Rozvod je smutný a prostory soudu depresivní.
24.10.2007, doba trvání 9.30 – 10.15. Za účelem napsání této seminární práce jsem navštívila Okresní soud ve městě, které je mým trvalým bydlištěm.
Soudní jednání, které budu popisovat jsem si bohužel nemohla vybrat podle toho, které by mi vyhovovalo, ale musela jsem se přizpůsobit svým časovým možnostem. V úvahu tedy připadla středa dopoledne, kdy se v jednací místnosti konalo rozvodové stání. Čas a přesné místo jednání jsem si přečetla na internetové vývěsce den předem.
Na okresním soudě jsem do té doby nikdy nebyla, a proto jsem z celé situace byla lehce nervózní. Představovala jsem si budovu plnou lidí, hlasů a emocí. Opak byl pravdou. Soudní budova na mě zevnitř působila velice sterilně, depresivně a chladně.
Kromě policisty, stojícího hned za vchodovými dveřmi, jsem nepotkala nikoho. To mi na dobrém pocitu nepřidalo. Prošla jsem detektorem kovu a nejistě odpovídala „ne“ na otázky týkající se vlastnictví zbraní.
Jednací síň jsem naštěstí našla snadno, jednoduše jsem se onoho policisty zeptala a on mi nečekaně ochotně poradil. Ke dveřím, za kterými mělo probíhat jednání, jsem se dostavila jako první, i přesto, že bylo za pět minut půl desáté. Začaly ve mně vzrůstat obavy, zda se někdo dostaví.
Přesně v čas jednání přišla mladá žena, podle předvolání v ruce jsem usoudila, že je to přímá účastnice následného jednání. Chvíli po ní přišel její stále ještě současný manžel a dva svědkové, muž a žena. Atmosféra v chodbě, kde jsme čekali, byla pro mě nepříjemná. Připadala jsem si hloupě a měla jsem chuť odejít. Na pocitu mi nepřidalo ani to, že jsem seděla přímo pod průmyslovou kamerou.
Pět minut po půl desáté se dostavila soudkyně a soudní zapisovatelka. Odemkly dveře. Sedla jsem si dovnitř a poslouchala, chtěla jsem aby celá věc co nejrychleji skončila, bylo mi horko, měla jsem nepříjemný pocit a celková atmosféra vevnitř byla neosobní a strohá.
Co se týče jednání jednotlivých aktérů příliš se od sebe nelišila. Manželé, kteří spolu podle svých slov už dva roky nežijí, prohodili už při čekání v chodbě několik stručných slov. Oba mi připadali domluvení a smíření s rozvodem. Ten se pro ně zdál být spíše formalitou.
Můj osobní názor na ně není příliš pozitivní, oba mi připadali nepříjemní a ne příliš inteligentní. Sama jsem byla vždy přesvědčená, že by se mělo k soudu chodit ve vhodném oděvu, který ale ani jeden z nich na sobě neměl. Bylo na nich obou vidět, že by celou věc měli co nejrychleji za sebou a už se nikdy neviděli. Pokud mluvili, vyjadřovali se většinou nespisovně, stroze a místy zmateně. Z toho usuzuji, že některým částem nerozuměli příliš dobře. Já sama jsem měla problém udržet pozornost, i přesto že jednání nebylo dlouhé.
Soudkyně mluvila příjemným hlasem, ale stále stejným tónem, často v dlouhých souvětích. Zdálo se mi, že její práce je pro ni nezáživnou rutinou. Snažila se věci sice vysvětlit polopaticky, ale ne vždy se jí to dařilo. Celkový dojem ale na mě udělala dobrý. Působila jako milá mladá žena.
Soudní zapisovatelka byla soudkyni velice podobná. Nedokážu ji ale blíže specifikovat, její práce byla stále stejně monotónní a na jednání příliš nereagovala nevyjadřovala.
Oba svědci se po vstupu do jednací síně zdáli zakřiknutí. Muž působil místy až nepříjemně, žena, která na chodbě působila velice upovídaně byla najednou nesmělá a bojácná.
Celkově dusivá atmosféra se za celou dobu nezměnila. Ve mně stále trvá pocit nejistoty, strachu a úzkosti ze celého soudního jednání i ze soudní budovy samotné. Celou zažitou situaci jsem si představovala úplně jinak a byla a stále jsem lehce rozčarovaná. Po skončení jednání jsem co nejrychleji opustila jak jednací síň, tak budovu soudu a budu velice ráda, pokud tam už nikdy nebudu muset jít.
Žádné komentáře:
Okomentovat