Pavlína: Není to až moc neformální?

U soudu může i neobvyklá věc vyhlížet nudně.

Na webových stránkách soudu jsme si vybrali soudní jednání z oblasti trestního práva. (16.10.07, 10:00). Bohužel na internetu jsou uvedené pouze jedno až dvě jednání v týdnu. Pokud člověk chce sehnat komplexnější seznam, musí si dojít přímo na soud. Po vstoupení do budovy soudu jsme prošli bezpečnostním zařízením. Kolega nechal na vrátnici kasr a podepsal o tomto dokument. K našemu překvapení prošel, s druhým kasrem v kapse, bez problémů. Nevím však nic o mechanismu bezpečnostních zařízení a netuším, co všechno je schopen rozpoznat. Každopádně to byla první věc, která nás zaujala. Po nalezení správné jednací síně jsme si přečetli pokyny o chování v ní a čekali. Přemýšleli jsme, kdy můžeme do místnosti vstoupit. Kolem desáté hodiny přišel soudce a vešel do jednací síně. Po chvíli postupně zavolal státní zástupkyni, obhájkyni a svědkyni. Před dveřmi s námi stále ještě jedna slečna, která se chtěla na jednání také podívat, ale nevěděli jsme, kdy můžeme vstoupit. Když odešla svědkyně, bylo již jasné, že okamžik, kdy jsme mohli vejít už jsme propásli.

Po chvíli vyšla jak obhájkyně, tak státní zástupkyně, která se s námi dala do řeči a řekla nám, že jsme se měli jít spolu s obhájkyní či svědkyní,a že pokud by nás tam soudce ještě nechtěl, že by nám to řekl. Myslím si, že tato informace by mohla být zahrnuta v pokynech o chování se v jednací síni, určitě jsme nebyli první ani poslední, kteří nevěděli, kdy mohou vstoupit.

Další jednání jsme si vybrali v ten samý den. Opět šlo o případ z trestního práva. Tentokráte jsme se do síně dostali a žádný další problém se nevyskytl. U soudu byl přítomen soudce, obhájce, obžalovaný, poškozený a pomocný personál. Jednání se týkalo případu, který vrátil krajský soud z důvodu objevení se nových důkazů. Předmětem tedy bylo, zda obnovit soudní řízení. Případ začal v roce 2002. Obžalovaný byl viněn z využití slabosti poškozeného a jeho znásilnění. Dle obžaloby byl poškozený v opilosti využit a znásilněn. Nekladl fyzický odpor, ale ke styku nedošlo dobrovolně. Poté odešel do kasáren, kde mluvil s kapitánem , kterému řekl, že byl znásilněn, a který na základě tohoto podal trestní oznámení. Dle obžalovaného a obhajoby poškozený se stykem dobrovolně souhlasil, protože chtěl zkusit něco nového. Znásilněním měl chtít omluvit svůj pozdní příchod do kasáren. Jako důkazy uvádějí, že poškozený s obžalovaným přátelsky komunikoval, poskytl mu informace o svém osobním životě… Dále popírají, že by byl poškozený natolik opilý, protože byl schopný do detailů popsat byt obžalovaného. Pokud by šlo o znásilnění, proč se poškozený nebránil? Mezi nové důkazy byly zařazeny fotografie z dané noci, jejichž původ nebyl rozebírán. Dále byl čten posudek znalkyně psychiatrie a sexuologie, která zde popisovala alkoholová okna a dále uváděla, že pokud by šlo o znásilnění, došlo by u poškozeného k poranění.

Na toto však soudce reagoval tím, že nešlo o klasické znásilnění, ale o využití bezbrannosti. Jako svědek byl povolán poškozený, který na většinu otázek odpovídal, že už si nevzpomíná, ale opět popřel, že by ke styku došlo dobrovolně. Atmosféra v jednací síni mi připadala dá se říci znuděná. Soudce často mluvil potichu, spíše si jen tak něco „mumlal pod vousy“. Překvapilo mě také, že nemluví spisovně.

Zapisovatelka se buď usmívala na soudce nebo si kontrolovala nehty. Soudce občas vyslovil více či méně pousmání hodné věty, které však vždy rozzářily obličeje paní, sedící po jeho pravici. U obžalovaného ani poškozeného nebyly vidět žádné zjevné známky nervozity či rozrušení.

Celkově jsem měla pocit jakési neformálnosti. Je možné, že jsem ovlivněná televizí a filmy, ale brala jsem jednací síň jako místo, kam člověk vstupuje s jakousi bázní a respektem, o čemž se však za daných podmínek nedalo mluvit. Jakési narušení formálnosti bylo vidět i na konci jednání, kdy se soudce jakoby omlouval poškozenému, že byl znovu nucen jít k soudu a zakončil to slovy: „Snad se vidíme naposled, ale kdoví, třeba zas za pět let nashledanou.“

V 15:00 nás soudce vyzval, abychom opustili jednací síň, aby se mohli usnést na rozhodnutí, které bylo vyřčeno o deset minut později. Nové projednávání případu bylo zamítnuto a to z toho důvodu, že soudce se domnívá, že i kdyby byly v původním řízení známy nové důkazy, soud by nerozhodl jinak. Soud považuje poškozeného za věrohodnou osobu, která neměla důvod si znásilnění vymýšlet, protože nebyla pravda, že by do kasáren přišel později než měl. Navíc obžalovaného označil jako toho muže, co ho znásilnil, před ostatními na nějakém nástupu, což by neměl důvod dělat, kdyby tomu tak nebylo, protože se předpokládá, že neměl zájem, aby ostatní věděli, že měl s tímto pohlavní styk.

