Soudkyně mluvila velmi potichu, možná až příliš a působila poměrně zakřiknutě. Ve chvílích, kdy někdo začal hledat nějaký dokument, nebyla téměř slyšet. Nevím, zdali to bylo povahou právníka žalující strany, jeho sebejistotou nebo podvědomou reakcí na soudkynin postoj, ale choval se velmi suverénně. Soudkyni i právnímu zástupci protistrany skákal do řeči, občas se pochechtával při výpovědi druhé strany, paní žalobkyni několikrát řekl „nebojte se“ a na mě dokonce- nevím proč- povzbudivě mrkal.
Jednací síň jsem našla snadno. Zasedání v civilní věci skončilo po půl hodině. Věc řídila samsoudkyně. Žalovaný se na jednání z pracovních důvodů nedostavil a byl zastupován svým právním zástupcem. Kromě výše uvedených osob a mě už v místnosti nikdo jiný nebyl. Předmětem sporu byla náhrada škody. Žalobkyně v roce 2002 v soukromém lékařském zařízení, jehož některé prostory si údajně pronajímal žalovaný, podstoupila liposukci. Trestní oznámení bylo podáno v polovině roku 2005. Jestli bylo důvodem sporu to, že byly později paní žalobkyni zákrokem způsobeny závažné zdravotní komplikace, nebo zda byla práce odvedena nekvalitně, jsem se během jednání nedozvěděla. Díky tomu, že jsem před jednací síň přišla ve značném předstihu, podařilo se mi zachytit útržky rozhovoru, který vedla žalující, její právník a její manžel nebo druh, který ji držel kolem ramen. Na paní byla znát velká nervozita a oba dva se jí snažili povzbudit, zejména právník, který nadhazoval odlehčující témata k rozhovoru. Právní zástupce žalovaného se dostavil pár minut před zahájením. Jednání dále probíhalo tak, že jsme byli sezváni do jednací místnosti a soudkyně se zeptala, zdali u nějaké strany nedošlo ke změně výpovědi.
Z kontextu jsem pochopila, že se v této věci koná již několikáté zasedání. Důležitým bodem jednání bylo to, že žalovaný údajně neposkytl požadovanou zdravotnickou dokumentaci žalující. Nastalo sofistikované dohadování o tom, co žalující strana tou konkrétní zdravotnickou dokumentací myslí a zdali vůbec existuje. Dále se jednalo o tom, v jakém zaměstnaneckém či smluvním poměru je pan MUDr. XXX s nestátním zařízením, kde byl zákrok proveden. Soudkyně se dále ptala, jestli je žalující schopna vypovídat a zdali skutečně podepsala plnou moc o zastupování jejím právníkem v této věci. Díky tomu, že bylo nutné dovysvětlit některé nesrovnalosti, o kterých nebyl právní zástupce žalovaného kompetentní poskytnout informace, bylo jednání odročeno na 28.listopadu tohoto roku.
V průběhu samotného jednání mě překvapilo, v jak klidné atmosféře probíhalo. Soudkyně mluvila velmi potichu, možná až příliš a působila poměrně zakřiknutě. Ve chvílích, kdy někdo začal hledat nějaký dokument, nebyla téměř slyšet. Nevím, zdali to bylo povahou právníka žalující strany, jeho sebejistotou nebo podvědomou reakcí na soudkynin postoj, ale choval se velmi suverénně. Soudkyni i právnímu zástupci protistrany skákal do řeči, občas se pochechtával při výpovědi druhé strany, žalující několikrát řekl „nebojte se“ a na mě dokonce- nevím proč- povzbudivě mrkal.
Právník žalovaného se nechoval ani výrazně sebejistě, ani „ušlápnutě“. Snad měl nevýhodnější pozici v tom ohledu, že se projednávaly otázky, na které znal odpověď jen žalovaný, který byl nepřítomen, nebo možná neměl dovoleno o nich mluvit a musel mlžit, což by mu mohlo být nepříjemné.
