Myslím si, že není očekáváno, že by ty vnější elementy, které v sále jsou, mohly situaci komplexně pochopit. Když se nad tím tak zamyslím, tak ani já nic takového neočekávám.
Na 22. 10. jsem si prozřetelně udělala na půl dne volno, abych si mohla oběhnout soudy a našla vhodné jednání. Ústavní soud jsem zavrhla ihned poté, co jsem zjistila, že je zde vyvěšen program vždy jen na daný den, na správním soudě mě potkala štěstěna v podobě mé kamarádky, která mě poslala na soud krajský, a to s dobrou radou, ať se poptám po nějakém pěkném “trestu“ nebo “civilu“. S nadšením jsem se tedy hnala na Rooseveltovu. Dobrá nálada mě však opustila ve chvíli, kdy jsem zjistila, že na tabuli jsou vyvěšena jednání jen na daný den. Nevzdávala jsem to a vrátila se k ochrance při vstupu, abych vyzvěděla, kde poskytují na správním soudu informace. Byla jsem odkázána na podatelnu, kde mi jedna milá paní vypsala přibližně 8 čísel kanceláří, které mám navštívit a poptat se. S úsměvem jsem poděkovala za ochotu a vydala se do vyšších pater s vidinou toho, že si najdu nějaký “pěkný šťavnatý rozvod“ či trest. Již při čtvrtém zaklepání na dveře a monotónním zopakování svého požadavku jsem byla úspěšná. Do adresáře jsem si zapsala číslo jednací síně, spisovou značku a také vstřebala smutnou skutečnost, že to bude “jenom něco o obrazech“. Po cestě do školy jsem se uklidňovala tím, že troška umění mi jedině prospěje.
Druhého dne již po osmé hodině ranní čekám u jednací Během následující půl hodinky se zde schází pěkná řádka lidí. Asi nejvíce mě překvapuje štíhlá blondýnka, která se objevuje v 8:13 tlačíc před sebou velký nákupní koš plný spisů. Tato slečna, o které jsem později zjistila, že je písařkou, vstupuje do jednací síně a chvíli na to vyvěšuje spisovou značku projednávané věci. Při vyvěšování značky slečna písařka svěřuje státní zástupkyni informaci, že “soudci dnes nebudou“ a také, že pan X nepřijde. Skutečnost, že nepřijde pan X mě, vzhledem k tomu, že se jedná o případ X a spol., upřímně mrzí. Před půl devátou přichází také dobře naladěný kameraman ČT, reportéři a fotografové. V té chvíli se mi honí hlavou, jestlipak ty obrazy nebyly jen tak náhodou ve zlatých rámech… Státní zástupci, reportéři, fotografové, obžalovaní, všichni bez jednoho se skupinkují, přešlapují, štěbetají, když v tom nás přeruší písařka a nahlásí, že přísedící je “v zácpě“ a počkáme si na ni dalších 15 minut. V této chvíli si již začínám připouštět, že odpolední kurz sebeobrany pravděpodobně nestihnu.
V 8:45 jsou do jednací síně povolána media a já začínám uvažovat nad tím, jestli někdo zavolá “ty ostatní“, kteří by rádi nahlédli do soudní síně. A proto se s úsměvem ptám poblíž stojícího sympatického pána, zda neví nějaké informace o postupu. Ten mi na to mile odpovídá, že neví, jelikož je u soudu poprvé a pouštíme se do příjemné konverzace. S podivem sleduji jak tento komunikativní pán, (později jsem zjistila, že se jedná o jednoho z hlavních obžalovaných), během dvou hodin ztrácí veškeré své vyjadřovací schopnosti, otázkám nerozumí a mluví nesrozumitelně.
V 8:50 se dočkáváme a písařka nás zve do jednací síně, hned v první chvíli mě zaujmou obrazy položené v prvních třech řadách sedadel. Všímám si signatury Zrzavý a začíná mi pomalu docházet proč je kolem toho takový rozruch… Sedám si do čtvrté řady a vykukuji mezi obrazy. Naproti mě, v levém křídle sedí státní zástupkyně, přímo přede mnou předseda senátu a přísedící, v pravém rohu písařka, a v pravém křídle státní obhájci. V prostřed místnosti potom těch pár obžalovaných, kteří se rozhodli zúčastnit jednání.