Tak tedy proběhla má první návštěva soudního jednání. Určitě to pro mě byla zajímavá zkušenost, která mi však také přinesla určité „odkouzlení“ světa práva, soudů, zločinů a trestů…

-----
Naše druhé soudní jednání jsme se rozhodli navštívit - jednoduše jsme zkusili štěstí a k soudu šli „naslepo“ 30. října 2007. Do budovy soudu už jsem vstupovala celkem sebejistě, protože už jsem věděla, co mě čeká. Odevzdala jsem slzný plyn, který jsem zapomněla nechat doma, a na vývěsce jsme si prohlédli jednání, která měla proběhnout tento den. Bohužel jsme nebyli schopni dle spisové značky poznat, do které oblasti práva daný případ spadá. Osobně jsem se chtěla podívat například na rozvod nebo na určení opatrovnictví dítěte.
Vybrali jsme si tedy jednání, které mělo začít v 9:50. Byli jsme poslání směrem do nové budovy soudu, kde bychom už měli jednací síň najít. Toto nalézání nám však jaksi zabralo více času než jsme čekali. Nejprve jsme se dostali kamsi, kde byly pouze kanceláře, nikde žádný plán o tom, kde jsou jednací síně jsme neobjevili, tudíž jsme se pokoušeli nadále sami. Když se nám danou jednací síň podařilo najít, bylo už samozřejmě pozdě, proto jsme čekali na další jednání a to v 10:50.
Přesně toto je ta situace, proč jsem chtěla jít ve dvojici. Nerada se pohybuji v pro mě neznámém prostředí a ve dvou se člověk lépe zorientuje, vzájemně podpoří a nakonec dosáhne požadovaného cíle. Kdybych šla sama, jistě bych nakonec danou síň také našla, ale takhle to bylo přece jen lepší. Člověk je přece jenom tvor společenský, a rád sdílí své zážitky s ostatními. Navíc jsme také po skončení jednání mohli prodiskutovat naše pocity a názory o něm. Asi pět minut před oficiálním začátkem jednání přišel právní zástupce žalobce a žalovaný.

Následně vešla do jednací síně zapisovatelka, se zpožděním se nakonec dostavila soudkyně, kterou jsme předtím slyšeli cosi řešit v kanceláři jiného soudce. Po jejím příchodu jsme vstoupili i my. Soudkyně zahájila jednání tím, že udělala „prezenci“, kdo je na jednání přítomen, přičemž se obrátila na nás, zda jsme veřejnost. Přišlo mi, že oproti jednání, které jsme navštívili minule, tato soudkyně brala ohledy na to, že jsme tam přítomni a určitým způsobem ji to ovlivňovalo. V průběhu jednání bylo vidět, že po nás tak nějak „pokukuje“ a bere nás na vědomí. Samotné jednání se týkalo sporu dvou firem. Šlo o to, že žalovaný si zajednal uskladnění u jisté firmy. Jelikož sklady této firmy byly už plné, dohodla tato uskladnění u jiné společnosti. Firma žalovaného tam tedy dovezla dané zboží, přičemž se stalo, že někdy v průběhu se zboží (jahle) dostalo mimo zastřešení a následně, nejspíš díky tomu, se na něm objevila plíseň. Samozřejmě nebylo dokázáno, zda plíseň objevila až díky tomuto nebo zda už bylo zboží přivezeno s jejími zárodky.
Žalovaný požadoval zaplacení škody vzniklé špatným skladováním. Jako první mluvil právní zástupce žalobce. Dalo mi celkem dost práce pochopit, co vlastně říká a najít vzájemné souvislosti. Přišlo mi také divné, že vlastně žalovaný je ten, kdo vymáhá nějaké peníze. Dle informací, které byly projednávány, bych si myslela, že žalovaný je žalobce. Byl znát velký rozdíl mezi tím, když mluvil právník a když žalovaný. Žalovaný mluvil tak nějak normálně lidsky, zato právník jakoby se snažil ukázat, že je zběhlý v právní vědě a všem co s tím souvisí. Díky tomu bylo pro laika horší se v jeho řeči zorientovat.

Co se týče atmosféry, samotná místnost mi přišla úctyhodnější než na prvním soudě. Soudkyně zprvu působila trochu upjatě, žalovaný i právní zástupce se neustále koukali na hodinky, ale jednání působilo oficiálněji než to na městském soudě. Avšak tato oficiálnost byla prolomena ke konci jednání, kdy soudkyně zadala, jaké důkazy je ještě nutno dodat do příštího jednání. Padlo zde hned několik výroků, které dokreslili obraz jednotlivých účastníků.

První z nich patřil právnímu zástupci, který pronesl na adresu obžalovaného: „ Já žádné důkazy shánět nemusím, vy jste ten kdo staví, já jenom bořím.“ Zde se projevila jakási zbytečná arogance a nadřazenost. Déle se žalovaný snažil ukázat, že některé důkazy nelze sehnat, popř. neví, jaké a kde. Diskutoval na téma plísně a říkal, že v určitém množství jakákoli potravina obsahuje nějaké plísně. Na to soudkyně odvětila: „Nestrašte, všichni tady jsme konzumenti, tak to ani neříkejte.“
Překvapilo mě také, že si vzájemně skáčou do řeči. Myslela jsem, že skočit do řeči soudkyni je nepřípustné. Právní zástupce odvětil, že už se o to pokoušeli, s tím ale plně nesouhlasil žalovaný, který řekl, že mu přišly pouze dva dopisy, což nepovažuje jako jednání. A odpověď právníka? „No to můžete být rád, to je hodně, většinou nepošlu ani to.“ Toto jednání pro mě bylo zajímavé tím, že se zde nejvíce projevoval právní zástupce, což působilo úplně jinak než na předchozím jednání, kde se prakticky vyjadřoval jen svědek (obžalovaný) a soudce.