Tereza I.: Nešlo by to přísněji? Paní předsedkyně je autorita

Paní soudkyně byla autoritou, svědci se chovali nemožně. Proč musí soudce dělat administrativu?

Třiadvacetiletý X X byl obžalován z trestného činu ublížení na zdraví. K trestnému činu mělo dojít dne 30.4.2005, kde obžalovaný pořádal oslavu čarodějnic pro své známé, sousedy a kamarády. Slavnosti se zúčastnilo přibližně 30 mladých lidí. Svým věkem se od přítomných odlišoval pouze Petr , který se dle výpovědí svědků celý večer nudil, protože se s ním nikdo z přítomných nebavil.

Nejdříve verbálně, později i fyzicky napadl jednoho z mladíků a vzápětí se rozpoutala hromadná rvačka. Obžalovaný se rvačky neúčastnil, ale zareagoval na ni jiným způsobem. Vzal kanystr s benzínem, který byl určený k podpálení vatry, a rozstříknul benzín u menšího ohně, u kterého lidé opékali špekáčky. Vznícený benzín dopadl na Petra a šestnáctiletou dívku. Oba začali hořet a utrpěli popáleniny 2. a 3.stupně. Soud se především snažil zjistit, zda obžalovaný rozstříknul benzín úmyslně, či jej přiléval do menšího ohně, aby podpořil hoření, a pak nešťastnou náhodou zasáhnul benzínem i oba postižené.

Jelikož se jednalo o hlavní líčení, role paní soudkyně byla rozhodující. Nejprve všechny přítomné v soudní síni seznámila s dosavadním průběhem případu (19.10. se konalo již druhé slyšení), poté postupně předvolala všechny svědky. Dle mého názoru vedla výslech svědků velmi zdařile, protože se jí vždy podařilo získat od svědků ty informace, které potřebovala a které výrazně napomohly k vyjasnění poněkud zapeklitého případu.

Po skončení soudního jednání se zeptala přítomných z řad veřejnosti (studenti, soudní čekatelé, novináři), zda mají k rozsudku či vůbec celému případu nějaké dotazy. Její ochotou jsem byla velmi potěšena a položila jí několik otázek. Paní soudkyně vystupovala velmi přesvědčivě; mluvila dostatečně nahlas a srozumitelně, ke všem účastníkům řízení se chovala korektně a zdvořile, ale přitom dostatečně autoritativně. Přestože se jednalo o mladou, drobnou dámu, s přehledem zvládla i vyhrocenější momenty, kdy svědky důrazně napomenula, aby se chovali dle své povinnosti.

Při prvním slyšení, kterého jsem se nezúčastnila byli vyslyšeni oba postižení, obžalovaný a dva svědci. Během druhého slyšení byli vyslyšeni další přímí svědci této události (celkem jich bylo sedm). Bohužel musím konstatovat, že výpověď pouze dvou svědků mi připadala dostatečně věrohodná. Ostatní svědci byli většinou kamarádi obžalovaného a bylo zřejmé, že nechtějí svědčit v jeho neprospěch a tudíž zamlčují významné skutečnosti. Jejich častým výrokem bylo: „To už si nepamatuju.“

Soudkyně i státní zástupkyně svědky opakovaně upozornily na možnost trestního stíhání, pokud se dopustí křivé přísahy. Výpovědi svědků byly zjevně předem domluvené a některým se dařilo více úspěšně, jiným méně úspěšně lhát. Občas soudkyně jakoby změnila taktiku pokládání otázek a svědek se omylem prořekl; prozradil informaci, o které očividně mluvit vůbec nechtěl.

Advokát, jenž zastupoval obžalovaného, byl s vysokou pravděpodobností přidělen ex offo (obžalovaný je nezaměstnaný). Z chování advokáta jsem usoudila, že není v případu příliš zaangažován, protože měl několikrát možnost položit otázky svědkům, ale nevyužil ji. Jeho závěrečná řeč sice měla všechny formální náležitosti, ale nepochopila jsem, proč do ní nezapracoval nové skutečnosti, které vyplynuly na povrch při výpovědích svědků. Pro obžalovaného navrhnul velmi mírný trest, který soud samozřejmě neakceptoval. státní zástupkyně: Plnila svoji roli v tom smyslu, že využívala možnosti pokládat svědkům dodatečné otázky a předložila tvrdou obžalobu, v níž požadovala vysoký trest odnětí svobody.

Velmi jsem se podivovala nad tím, že státní zástupkyně některé svědky neobvinila z křivé výpovědi či jinak nevhodného chování v soudní síni (nespisovný jazyk, žvýkání žvýkačky při výslechu soudem, ruce v kapsách apod.).

