Město Lvov na přelomu 19. a 20. století je unikátní a sociologicky podnětná populace. Formálně podléhá Vídni, která pro něj jako na běžícím páse vyrábí právní normy, zároveň je ale v tomto průsečíku tradiční a moderní společnosti četnictvo ještě v plenkách a Lvov navíc leží až na periferii říše – v Haliči, kde se císař pán neukáže, jak je život dlouhý. A tak celé knihovny oktrojovaných přikázání Poláky ze Lvova nemusejí zajímat; a ony je opravdu neznají, takže pokud jednají v souladu s nimi, pak ne záměrně. Přesto v tehdy 160-titisícové aglomeraci nedochází k pogromům, masovému vraždění ani plošnému rabování – Lvov i přes faktickou absenci zákonů sociálně funguje jako standardní moderní evropské město. Z uvedeného příkladu indukujeme, že právní rámec společnosti je pouhým pozitivistickým zrcadlem nepsaných sociálních norem. A protože zrcadlo svůj předobraz potřebuje, aby nebylo prázdné, zatímco předobraz se bez zrcadla obejde, je to právní systém, kdo potřebuje sociální normy, tedy společnost, a ne společnost, kdo potřebuje právo.
Dobový text Józefa Olszewskiho (zoufající si nad nadprodukcí právních předpisů) je reflexí právní, politické a sociální situace v té části rozporcovaného Polska, která byla 125 let předtím zabrána rakouským císařem; je obrazem státního útvaru, kterému vládne tradičně legitimizovaný[1] držitel moci. Racionálně-legální legitimita, založená na systému racionálních byrokratických pravidel (poslouchána je norma, ne osoba), je vyvrácena samotným textem Olszewskiho: Poláky zákony, diktované jim z Vídně, nezajímaly. Charismatická legitimita, tedy uchvácenost nějakými mimořádnými osobními kvalitami vůdce (který je považován např. za spasitele), je u nedobrovolně podrobeného národa absurdní.
Zbývá tedy tradiční legitimita, která je mezi všemi Weberovými ideálními typy legitimity nejkřehčí: je zděděným habitem, který je vykonáván mechanicky a předáván z generace na generaci asi jako zvyk zakrývat si oděvem pohlaví.
Mechanicky legitimizovaná moc nemá podporu ve vědomí poddaného. Je záležitostí podvědomou, asi jako v socializaci vytvořený stud. Ještě ne zcela socializovaný jednoroční Poláček ze Lvova počátku 20. století necítí potřebu zakrývat si něčím rozkrok, podobně jako nevidí důvod uklonit se Františku Josefu Prvnímu. Teprve až je jeho socializace dokončena, stud i podřízenost monarchovi jsou pro něj samozřejmostí, i když fakticky neopodstatněnou; neexistuje rozumný důvod, proč by se v horkém srpnovém odpoledni, jsa sám ve vlastním bytě, nemohl celý vysvléci a nepotit se ve spodkách. Nikdo by jej neviděl, takže mu nehrozí ani sociální, ani jiná sankce. Socializace však znamená, že internalizované vzorce chování přijmeme za své, považujíc je za správné a uplatňujíc je ze své vlastní vůle, ne kvůli hrozbě sankcí.
Poslední řádky byly metaforou pro situaci v rakouském mocnářství diskutované doby: kromě tradice už neexistoval tmel, jenž by obrovské panství udržel pod korunou císaře z Hofburgu. Absenci každé jiné než tradiční legitimizace jeho moci nad impériem jsme již vysvětlili, a stejně tak můžeme vyloučit nejprimitivnější a nejúčinnější pojítko politického celku, totiž fyzickou moc. Nacházíme se v době, kdy se chátrající rakouský dvůr nedokázal vypořádat s povstáním Italů ani Maďarů – a posledně jmenovaných bylo v mocnářství dvakrát méně než Slovanů!
