení práva a církevních pravidel k dosažení tohoto cíle je však z povahy obou systémů odlišné. Rozdíl je patrný již z podoby kodifikace pravidel. V moderním západním právu se většinou jedná o víceméně plynule se proměňující soupis pravidel vzniklých ze střetu politických sil. Světské právo je více dynamické a rychleji se přizpůsobuje velkým společenským změnám, když z jedné takové, jak bylo popsáno výše, samo vzniklo. Revolučních změn je schopno i zákonodárství církevní, jedná se však o proces vzácný a jinak je postaveno především na tradici a na charismatu autorit. Oproti světskému právu je to církevní stabilnější, vystavené menšímu zpochybnění a tlaku na změnu pravidel. Podobné je to se stanovením sankcí a s jejich vynucením. V církevním řádu je klíčovou sjednocující silou právě vnitřní zosobnění člověka s možným trestem a s jeho podobou. V právu garantovaném státem je souhlas člověka se sankcemi a zejména pak jejich vymahatelnost častým problémem.
Světské právo proto potřebuje velmi silné nástroje pro legitimizaci svého nároku na převahu, v jistém smyslu monopol, ve vytváření obecně závazných pravidel. Ve srovnání s církevním učením ji čerpá zejména z odkazu na svou racionalitu. Max Weber považuje právní řád za nejlepší příklad racionálních schopností lidí řídit společnost, například také proto že právo omezuje sebe samo proti zneužití. Weber má právo za logické vyústění racionalizace společnosti a tento obecný princip přisuzuje i náboženství. To není protikladem racionálního myšlení, jak je obvykle vnímáno, protože pracuje s podobnými nástroji jako stát skrze právo, jakkoli je legitimizace náboženských pravidel jiné podstaty. Současná podoba byrokratického aparátu, na jehož přednosti i rizika Weber upozorňoval, navíc narušuje představu o praktičnosti světského řádu ve srovnání s církevním. Ten je jistě zatížen mnoha rituály, řadu nadbytečných a nesmyslných povinností ale produkuje i stát.
Jiná tradiční obrana práva souvisí s důrazem na jeho všeobecnou platnost a spravedlnost, kterou lidem zaručí již v jejich pozemském životě. Je nepochybné, že církev může ve svých zákonech nabídnout spíše satisfakci jiného druhu – spásu. Mnoho církví má navíc exkluzivní charakter a postrádá tak právě onu obecnou platnost. Nicméně i světské právo v tomto svém základním parametru často selhává. Neustále se objevují zákony diskriminující či naopak zvýhodňující některou skupinu obyvatel. Klíčovým argumentem k oddělení práva národního státu od působení církve je hrozba zneužití náboženské ideologie autoritami. Nepochybně k této obavě vedla v řadě zemí včetně té naší historická zkušenost, nicméně se, rovněž velmi bolestivě, ukázalo, že právo se v rukou státu může stát rovněž doktrínou preferující ve výsledku kastu vyvolených.
Záměrem této práce rozhodně nebylo zavrhnout světské právo coby dominantní normativní systém. Navíc vliv církví na zákonodárství není vhodný, protože ve svém důsledku vede často k omezení osobní svobody jedince. Je však patrné, že světské právo, či spíše jeho tvůrci, musí neustále bojovat o svou legitimitu, která, stejně jako ta církevní, není samozřejmá. Není-li právo vymahatelné, či má-li tendence k tomu být exkluzivní, ztrácí svůj základní smysl a není možné obhájit jeho závaznost.
Žádné komentáře:
Okomentovat