Žalobkyně chtěla doplnit, že v době, kdy už žili odděleně, si žalovaný vzal několik půjček. Chtěla by, aby jejich splácení bylo vyloženě na jeho zodpovědnost a aby s nimi ona neměla vůbec nic společného (nevzali si je společně), předsedkyně se ptá žalovaného o jakou částku jde, kolik půjček bylo a jestli už je začal splácet. Poté dodává, že by se vše muselo doplnit do předložené smlouvy, stání by bylo odročeno a tím pádem by již nešlo o smluvený rozvod. To žalobkyně očividně nechce, proto se dohodnou na původním znění smlouvy a manželství je rozvedeno.
K soudu jsme se dostaly poměrně snadno. Při první návštěvě, kdy jsme se šly pouze informovat o přesných začátcích jednání, jsem ze setkání s ochrankou byla poněkud nervózní, ostatně jako každý z něčeho nového. Vše ale proběhlo rychle a bez problémů. V budově samotné jsem se pak cítila jako na jakémsi „posvátném“ místě. Při průchodu starými chodbami na mě dýchala důstojnost, zkušenost a musím přiznat, že i nervozita (snad na mě přešla ze samotných účastníků jednání, cítila jsem se také nesvá z ochranky procházející se jen tak po tichých nekonečně dlouhých chodbách...).
Protože jsme se rozhodly jít k soudu „ve dvojici“, vybraly jsme si více jednání, kterých bychom se mohly zúčastnit. Jedno z nich však bylo natolik zajímavé a obsažné (díky osobnímu kontaktu s účastnicí).
Jednalo se o rozvod české občanky s jejím italským manželem, průběh rozvodu byl komplikován právě národností manžela a navíc jeho negativním přístupem k celé záležitosti (nevyzvedával si předvolání k soudu, tím pádem nemohlo být zahájeno líčení; byl zastižen až na jaře letošního roku, čemuž předcházel telefonát ze strany žalobkyně).
Když jsme dorazily k místnosti, kde mělo jednání probíhat, žalobkyně již byla přítomna. Viděla nás, jak si opisujeme spisovou značku jednání a začala se zajímat, o co vlastně jde. Vysvětlily jsme jí, že jsme studentky, jejichž úkolem je sepsat pozorování ze soudní síně. Ptala se, jak to bude probíhat, co všechno si budeme zapisovat, co studujeme apod. Svěřila se nám, že je velice nervózní a požádala nás, jestli by si s námi nemohla povídat, že by tak na nervozitu alespoň na chvíli zapomněla. My jsme to přivítaly, protože nám poskytla i informace, které bychom se přímo u jednání jen těžko dozvěděly.
Informace o rozvodech v Itálii: dříve bylo trestné opustit z jakéhokoliv důvodu manžela a společnou domácnost, dokud neproběhl soud o rozvod je poměrně drahá záležitost, v průměru se za něj platí kolem 1000 euro o ještě než se manželé rozvedou, je možné požádat o tzv. manželskou odluku – partneři už mohou se svým majetkem nakládat, jak uznají za vhodné (bez vědomí druhého – u nás je toto možné vlastně až po rozvodu); žijí odděleně atd. Podle mého názoru to právně připomíná rozvod v Česku, avšak manželství stále trvá (odlukou se nijak neruší). To byl vlastně jeden z důvodů, proč žalobkyně po tolika letech manželství, kdy se svým partnerem nebyla v žádném kontaktu, požádala o rozvod. Protože v Itálii proběhla jejich odluka, mohl její manžel se svým majetkem manipulovat bez jejího vědomí, avšak ona – protože nejsou rozvedeni a Česká republika odluku neuznává – měla se svým majetkem zde v ČR značné problémy.
Těsně před začátkem jednání přišel žalobkyní netrpělivě očekávaný advokát. Tento postarší pán ji začal uklidňovat, že vše je a bude v naprostém pořádku a že předpokládá, že by k rozvodu již konečně mohlo dojít.
Z reproduktoru nad dveřmi do jednací síně se ozval hlas předsedy vyvolávající jména obou, zatím stále, manželů - vcházíme do místnosti, připomínající mi svou velikostí školní třídu. Na jednom konci sedí za vysokým stolem předseda, vedle něj u poněkud nižšího stolku zapisovatelka (všimla jsem si, že nepsala „všemi deseti“, což mi u tohoto povolání přišlo poněkud zvláštní), kolmo k nim jsou dva stolky pro obě strany zúčastněných. K jednomu usedá žalobkyně se svým advokátem, druhý zůstává prázdný, protože žalovaný se bez omluvy nedostavil.
Předseda se ptá na důvod naší přítomnosti u jednání, advokát odpovídá, že jsme studentky. Předsedou jsme byly považovány za svědky.
Slovo dostal advokát, který ve stručnosti popsal situaci manželů – od uzavření sňatku v Brně roku 1972, přes odluku v roce 1980 až po návrat žalobkyně do Česka a podání žádosti o rozvod. Předseda pak vše zopakoval a nadiktoval zapisovatelce.
Zajímavé bylo pozorovat chování poměrně mladého předsedy k výrazně staršímu (a předsedou na začátku označenému za velmi zkušeného) advokátovi. Panovala zde zdvořilost, vstřícnost a snaha vše dovést ke zdárnému konci.
Po advokátovi byla předvolána žalobkyně. Ta předstoupila před předsedu a poté co přísahala, že bude mluvit jen pravdu, podrobněji a subjektivně popsala to, co již řekl advokát (opět pak předsedou bylo vše nadiktováno zapisovatelce) o k sňatku došlo po zhruba roční známosti, kdy každý z partnerů žil ve své vlasti; ihned po sňatku se novomanželé přestěhovali do Itálie k rodičům žalovaného; začalo tím období agresivity, dominance, psychického a později i fyzického násilí manžela vůči jeho nové partnerce (žalovaný byl jedináčkem, a proto jeho rodina stála při konfliktu vždy na jeho straně).
