„Lidé jako Chytil věděli, co to je demokracie, oni také cítili, že byli násilně ukončeni v úsilí o výchovu mládeže, obzvlášť tu mládež vysokoškolskou, která má předpoklady zaujmout přední místa ve společnosti …“
Václav Chytil napsal během svého věznění několik odborných textů. Některé z nich vyšly péčí Zdeňka Pousty v publikaci Profesor Václav Chytil a uranové doly. Díky úctyhodnému a nezištnému úsilí doktora Pousty, který se v rámci výzkumného zaměření na perzekuci inteligence v padesátých letech 20. století dlouhodobě věnuje mapování forem intelektuální činnosti prvorepublikových vzdělanců v komunistických vězeních padesátých let, se může veřejnost seznámit s činností vzácných a statečných lidí jako byla Růžena Vacková, Albína Palkosková či Jiří Krupička a Václav Chytil.
A tak i my jsme se mohli a konferenci seznámit se spisem Václava Chytila Vina a trest, o němž pojednal Daniel Krošlák. Chtěl bych této příležitosti využít, a zformulovat písemně svůj konferenční diskusní příspěvek, který se týkal kontextu, v němž je třeba vnímat vězeňské přednášky Václava Chytila. Inspirací mi byla recenze „Několik poznámek k Chytilově spisu Vina a trest“ napsaná Jiřím Přibáněm.
Nebudu se zde zabývat velmi zajímavými aspekty Chytilovy koncepce, jako je odmítnutí principu oko za oko, což je v případě oběti justičního zločinu minimálně projevem hluboké víry v důležitost odpovědnosti vědce k pravdě a projevem humanismu, jichž se nelze zprostit v žádné životní situaci, a kterou se vědec řídí bez ohledu na svou vlastní pozici Jiří Přibáň zcela v souladu s touže vědeckou odpovědností vůči pravdě nezastírá svůj kritický náhled na Chytilem načrtnuté filosofické schéma viny a trestu, které podle něj, stručně řečeno ulpívá na normativistických základech a čerpá z překonaného myšlenkového osvětí sociálního inženýrství, v němž nechybí eugenické motivy (účelem trestu je změna světa který má zločinec v hlavě). Proto podle Přibáně: „můžeme diskutovat o významu myšlenek obsažených v tomto díle pro současnou právní vědu“ , ale „uvědomíme-li si, za jakých podmínek text vznikal“, je dílo dokladem svobodné vůle a mimořádné morální a kritické síly intelektu. I když tedy Přibáň například postřehl Chytilovu stylistickou vytříbenost a moderní fenomenologické prvky jeho koncepce , celkově text bere především jako projev snahy o zachování (vlastní) vnitřní svobody a lidské důstojnosti autora.
Myslím, že Přibáňově analýze tu (přes viditelnou empatičnost) unikl důležitý motivační aspekt Chytilova pojednání. Text měl specificky edukativní význam – sloužil jako podklad snahy vzdělávat bližní. Pro úplnost dodejme, že věznitelé využívali profesora Chytila i k tomu, aby mohli naplnit nařízení o odstraňování negramotnosti, pročež Václav Chytil učil Romy číst a psát, z čehož vznikaly humorné situace, jak na konferenci řekla Chytilova dcera paní Zdenka.
