Je pravda, že nejspíš díky malému počtu účastníků na mě celé jednání působilo ne až tak oficiálně, spíš jako taková rozprava mezi lidmi, kteří mají jiné názory a třetí rozhodne, který má pravdu.... O čemž by vlastně soud měl být...
Navštívila jsem okresní soud. Protože jsem ovšem na jejich webových stránkách nenašla informace o žádném v budoucnu konaném soudním řízení (popravdě mi přišlo, že tam nejsou informace celkově skoro o ničem - jakmile jsem se proklikala většinou odkazů v menu, skoro vždy stejný výsledek: nalezeno: 0, zobrazeno: 0 – 0), rozhodla jsem se raději informovat po telefonu, abych měla jistotu, že když už se do okresního města vypravím, budu mít šanci se opravdu nějakého jednání zúčastnit.
Po přepojení „na trestní“ mi paní prozradila, kdo kdy soudí a že až dorazím, mám před jednáním kontaktovat paní soudkyni, aby o mně věděla. Když jsem se tedy zeptala, kde ji tam mám hledat, raději si poznamenala mé jméno, a že prý oběma soudkyním řekne, že v pátek k soudu dorazí studentka.
V pátek 12.10.2007 ráno jsem se horko těžko vypravila na ranní autobus, abych byla na místě ještě před osmou hodinou, kdy mělo jednání dle informací začínat. Díky tomu jsem se před budovou soudu ocitla už ve čtvrt na 8. Nechtělo se mi mrznout venku, a proto jsem rovnou vešla dovnitř s tím, že se aspoň stihnu zorientovat a těch 45 min. tam nějak vydržím. Hned za dveřmi seděl za sklem policista, kterému jsem objasnila svou situaci a poprosila ho, jestli mi tedy poradí, co a jak. Mile mě překvapila jak ochota z jeho strany, tak i od jeho kolegy. Tu jsem však zčásti připisovala nudě, s kterou se nejspíš museli potýkat, když se skoro přetahovali i o křížovku.. Prošla jsem tedy rámem detekující kov, který začal hned hlasitě ozývat, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost, asi působím opravdu věrohodně a neškodně :o)) Bohužel mi oznámili, že od 8 hod. je jen nějaké usnesení, které trvá 15 min. a že tedy až od půl 9 začínají další přelíčení. Tak jsem poděkovala a přemýšlela, jak zde budu trávit přes hodinu času.
Nejprve jsem pročetla usnesení vyvěšená v mezipatře a snažila se ignorovat udivené pohledy zaměstnanců, kterým zřejmě nešlo na rozum, kdo a proč si v tak časných hodinách pročítá nic moc zajímavá lejstra... U dveří jsem zjistila spisovou značku – P aNc xxx/2007- a k mému potěšení, také zásady správného chování u soudu.
V 8:30 se najednou ozvala výzva, aby účastníci vstoupili do soudní síně. To jsem však pochopila až poté, co se ostatní zvedli a šli dovnitř, jinak jsem hlášenému projevu nerozuměla ani slovo. V jednací síni jsem se tak ocitla já, paní soudkyně a matka s jejími dvěma nezletilými dětmi. Zdálo se mi, že byli docela překvapení, že jsem tam také. Poté do síně nahlédla paní a oznámila, že otec se omlouvá za zpoždění, kvůli mlze dorazí později. Jak jsem vyrozuměla, šlo o spor mezi rozvedenými rodiči, kdy byl problém s výší alimentů ze strany otce. Byly přizvány obě nezletilé děti, aby je paní soudkyně mohla vyslechnout a potvrdit či vyvrátit tvrzení matky, že otec jim nic mimo alimenty nedává.
Matka byla požádána, aby nachvíli odešla, a paní soudkyně si přisedla k dětem a začala s nimi kamarádský rozhovor ve stylu „milá zvědavá teta“. Mladší holčičce se moc odpovídat nechtělo, mluvil více hoch, jejich odpovědi byly stručné a nejisté, věřím, že na ně musela jejich účast u soudu působit velice nepříjemně. Co mě překvapilo, byl proslov paní soudkyně, kdy dětem vysvětlovala, že otec je poloviční důchodce a zároveň žadatel na úřadě práce, a oni si musí uvědomit, že i to málo co od otce dostanou, je od něho a přispívá to k jejich vzájemnému dobrému vztahu. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli to není náznak, že se paní soudkyně přiklání na stranu otce, ale s odstupem času to chápu tak, že když matka v minulém přelíčení tvrdila, že otec dětem nic nedává, a děti vypověděly opačně, paní soudkyně chtěla upozornit na to, že si to asi dostatečně neuvědomují, a proto o tom ani mamince neřeknou.. Pak byly děti propuštěni z jednací síně a paní soudkyně začala namlouvat získané informace na diktafon. Po skončení se na mě usmála a jen pronesla: „Jo?“ Nevím, jak to ona sama myslela, každopádně mně v tu chvíli přišlo, jako by se ujišťovala, že to namluvila správně.
Poté, co dorazil otec, jednání pokračovalo už bez dětí. Když paní soudkyně zjistila, že otec nedonesl důkaz, který měl a navíc nebyl schopen jasně odpovědět na otázku, se na něj bez váhání zhurta rozkřikla, což mě docela pobavilo, jak rychle sympatická paní soudkyně ztratila nervy :o)
Otce celkově jednání nejspíš nudilo a když si rukou podepřel hlavu, byl okamžitě napomenut, že je u soudu. Což mu ovšem nezabránilo paní soudkyni skákat do řeči a za chvíli ujely paní soudkyni nervy podruhé, čemuž jsem se opravdu nedivila. Naopak matka se nijak zvlášť neprojevovala, na vše přikyvovala a působila klidně, jakoby smířeně s tím, co tvrdil otec. Nakonec paní soudkyně vyřkla usnesení o zvýšení alimentů pro obě děti.
Na to otec začal řešit, do kdy v měsíci to bude splácet a paní soudkyně vůbec nerozuměla, jak to myslí, když je to v usnesení jasně stanoveno. Otec však argumentoval tím, že peníze na daný měsíc dostává právě po termínu stanoveném v usnesení, a proto je pro něj obtížné platit včas. Zde mi přišlo, jako by paní soudkyně tak nějak nehleděla, čím může být usnesení v reálu komplikované, a pevně se držela stanoveného termínu na papíře.
Poté otce upozornila, že „bez žalobce není soudce“, a ať si vyřídí s matkou mimo jednací síň, zda jí nebude vadit pozdější zasílání alimentů.
Tomu všemu byl tedy v 9:25 konec, matka odcházela se synem, otec s dcerou a já odcházela od soudu s nově získanými zkušenostmi, díky kterým jsem si upravila můj pohled na věc. Zjistila jsem, že oblečení u soudu se nijak neřeší, že ne všechny jednání vypadají tak, jak můžeme vidět v televizi, a už vůbec by mě nenapadlo, že bych se mohla v soudní síni ocitnout sama se soudcem. Je pravda, že nejspíš díky malému počtu účastníků na mě celé jednání působilo ne až tak oficiálně, spíš jako taková rozprava mezi lidmi, kteří mají jiné názory a třetí rozhodne, který má pravdu.... O čemž by vlastně soud měl být...
Žádné komentáře:
Okomentovat