Přistupuje se k zahájení hlavního líčení, předseda senátu se ptá, zda byl obžalovaný X.předvolán včas a také zda ostatní souhlasí, aby se hlavní líčení konalo i bez jeho přítomnosti téhož dne. Státní obhájci jeden po druhém povstávají a říkají svá ano, státní obhájce pana X na požádání seznamuje soud s důvodem jeho nepřítomnosti – obžalovaný je údajně po dvou infarktech. Atmosféra na mě působí dost vážně, postoj přidělených obhájců k předsedovi senátu je plný respektu, jako k autoritě. Povstává státní zástupkyně a začíná číst, z čeho jsou obžalovaní obviněni. Ze začátku se pokouším soustředit na obsah jejích vět, hlavou se mi honí myšlenka, že ten papír, který má v ruce, by měl být dán všem při vstupu do síně.
Po dvaceti minutách skončí s četbou a vyčerpaně se posadí. Já mám upřímnou radost, že jsem pochopila alespoň podstatu dané věci. Z řad novinářů se ozývají zvědavé otázky typu kdo je teda, kdo a co se vlastně stalo. Pravděpodobně měli také problémy s komplexním pochopením situace.
Během let 2003 - 2004 docházelo k falzifikaci obrazů Jana Zrzavého, obrazy byly vydávány jako originály a prodávány. Obžalovaní se dopustili porušování autorských práv, způsobili škodu velkého rozsahu (snad kolem 4 milionů), dopustili se jednání pro společnost nebezpečného. Předseda senátu přistupuje k výslechu jednotlivých obžalovaných, jako první má vypovídat obžalovaný malíř . Ostatní obžalovaní opouští síň. Předseda senátu začíná s výslechem a já začínám litovat toho, že předseda téměř šeptá. Hlavou se mi však honí myšlenka, že pravděpodobně není vhodné, abych zvedla ruku a požádala ho, ať mluví nahlas.
No, z trestného činu pohrdání soudem bych asi obviněná nebyla, ale i tak dávám přednost tomu pouze čas od času nakouknout do zápisků přísedícího reportéra. Na mysli mi však tane otázka proč tomu tak je. Proč předseda senátu nehovoří nahlas, abychom mu mohli všichni v sále rozumět. Pravděpodobně to nepovažuje za podstatné…
Myslím si, že není očekáváno, že by ty vnější elementy, které v sále jsou, mohly situaci komplexně pochopit. Když se nad tím tak zamyslím, tak ani já nic takového neočekávám. Již dopředu vycházím z toho, že některým částem té jejich řeči prostě jakožto laik rozumět nemůžu.
Poté cosi předseda senátu rychle a tiše odříká pár úvodních vět, kterým podle mého názoru obžalovaný z části nemohl porozumět, začíná klást otázky. Obžalovaný je v plném invalidním důchodu a má dokončené pouze základní vzdělání, a proto očekávám, že předseda bude klást otázky s ohledem na tuto skutečnost, tudíž bych mohla další části výslechu porozumět. Předseda senátu tak činí, otázky klade jasně, srozumitelně a nahlas.
Až doposud nebyla média tou “právnickou hatlamatlikou“ příliš zaměstnána, nyní však dostávají to, co si žádají. Obžalovaný malíř hovoří například o tom, jak do něj vstoupila duše Zrzavého, skutečnost, že se podepisoval Zrzavý vysvětluje tím, že se považoval za Zrzavého apod. Nemohu si pomoci, ale celé je to takové divadélko, obžalovaný hraje svoji předem danou roli – nemocného a zmateného muže, který byl nepřízní osudu postaven do dané situace, předseda senátu se stává “zplnomocněncem spravedlnosti“, zároveň si jej však ztotožňuji s rolí vládce, který soudí neposlušného poddaného.
Zároveň také, nutno přiznat, pociťuji k předsedovi senátu obdiv za to, jak trpělivě a transparentně klade otázky, které musí mnohdy několikrát opakovat. Podle mého názoru se role, které jsem právě předestřela, od dob tradiční společnosti nijak nezměnily, jen následující sankce jdou s dobou a danou kulturou. Reportéři a fotografové si zase osvojují roli do značné míry zkresleného zprostředkovatele dění v soudní síni lidu. I přes některé směšné poznámky obžalovaného, je v přední části sině zachováno žádoucí dekorum a vážná atmosféra.
S kamennou tváří pozorují obžalovaného, pouze jedna z přísedících má na tváří permanentní úsměv. Jen dvakrát se všichni při výslechu malíře zasmějí, například jednou to je ve chvíli, kdy mu předseda senátu oznamuje, že si svoji trestnou činností vydělal 300 tisíc korun, na což mu obžalovaný pohotově a s úšklebkem odpovídá slovy: „No vidíte, a to mi manželka říká, že jsem jí vyskládal na stůl jen 200tisíc…“.
