Předem uvádím, že půjde o práci ve dvou bodech tak úplně neodpovídající normě. Zaprvé slovo „pozorování“ si v mém případě, z důvodu zrakového postižení, zaslouží uvozovky a za druhé půjde o „pozorování“ ze soudních síní (o 2 případy zkušenosti se soudním jednáním)
1. obžaloba z trestného činu výroby a nezákonného držení omamných látek (byli předvoláni svědkové, ale v důsledku jejich nezastižení bylo jednání odročeno)
2. obžaloba z trestného činu padělání malířských děl a jejich následného prodávání coby originálních (obžalovaných bylo celkem 5, ale jednání se momentálně týkalo pouze dvou – přítomných- otce a syna. Syn obžalován, že padělky tvořil, otec, že je spolu s další osobou prodával např. galeriím. Byla jsem přítomná výslechu dvou svědků (nebyl to jejich první výslech): majitelky galerie, která nevědomky přijala a následně i prodala falsifikáty a malíře, jehož díla byla padělána)
1. soudkyně: místy působila verbálními prostředky velmi neformálně (asi jsem chtěla vidět tak trochu „divadelní představení“)
2. soudce: z počátku velmi autoritativní, později během procesu mírné uvolnění tónu (např. otázka na malíře: „píšete si k obrazům nějakou dokumentaci? Deník jako: milý deníčku ?“ – nejde o přesnou citaci). Častá neutralita k řečenému.
Výrazně mě upoutal kontrast sousloví „těmi obrazama“. Trpělivost při navádění svědkyně k pochopení otázky. Humorně působilo, když opakovaně doporučil jednomu z obžalovaných, aby se poradil se svým obhájcem, jak se kladou otázky. Docela zajímavé mi přišlo, že se ptal na stejnou věc na začátku i na konci výslechu.
1. Obžalovaný: snaha udělat dojem (při příchodu), pokora (už byl přes půl roku ve vazbě); dal písemný slib, že neopustí místo svého trvalého bydliště a povede řádný život, aby na tom základě mohl podat žádost o propuštění z vazby. Bylo to zamítnuto, ale žádný výbuch emocí se nekonal.
Obhájkyně: líbilo se mi, že když se šla radit s klientem, zda chce nebo nechce podat stížnost, tak si k němu sedla na lavici, spiklenecky se k sobě sklonili a ona se pak zase seriózně vrátila na místo obhajoby. U projevu obhájkyně mě nemile překvapilo, že nešlo o celistvý sebejistý styl.
2. Obžalovaný (otec): neschopnost formulace jasné otázky, negativně působící hlas (podle mého doprovodu i vzhled).
Obžalovaný (syn): podal ospravedlňující vyjádření malíři, mluvil jasně a velmi rychle (podle doprovodu vypadal dost nervózně).
Obhájci: Za celý průběh jednání jsem zaregistrovala jen dva z pěti přítomných, ale jejich protikladnost mě překvapila. Jeden byl „typicky“ stručný, seriózní. Druhý působil mnohem lidštěji a řekla bych, že to bylo především tím, že když pokládal otázky svědkovi (při téhle příležitosti jsem si toho všimla) používal v nich slova jako například „už“ a „tak“, která „změkčila“ pokládanou otázku, takže nezněla tak stroze (například Jak dlouho už malujete? Kolik tak obrazů jste za tu dobu namaloval?).
1. svědek (majitelka galerie): když jsme přišli k jednací místnosti, poznamenal můj doprovod na její adresu (mimochodem doprovod student právnické fakulty), že půjde zřejmě o příbuznou obžalovaného, protože má zarudlé oči. Svědkyně však při projevu působila velmi sebevědomě, jen mě překvapovalo, že neměla přehled o materiální stránce věci. Tento případ je sice už několik let v řízení, ale přesto jsem se domnívala, že v poznámkách, které u sebe měla, by jí například údaj o tom, které obrazy byly uznány za falešné a které ne, neměl chybět.
2. svědek (malíř): vytvářel dojem, že je na návštěvě u přítele a docela smířeně mu odpovídá na jeho otázky. Vidomý doprovod sice říkal, že vypadal zmateně, ale na hlase jsem to vůbec nepoznala. U tohoto svědka byly až překvapivé odlišnosti mezi výpovědí učiněnou před několika lety a tou, kterou přednesl na líčení 29.11.07, což bylo zřejmě i tím, že na rozdíl od 1. svědka neměl při ruce poznámky.
1. eskorta: dva muži doprovázející obžalovaného z vazby. Zaujal mě jejich postoj. Při prvním přivedení obžalovaného do soudní síně, měli oba příslušníci ruce v bok a stáli, i když si obviněný sedl (z čehož jsem tehdy usoudila, že mají zřejmě nějaký postoj předepsaný s ohledem na připravenost k zásahu, apod.). Při druhém příchodu (po poradě soudního senátu) mi platnost mé teorie zrušili. Opět stáli, každý po jedné straně obžalovaného, ale tentokrát měl jeden ruce založené na hrudníku a druhý tak nějak před tělem, (oba více méně opět připraveni k činu, což se mi jako zautomatizovaný zvyk docela líbí)
1. jednání bylo už několikátým stáním a v jeho průběhu nedošlo k ničemu, co by se už nestalo (jak nedostavení se svědků, tak podání žádosti o propuštění z vazby, které bylo zamítnuto).