Jen si to představme: Polákům dennodenně padají na hlavu sbírky nesrozumitelných paragrafů, podepsané Němci, kteří mají k Haliči stejný vztah jako sultán ke konkubíně po přechodu. Zároveň, kdyby Haličtí jen trochu chtěli, mohli z takto právně disfunkčního a ponižujícího molochu odejít. Proč to neudělali? Copak byli tak hloupí, že je nadosmrti vyděsila tradiční poučka předků: „Císař je od toho, aby se mu neodmlouvalo?“ Ne, ve Lvově už tehdy existovala univerzita a akademici, jak víme, dokázali zpochybnit i geocentrimsus vesmíru, to by bylo, aby nezlomili zdvižený babský ukazováček! Proč tedy Poláci nežduchli do anachronické vídeňské kůlničky, když právní řád v jejich státě byl tak absurdní? Jednoduše proto, že právní normy byly Polákům ze secesního Lvova lhostejné, ba co víc: doopravdy nebyly součástí jejich životů. Vídenští zákonodárci se podobali bohu (s malým b na začátku), o kterém se vypráví, že je všemocný a nemá rád kletby. Představa boha – strašáka pro nonkonformisty z tradiční společnosti byla svého času nástrojem sociální kontroly, bůh byl mystickým ochráncem tradovaného morálního systému a zároveň byl tímto systémem. Když si ale každý zasakroval a nic se nestalo, pomale bázeň z boha opadla a lidé na něj nakonec zapomněli.
Zde se vracíme k „zrcadlové paralele“. Nepsané, socializované normy nepotřebují pozitivistické zrcadlo právní vědy, stejně jako i my zůstaneme stejní, ať už se v tuto chvíli podíváme, nebo nepodíváme do skleněné tabulky. Zrcadla jsou však všudypřítomným společníkem našich životů – jsou na veřejných záchodcích, v kancelářích, tělocvičnách. Že by tedy existence zrcadel byla taktéž legitimizována tradičně (byla tu vždycky, tak je tu necháme)? To jistě ne – zrcadla jsou užitečná: ač mnohem víc ony potřebují nás než my je (ony jsou bez nás prázdná, my bez nich ne), jsou dialektická. My samozřejmě víme, jak vypadáme, co máme na sobě atd. Při pohledu do zrcadla však toto ve skutečnosti přibližné vědění nabývá mnohem jasnější podoby; při pohledu na svůj odražený obraz se sice nelekneme, ani nevydechneme citoslovce obdivu, vždy ale nějaké detaily překvapí (křivá kravata, akné) a my se proto upravíme. Když při každém setkání s jinak bez diskuze prázdným střepem pozměníme nějaký detail na svém zevnějšku, dělá pořádná suma detailů ze zrcadla rázem velmi užitečnou věc.
Slova jsou zrcadlem myšlenek. Stejně jako při pohledu do „klasického“ zrcadla vidíme zvenku svou fyzickou podobu, při transformování myšlenek do konsensuálního symbolického systému společnosti spatříme své myšlenky z pohledu ostatních lidí, z perspektivy společnosti. „Jazyk má schopnost (stejně jako (…) předměty jakožto sdílené symboly) objektivizace subjektivity.“[2] Až při pečlivém vyřčení, respektive přepsání mozkových pochodů do sociálně konsensuálního symbolického systému si často uvědomíme, že naše myšlenky mají „křivou kravatu či akné“ – i jazykové zrcadlo je dialektické. Pomocí něj ostřeji vidíme, zda a do jaké míry jsou naše myšlenky společensky hodnotné.
Sociální vědy pozitivisticky mapují sociální realitu, přepisují ji do knih a třídí je. V případě právní vědy a legislativy v demokratickém státě to znamená, že definuje a třídí nepsané sociální normy: společnost ve volbách zvolí ty, kteří lépe reprezentují normativní žebříček majority a tito zastupitelé pak tomuto žebříčku dají úředně předepsanou, vymahatelnou podobu. Sto let starý Lvov je důkazem, že tato činnost není pro život společnosti nezbytně nutná: lidé už jako malé děti internalizují hodnoty, jež shrnuje biblické desatero a které jako etický rámec pro soužití lidí stačí. Často až po transformování nepsaných sociálních norem do jazyka však společnost zjistí nedokonalosti ve vzorcích, podle nichž jedná a přehodnotí je. Díky právní vědě se tak nepsaný, socializací předávaný hodnotový systém společnosti stává racionálně legitimní.
[1] http://www.socioweb.cz/index.php3?disp=teorie&shw=173&lst=103
[2] Berger – Luckmann (1999): Sociální konstrukce reality. Brno: CDK.
Žádné komentáře:
Okomentovat