Učení literám však bylo jen jedním výsekem edukační činnosti. Uvědomíme-li si, že šlo o jednání často trestané byly sebe vzdělávací aktivity byly překvapivě rozsáhlé,: „…já jsem tam zažil spoustu tak bych řekl seminářů, politických i ekonomických atd. Já jsem tam nabyl poměrně slušného rozhledu, naučil jsem se dokonce i německy, trochu i anglicky atd. Já jsem přišel v té době, jsem využil tu dobu maximálně pro sebe, co jsem teda využít mohl“ A další vězeň se vyjádřil takto: „Velice moc se diskutovalo. O všech možných otázkách, …o třeba dneska už nikomu nic neřekne, ale to tenkrát znamenalo v těch podmínkách nesmírně mnoho…… …jsem chodil na společné dílny, kde jsem se setkával se s kulturní a duchovní elitou národa“
Vězeň, jehož výpověď cituji v úvodu svého textu, byl vzdělanec vzešlý z velmi skromných sociálních poměrů, který sám díky stipendijnímu studijnímu pobytu v zahraničí vyučoval spoluvězně angličtinu. Snad i proto si povšiml výrazných pedagogických motivací Chytila a ostatních intelektuálů „Lidé jako Chytil věděli, co to je demokracie, oni také cítili, že byli násilně ukončeni v úsilí o výchovu mládeže, obzvlášť tu mládež vysokoškolskou, která má předpoklady zaujmout přední místa ve společnosti“ . Předtím poznamenává, že učitelé mladé lidi ke studiu doslova nutili „absolutně nutili osazenstvo, aby něco duševně dělali, tam se člověk vzdělával, ať chtěl nebo nechtěl“ . A stejně to bylo i v ženských vězeních, ať už se nacházely v Pardubicích, nebo jinde. Jak vypověděla jedna vězeňkyně, jež se dostala do vězení v podobném věku jako Chytil: „My jsme říkaly: ono jim to přetrhlo studium, ty holky by byly třeba něco studovaly a teď tady sedí a hnijou . My, která co umíme, tak jim to musíme dát, takže my jsme udělaly takové kroužky, kupříkladu doktorka Vacková, Růženka, ta dělala umění, s děvčaty měla kroužek mladý. Nina Svobodová literaturu, Jiřka Zábranová [matka J. Zábrany] ta přednášela zeměpis a češtinu já jsem je učila jazyky. No. A tak my jsme je připoutaly k sobě a oni měly aspoň nějaký cíl, a trošku zábavy a trošku užitečnosti, že se to učily…… No nám to dávalo hodně, protože my jsme se cítily povinny jim to předat to, co víme.“ Lidé s rozhledem tedy cítili zodpovědnost za mravní vývoj svých mladých spoluvězňů. Předejme slovo dalšímu z nich: „opravdu musím říct, že mě překvapilo, příkladné chování takových lidí, jako byl profesor Chytil, …Takové osobnosti byli ti ke kterým člověk viděl svůj vzor. Protože to byli proti mně starší lidé, jo, a to mě velice posilovalo, jo, protože jsem byl klučisko - no dvacet čtyři let, když mě zavřeli. Když jsem si uvědomil, že takoví lidé jo, jsou v kriminále a vědí proč.“ Hry na kdyby a coby jsou velmi ošidné, a málokdy produktivní. Četba Chytilových vězeňských spisů, nebo jeho sic do šuplíku psaný, literárně výrazný (a přes všechnu mizérii víru neztrácející) nekrolog za prvním rektorem Masarykovy university Karlem Englišem „Poslední rozloučení s Englišem“ však přeci jen nastoluje nutkavé myšlenky o tom, kde by naše země byla, kdyby …
Mravním vzorem člověk nemusí přestat být, ani když jej většinová společnost znectí, stigmatizuje a přetrhne jeho životní usilování a směřování. A že šlo o aktivitu plodnou, dokládá další z mladých vězňů: „Já si myslím, že celé to prostředí jo, i když předtím tam člověk přišel takový nedodělaný, spíš přispělo k tomu, že jestli tam byla nějaká možnost sklouznutí do toho špatného, že zmizela, protože já si myslím, že opravdu těm, kteří chtěli něčím být, kteří se snažili, přijít na kloub tomu, co lze a co nelze, že spíš celé to období přispělo.“ Francouzský sociální vědec Tzvetan Todorov analyzoval život ve vězeňských táborech, a v knize V mezní situaci formuloval koncept všedních ctností (důstojnost, starostlivost a aktivita ducha). Úsilí Chytila a jemu podobných nebylo jen projevem aktivity ducha - hledáním pravdy a krásy, ale mělo výrazné rysy starostlivosti. Tak či tak, vzdělávací úsilí, přes možné utilitární motivy „studentů“, především pomáhalo přežit v mezní situaci, a to často lépe, než mnohé na první pohled více heroické činy.
Jinak skvělou recenzi stati Vina a trest můžeme brát jako i jako specifický doklad neprobádanosti naší minulosti a lze si jen přát, že výzkum bude, navzdory mizejícím svědkům pokračovat. Už jen díky závazku, který musí cítit každý, když je konfrontován s výše uvedenými doklady odpovědnosti vzdělanců k polis, ze které je nemůže liberovat životní situace, byť by byla sebehorší.
Žádné komentáře:
Okomentovat