2. Podstatě případu rozuměli, ale místy docházelo k mylnému vyložení otázky (ať už pokládané soudcem nebo obhajobou), což vyplývalo z odpovědí a bylo náležitě napraveno.
1. Nerozuměla jsem tomu, když měl obžalovaný možnost podat stížnost proti zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby a nepodal ji. Zeptala jsem se na to jeho obhájkyně a ona mi řekla, že by mu ji stejně zase zamítli.
1. šlo jen o rutinní úkon odročení, takže odříkání několika vět, formální porada soudního senátu, před veřejností téměř neformální dohoda o dalším termínu (na tu jsem narážela v popisu chování soudkyně) a konec. K atmosféře snad jen: že mi obžalovaný vůbec nepřišel vinný, i když asi byl (nevím, jestli je to tím jeho naprosto nekonfliktním nenápadným chováním nebo tím, že když znáte něčí obhájkyni, tak vám přijde, že by přeci nehájila někoho, kdo je vinný – i když o tom to vůbec není).
2. Musím říct, že případu byla přítomna média (3 televizní stanice, nějaké rádio), ale během procesu jsem na to úplně zapomněla a tento fakt jsem si jako důležitý uvědomila, až když bylo na hodině řečeno, že přítomnost (prezentace) médii může ovlivnit postoj zúčastněných. Při hovoru svědkyně jsem zřejmě byla lehce zaujatá, působilo na mě dost rozporuplně, že mi byla popsána jako uplakaná „chudinka“ a potom vystupovala jako sebejistá žena. Původně jsem si myslela, že je to možná jen trik – protože v podstatě žádnou škodu neutrpěla, nepočítám-li narušení prestiže její galerie -, ale když na tento případ aplikuji prohlášení vyučujícího, že svědkové musí mnohdy vypovídat i devětkrát, než se doberou ke konci případu, asi bych jí měla přičíst bod a spíš se zamyslet nad tím, proč mi zcela imponoval malíř, který na rozdíl od dámy nezkoušel mluvit spisovně (což neznamená, že by používal vulgarismy nebo tak něco) a v kombinaci s jeho hezkým hlasem a zvučným jménem se dobře poslouchal?
Že by to bylo tím, že na něho co chvíli zaměřovaly své objektivy kamery a fotoaparáty z prostoru vyhrazeného veřejnosti? Mimochodem, s ohledem na problematiku genderových studií bych se měla udat, protože kdyby mi bylo popsáno, že svědek (mužského rodu) vypadá zničeně a on by pak byl v projevu přesvědčivý a sebevědomý, zřejmě bych si řekla (nebo bych tomu byla určitě nakloněna), že se překonal, že je to vlastně mužné a nějaké myšlenky na taktiku.. (no, však jsme to viděli v mém pohledu na malíře).
Coby velmi zajímavou bych ráda uvedla praktickou stránku líčení, která spočívala v tom, že cca tři řady pro veřejnost zabíraly obrazy v souvislosti s případem a 1. svědkyně byla vyzvána soudcem, aby řekla, které obrazy prošly její galerií a obhájcem, aby uvedla, které malby jsou falsa a které ne a 2. svědek obhajobě musel předvést, jak moc jistý si je při určování, zda je to jeho dílo nebo není.
1. Coby doprovod jsem měla kamarádku (studentku práv) a její matku (obhájkyni obžalovaného v dotyčném případě), takže s dostáním se na místo nebyl problém. 2. Původně šlo pouze o rozhodnutí jít na soudní jednání. Vybrali jsme si ještě s dvěma známými (studenty práv) nějaký trestní případ městského soudu, ale pak přišel od jednoho z nich nápad, že zkusíme raděj ve třetím patře nějaký případ, kde na místě obžalovaných figurují 4 evidentně rómská příjmení, že by to prý mohlo být zajímavé. Říkala jsem si, jestli ne až moc? Nakonec jsme ale zjistili, že dveře, které kamarád vyčetl na tabuli rozpisů jsou pouze průchozí. Mezitím jsme však zcela náhodou narazili na jednací místnost, před níž bylo 5 právníků, kamera, fotoaparáty, již zmíněná uplakaná dáma.. no, kdo by odcházel? Jen letmé srovnání dvou budov soudu (z mého pohledu) Kontrola před vstupem do soudní budovy působila pečlivěji u 1. (ruční přístroj i průchod detektorem kovu) než u 2. (tam pouze druhá varianta). Jako budova se mi, pro změnu, víc líbil soud 2.. A závěrem něco shodného a velmi subjektivního k oběma případům: po soudním jednání jsem netoužila slyšet ani jediný subjektivní dojem kohokoli, kdo měl něco společného s právem (pokud nešlo o oznámení, že podle názoru dotyčné osoby je na protější stěně uprostřed malý státní znak).
Žádné komentáře:
Okomentovat