Oba přísedící působili během soudního jednání spíše jako „posluchači“; nikterak aktivně nezasahovali do výslechu svědků, který vedla výhradně předsedkyně soudu. Během rozhovoru s členy senátu po skončení soudního jednání jsem pochopila, že v senátu nepanoval jasný konsensus ohledně rozsudku.

Paní přísedící zastávala tvrdší trest, naopak předsedkyně senátu nakonec prosadila trest podmíněný. Velmi mě potěšilo, že mezi členy senátu proběhla před vynesením rozsudku diskuse, které jsem samozřejmě nebyla přítomna, ale utvrdilo to moji (snad naivní) představu o hledání a nalézání spravedlnosti formou rozpravy kompetentních odborníků.

Zapisovatelka: Řádně zapisovala průběh jednání a přiváděla svědky do soudní síně. I

Pro mě osobně bylo soudní jednání srozumitelné – především díky paní soudkyni, která nás, tj. veřejnost před zahájením seznámila s dosavadním průběhem případu. Také průběžně komentovala soudní jednání, a tak jsem věděla, kdy budu muset soudní síň opustit, kdy povstat atd.

Přestože jsem se v prostředí soudní síně pohybovala poprvé, nečinilo mi žádné potíže dodržovat daná pravidla. Stejně tak svědci byli seznámeni s tím, jak a o čem jsou, resp. nejsou povinni vypovídat. Bohužel daná pravidla povětšinou nerespektovali.

Svědci nebyli během jednání seznámeni s obecnými pravidly chování v soudní síni, nicméně se s nimi mohli seznámit před vstupem do soudní síně, kde byla tato pravidla vyvěšena hned vedle spisové značky projednávané věci.

Jak jsem již zmínila výše, atmosféru vytvářela především paní soudkyně, která byla rozhodujícím aktérem jednání. Díky jejímu profesionálnímu přístupu se podařilo zvládnout i okamžiky, kdy svědci lhali a zástupci z řad veřejnosti po sobě šibalsky pomrkávali, protože některé lži byly skutečně k smíchu.

Do budovy soudu jsem se dostala bez komplikací; justiční stráž u vchodu zkontrolovala mě i mou kabelku během několika minut. Před soudní síní čekalo spousta lidí (vzápětí jsem pochopila, že většina z nich jsou svědci), všichni jsme čekali, až budeme vyzváni ke vstupu do soudní síně. Ke vstupu nás vyzvala soudní zapisovatelka po skupinách – nejprve státní zástupkyni a advokáta, poté soudní čekatele, studenty a novináře, následoval obžalovaný a nakonec první ze svědků.

Byla jsem velmi mile překvapená rozsudkem. Soud shledal jednání obžalovaného jako úmyslné; vyloučil, že by se jednalo o nešťastnou náhodu. Zároveň zohlednil nízký věk obžalovaného (v době spáchání trestného činu mu bylo 21 let), jeho stav v době spáchání trestného činu (byl pod vlivem alkoholu) a doposud čistý trestní rejstřík. Vzhledem k nevěrohodnosti výpovědí svědků soud rozhodl především na základě znaleckých posudků a lékařských zpráv, které prokazovaly trvalé zdravotní následky obou poškozených.

Obžalovanému byl uložen podmíněný trest na tři roky se zkušební dobou pěti let, během níž bude obžalovaný pod dohledem probačního úředníka. Obžalovaný je povinen co nejrychleji uhradit škody vzniklé pojišťovně i poškozeným, samozřejmostí je řádné chování obžalovaného po tuto dobu, jímž se rozumí mj. trvalé zaměstnání. S rozsudkem jsem spokojená především proto, že dává mladému delikventovi šanci alespoň do jisté míry kompenzovat poškozeným vzniklou škodu a hlavně mu umožňuje výrazně snadnější návrat do „normálního“ života.

Pokud by tento mladík strávil několik let ve věznici s ostrahou, jak to navrhovala státní zástupkyně, jsem přesvědčená o tom, že jeho následná re-socializace by byla mnohem komplikovanější.

Vůbec jsem nepochopila, proč paní soudkyně vyřizuje přímo během jednání administrativní úkony jako např. přijetí dokladů o ušlé mzdě, o jízdném apod. Samotné proplacení proběhlo sice na pokladně, ale podle mého názoru ani přijetí těchto dokladů s projednávanou věcí přímo nesouvisí a nevidím důvod, proč se těmito úkony má soud zdržovat