Zcela jsem zapomněla na to, že mám u sebe maketu středověké dýky (shodou okolností), takže jsem musela podepsat potvrzení, na základě kterého mi ji zabavili a navrátili až při odchodu z budovy.
Rozvodové řízení (sporný rozvod). Soudu se účastnila pouze jedna ze stran (žaloba). Žádost o rozvod podala manžeka, nevidí žádný důvod pro zachování manželství a ani se žádným způsobem nesnaží manželství zachovat. Manžels touto žádostí nesouhlasí a je pro zachování manželství. Jednání bylo odročeno na 11.1.2008 z důvodu neúčasti jedné ze stran.
Jednání započalo v 10:30 hod., soudce obeznámil paní se skutečností, že protistrana se jednání nezúčastní, neboť (jak sdělila jeho advokátka) musel naléhavě odcestovat do své vlasti – na Pobřeží Slonoviny. Soudce se zeptal žaloby, jestli je s touto skutečností obeznámena, neboť žalovaný sdělil, že ano. Žalující strana však o této informaci nevěděla. To se soudci nezdálo, neboť informace jí měla být doručena dne 26.9.2007. Žalobkyně však s touto skutečností nesouhlasila.
Soudce položil žalující otázku, jestli podniká či podnikají nějaké kroky pro zachování manželství. Paní žalobkyně odpověděla záporně. Soudce veškeré informace namluvil (nahrál). A do nahrávky připojil informaci o odročení jednání na výše uvedené datum. Paní žalobkyni toto datum ještě jednou zopakoval a upozornil ji, že již nebude obesílána dopisem. Tím jednání skončilo.
Soudce měl velmi profesionální přístup, řekla bych až rutinní. Vždy sdělil obžalobě
určitou skutečnost, a poté pořídil její zvukový záznam a také záznam odpovědí žalobkyně. Na konci jednání sdělil, že pro omluvenou nepřítomnost druhé strany se jednání odročuje na 11.1.2008.
K mému velkému údivu neměla paní žalobkyně advokáta. Po celou dobu jednání byla velmi nervózní a neustále se otáčela na nás, veřejnost. Ve svých odpovědích však byla rázná. Žalovaná strana: ndostavila se (Jedinou mně známou informací je, že manžel byl v době soudního jednání ve své vlasti - na Pobřeží Slonoviny)
Jako pozorovatelé jsme se soudního jednání zúčastnili tři. Dvě slečny, pravděpodobně studentky Právnické fakulty a já. po celou dobu jednání jsme si dělali poznámky. K neustálému otáčení paní žalobkyně si jedna z nich neodpustila poznámku, že jsme nejspíše rušivými elementy, či že si snad myslí, že máme co dočinění s jejím manželem.
Soudního jednání se žádný pomocný personál nezúčastnil.
Atmosféra: Nevím, jestli šlo jen o můj subjektivní dojem, ale celá budova soudu, a tedy i místnost, kde jednání probíhalo na mě působila depresivně. Možná za to může určitá neznalost tohoto prostředí, či určitý respekt k tomuto úřadu. Jak už jsem napsala, paní žalobkyně byla velmi nervózní, což se odráželo v celkové atmosféře jednání. Při jednání byla používána rychlá strohá vystižná řeč, ve které se nevyskytovala žádná zbytečná slova, což podtrhlo oficiálnost projevu. (Chvílemi jsem nabývala dojmu, že pan soudce by si vystačil jen s tím diktafonem).
Porozumění informacím: Ano. Myslím, že veškerá fakta a informace, která soudce sděloval byla srozumitelná, a že ani ostatní účastnící řízení neměli problém s pochopením a porozuměním.
Přístup k soudu musím přiznat, že zde vznikl největší problém. Ne snad, že bych nevěděla, jak se k budově soudu dostanu, ale... Hned po otevření dveří mi bylo jasné, že to asi nebude jen tak. Odložila jsem klíče do košíku, dala tašku na pás a prošla rámem. Ostraze se to nelíbilo a ptali se, jestli mám u sebe ještě něco kovového. Hledala jsem v kapsách, a našla nějaké drobné, takže při následujícím průchodu už to bylo v pořádku.
Druhý problém ovšem nastal s taškou. Zcela jsem zapomněla na to, že mám u sebe maketu středověké dýky (shodou okolností), takže jsem musela podepsat potvrzení, na základě kterého mi ji zabavili a navrátili až při odchodu z budovy.
Poté, co jsem si vybrala soudní jednání, vydala jsem se hledal místnost. Což se ukázalo jako velmi snadný úkol, protože místnosti jsou označeny cedulkami a u každé „odbočky“ je naznačeno kudy se kam člověk dostane. Před místností, ve které mělo probíhat jednání byla lavička, věšák a rozbité dveře (to mě velmi zaujalo, protože jinak působila budova velmi uhlazeně). Vedle dveří do jednací místnosti vyvěšeno „Poučení pro osoby vstupující do jednací síně“. Přečetla jsem si ho a snažila se zapamatovat si vše důležité, abych to mohla porovnat se skutečným průběhem. Musím přiznat, že mě velmi překvapilo, že samotné jednání probíhalo úplně jinak. Například, když paní žalobkyně mluvila k soudci, tak celou dobu seděla, i když v „Poučení…“ se píše, že: „K senátu (samosoudci) se mluví jen ve stoje, a to i při sebekratším projevu.“
Dalším, pro mě překvapivým prvkem byla velikost místnosti. Nevím, jestli mám obrázek soudu utvořený jen z filmů a televize, ale místnost ve které soud probíhá jsem si představovala jako poměrně velkou. Jaké bylo moje překvapení, když jednání probíhalo v místnosti, kde byli tři stolky, pár židliček a malá skříňka. Z celkového hlediska na mě soudní prostředí působilo šedivě a tajemně, i když nemůžu říci, že bych něčemu neporozuměla či měla pocit, že v budově působím nepatřičně. Naopak se domnívám, že by každý měl absolvovat podobné „pozorování“, aby byl v případě potřeby se soudním prostředím seznámen.
Žádné komentáře:
Okomentovat