Co se týče srozumitelnosti obsahu jednání, tak myslím, že všichni, včetně mě, projednávaným tématům rozuměli. Až na situaci, kdy byla paní žalobkyně tázána, zda poskytla plnou moc k jejímu zastupování svému právnímu zástupci. Soudkyně jej totiž nazvala jako pana doktora XY. V tuto chvíli se zdálo, že je žalující zmatená, protože z kontextu nepochopila, zda se jedná o doktora- lékaře nebo doktora- právníka, ačkoli bylo zmíněno jeho příjmení, které pravděpodobně přeslechla. Napovědět jí musel její právník; konkrétně větou: „to jsem jako já“.
Výjimkou ve srozumitelnosti pro mě, a možná i pro paní žalobkyni, byl ten fakt, že u soudu nebyla přítomna zapisovatelka a soudkyně si během výpovědí jednotlivých stran dělala poznámky ručně a poté je ve velmi zhuštěné podobně převykládávala na diktafon. Právě tato převypravovaná pasáž byla místy nesrozumitelná, rychle vyřknutá, plná paragrafů, odstavců, čísel, výpovědí, žalobců, žalovaných atd. Největším překvapením pro mě ale byl jev, který se vyskytl v situaci, kdy soudkyně vyslovila téměř jakoukoliv otázku, jež se týkala konkrétního dokumentu (např.zdravotní dokumentace, korespondence mezi žalovanou a žalovaným, plná moc apod.). Všichni, kromě paní žalonkyně, najednou začali hledat v dokumentaci, která byla na stole, šustit papíry, zvedat se a naklánět se k soudkyni či protistraně, vykřikovat „nemohu to najít“ nebo „já to mám tady“. Nevím, jak je těžké orientovat se v tolika dokumentech, nebo zdali je to taktika „zdržení nepřítele“, ale tento „zmatek“ rozptýlil mé představy o právnících a soudcích jakožto osobách, které „chrlí jeden argument za druhým a suverénně sypou esa z rukávu“.
Kromě tohoto jednání jsem dříve navštívila i jiné jednání o němž se nebudu více rozepisovat, neboť je v porovnání s druhým jednáním výrazně ochuzeno. Důvodem bylo to, že se obžalovaná k soudu vůbec nedostavila. Použiji tedy jen některé aspekty pro srovnání s výše uvedeným případem.
Jednalo se o soudní jednání na Nejvyšším soudu. Obžalovaná byla obviněna z neplnění vyživovací povinnosti na dítě. Jak jsem již zmínila, obžalovaná se na jednání nedostavila a se soudními institucemi nijak nekomunikovala, byl jí tedy přidělen obhájce. Kromě tříčlenného senátu, státního zástupce, obhájkyně, zapisovatelky a mě v místnosti nikdo jiný nebyl. Snad kvůli tomu se senát i zástupci obou stran snažili celý proces urychlit. Bez dlouhých prodlev bylo vzneseno obvinění i s návrhem trestu, ke kterému měli oba zástupci připomínky a senát se proto odebral do jiné místnosti, aby se soudci dohodli na dalším postupu. V této chvíli pro mě jednání skončilo, protože jsem z jednací síně odešla.
Další pozorování se mi zdálo zbytečné, jednak proto, že jsem nemohla pozorovat chování obžalované a jednak proto, že veškerá konverzace mezi senátem i oběma stranami probíhala rychlým tempem ve velmi zhuštěné formě právních předpisů a paragrafů (podobně, jako když na předchozím jednání předsedkyně senátu diktovala jeho průběh na diktafon), čemuž jsem téměř nerozuměla a ani jsem nestihla pochytit mnoho důležitých informací o případu.
Ve srovnání s tímto jednáním, probíhalo slyšení u okresního soudu v mnohem pomalejším tempu a bylo mnohem snazší porozumět dané problematice. Nejspíše to bylo dáno účastí laiků na jednání. Nasvědčovala tomu i mluva, kterou se hovořilo. U trestního případu mohu říci, že vyjadřování soudců i právních zástupců bylo téměř „právnicky sterilní“. Také atmosféra byla jiná. U Nejvyššího soudu se zdálo, jako by bylo projednávání případu zbytečné, předseda senátu jej chtěl očividně co nejdříve ukončit, což bylo i podle mého názoru nejlepším řešením v této konkrétní situaci.
Žádné komentáře:
Okomentovat