Ke konci výslechu je znát, že trpělivost “shovívavého a spravedlivého vládce“ je v této chvíli u konce, nyní jsou se zadostiučiněním odhalena již předem zjištěná a několikrát potvrzená fakta. Atmosféra v síni tuhne, obžalovaný na chvíli opouští svoji roli a s jistotou a sebevědomím zcela nevhodně a drze reaguje, na což je striktně upozorněn, že pohrdání soudem je trestným činem. Sama se zachvěji, v řadách novinářů je konečně ticho, střeží ušima, tiše vyčkávají a očekávají, co bude následovat. Tužky pěkně kmitají…
V této podle mého názoru dost napnuté a vygradované situaci, která si žádá dovedení do konce, mě předseda senátu dost překvapuje, jelikož ohlašuje desetiminutovou přestávku. Na mysli mi tane spousta otázek. Proč právě teď? Potřebuje se snad poradit se svými kolegy? Nebo je to určitá forma psychického nátlaku na obžalovaného? Nebo je to jen chuť zajít si na kávu? Ať už je to jakkoliv, je to rozhodnutí předsedy senátu a toho subjektivního důvodu se já nedopátrám.
Po patnácti minutách soudce pokračuje v kladení závěrečných otázek, po jejich vyčerpání předává slovo státní zástupkyni, ta klade pár otázek, poté se ptají také obhájci – vše bylo velice srozumitelné… Na závěr výslechu jsou malíři vráceny jeho doklady. Přidělená obhájkyně hlásí, že by obžalovaný rád požádal o odchod pryč. K mému překvapení je třeba hned na místě sepsat usnesení o skutečnosti, že líčení bude pokračovat za nepřítomnosti obžalovaného malíře, také je poučen o tom, že se zbavuje práva se vyjadřovat k důkazům a pronesení závěrečné řeči. Po deseti minutách, kdy písařka sepisuje usnesení, malíř s opakovanými úklonkami opouští síň. Jedna figurka šachovnici opouští, druhá přichází - je zavolán další obžalovaný.
Předseda senátu si odříká pár úvodních větiček, už v té chvíli se ztrácím v tom, z čeho byl vlastně obžalovaný obviněn. Stejně tak fotografové a reportéři neprojevují takový zájem, jaký jsem zaznamenala u předchozího obžalovaného, moji domněnku potvrdí ve chvíli, kdy se nečekaně rychle zvedají ze židlí a vybíhají ze soudní síně, pokouší se dohnat pana malíře Osobně to na mě působí dost nevhodně, ale co, ženou se za něčím, čeho si žádáme… Předseda senátu začíná klást otázky, k mému překvapení dochází k výraznému posunu v jeho přístupu. Už je podstatně méně trpělivý a celkově na mě působí, jako že by to rád rychle ukončil. Stroze předčítá předchozí výpovědi obžalovaného, ptá se pouze na to, zda s nimi souhlasí.
Místy položí nějakou otázku, obžalovaný do očí bijícím způsobem mate, nesrozumitelně a nezřetelně odpovídá, popřípadě neustále opakuje, že nerozumí otázce. Asi po dvaceti minutách předseda senátu vyčerpá veškeré své dotazy, státní zástupkyně dost ostrým tónem pokládá pár otázek, poté také obhájci. Ačkoliv jsme v soudní síni teprve 45 minut, předseda senátu ohlásí polední přestávku (na 1hodinu 35 minut).
Pokračovat se bude v jednu hodinu odpoledne.
Celkově to na mě působí dost zvláštně, nechci nikoho obviňovat z nespravedlnosti či nedostatečné objektivnosti. Faktem však zůstává, že měl druhý obžalovaný podstatně méně prostoru ke svému vyjádření, spíše “odkýval“ již dříve danou výpověď. Na mysli mi tane myšlenka, že obžalovaný může jen z malé části ovlivnit postup a průběh líčení, stává se tou, již zmiňovanou, figurkou na šachovnici. Prvnímu obžalovanému bylo kladeno takové množství otázek, že mu “povolily nervy“ a vypadl ze své role. Druhý obžalovaný potom zase neměl dostatek prostoru, aby prezentoval svoji roli – roli “bláhového kamaráda, který nevěděl, o co se jedná“. Také by se dala určitě předestřít určitá spojitost mezi přítomností médií a způsobem vedení hlavního líčení. Jinými slovy: „Spravedlivý vládce nezklamal, média už dostala své a pera jsou nasycena, nyní můžeme ukončit to divadlo, přestat ztrácet čas a pokračovat věcně“.
Žádné komentáře:
Okomentovat