Zhruba v roce 1974 ho žalobkyně opustila a podala žádost o manželskou odluku. Ta byla soudem v Janově vyřízena až v roce 1980. V roce 2000 se žalobkyně vrátila do své vlasti, kde žije dodnes.
Překvapily mě pak otázky kladené předsedou žalobkyni. Některé z nich se mi zdály velmi osobní, avšak když nad tím teď zpětně přemýšlím, měly nejspíš jen dokreslit obraz manželství a pomoci při rozhodování (jak se seznámili; důvod sňatku – citová náklonnost; dále pak aktuální citový vztah – žádný; možnost obnovení manželství – také žádná apod.)
Po vyslechnutí žalobkyně následovalo pětiminutové přerušení jednání, po kterém měl následovat rozsudek: Předseda uznal, že toto (bezdětné) manželství je hluboce a trvale rozvráceno, neplní svůj společenský úkol a není naděje na jeho obnovení. Důvodem mělo být to, že se partneři před uzavřením sňatku nedostatečně poznali a nedokázali se dohodnout na principu soužití. Předseda přiznal, že tak jasný případ ještě řešit nemusel (manželé, kteří jsou 27 let bez jakéhokoliv kontaktu) a toto manželství rozvedl (za viníka označen žalovaný). K tomuto rozhodnutí se žalobkyně mohla do 15 dnů odvolat, ale podle našeho setkání s ní i výrazu při odchodu z jednací síně bylo jasné (mně a myslím, že i ostatním), že je spokojená a odvolávat se rozhodně nebude.
V druhém případě o velmi rychlý rozvod; rozhodnutí napomohlo i to, že byl nesporný neboli smluvený - přítomni byli oba manželé, před začátkem jednání společně čekali před jednací síní a mluvili spolu. Předsedkyně přišla oznámit začátek jednání osobně, manželé tedy vstoupili do jednací místnosti a v podstatě nám zavřeli dveře před nosem. Nenechaly jsme se odradit a spolu s dalšími čtyřmi dívkami (pravděpodobně taky studentkami) jsme vešly do nevelké místnůstky. Vybavení bylo opět uspořádáno stejně jako v prvním případě – velký stůl pro předsedkyni (bez zapisovatelky), kolmo k němu na obou stranách stoly pro obě strany (tentokrát bez advokátů) a téměř přímo u nich dvě řady lavic pro veřejnost. - manželé se prokázali občanským průkazem, předsedkyně údaje rychle přečetla na diktafon (zaujalo mě, jak rychle dokázala mluvit i číst; nejspíš tak vypadá každý smluvený rozvod...), poté se zeptala žalobkyně, jestli stále trvá na svém návrhu (ano) a žalovaného, jestli stále souhlasí (ano). Manželé předložili smlouvu o rozdělení majetku, kterou předsedkyně rychle projela a přečetla důležité pasáže. V jedné části chybělo datum, žalobkyně ho tedy šla do smlouvy ručně dopsat. - manželství bylo uzavřeno v roce 1984 a žádost o rozvod podána 30. 7. 2007. Odděleně manželé žijí již od května loňského roku, mají dvě společné děti.
Žalobkyně chtěla doplnit, že v době, kdy už žili odděleně, si žalovaný vzal několik půjček. Chtěla by, aby jejich splácení bylo vyloženě na jeho zodpovědnost a aby s nimi ona neměla vůbec nic společného (nevzali si je společně), předsedkyně se ptá žalovaného o jakou částku jde, kolik půjček bylo a jestli už je začal splácet. Poté dodává, že by se vše muselo doplnit do předložené smlouvy, stání by bylo odročeno a tím pádem by již nešlo o smluvený rozvod. To žalobkyně očividně nechce, proto se dohodnou na původním znění smlouvy a manželství je rozvedeno.
Těsně před vyřčením rozsudku nahlásí do diktafonu každý z manželů svou národnost a nejvyšší dosažené vzdělání. Z jednací místnosti pak už odcházejí jako „bývalí“ manželé.
Atmosféra zde byla úplně jiná než v prvním případě; vše bylo velice formální, předsedkyně na mě působila nepříjemně, neosobně a jakoby bez zájmu (je to pro ni rutina) – což na jednu stranu chápu, na druhou se neubráním srovnání s „přátelským“ předsedou, který rozhodoval „mezinárodní“ rozvod. Na žalobkyni bylo vidět, že se chce za každou cenu rozvést (což ostatně potvrdila nesouhlasem s odročením), žalovaný působil spíše „odevzdaným“ dojmem (manželka si to přála a on to tedy chtěl mít za sebou).
Samozřejmě je to moje subjektivní vnímání zúčastněných, které jsem založila pouze na pozorování (jejich výrazy, chování, komunikace apod.) a myslím si, že každý by mohl situaci vnímat po svém.
Návštěva soudu pro mě byla díky osobnímu setkání s účastnicí jednání a zkušeností, ke které bych se asi jen tak nedostala. Po celém dni stráveném v jednacích síních jsem došla k závěru, že do situace, ať už žalobců nebo žalovaných, bych se nikdy nechtěla dostat. V případech mnou popsaných jsem já i účastnící jednání rozuměla všemu (samozřejmě s výjimkou „podle paragrafu číslo ....“ ).
Nějaké nesrovnalosti jsem měla v trestním řízení, které však nemám za úkol popisovat já...
Žádné komentáře:
Okomentovat