Právo je všepronikající (vlezlý) systém ovlivňující náš každodenní život. Řeči práva a výrobkům "právního provozu" není snadné porozumět, tedy pokud nejste právník (a je mnoho dokladů, že i právníci mají často potíže).

Rádi bychom zde za pomoci studentů brněnské sociologie psali o tom, jak se chová "brouk zvaný právo" v prostředí zvaném společnost.


Právní zkoumání hovořící jazykem práva ponecháme právníkům. Zkusme právo zkoumat zvnějšku, jako brouka.

neděle 11. listopadu 2007

Jana: soudce dělal, že mě nevidí

Atmosféra soudu mě vrátila do minulosti.

Na vývěsce na internetu jsem vyhledala soudní jednání, která se konají následující den. Vybrala jsem si soud, který byl označen jako "Cd" a začínal ve 13 hodin.
Nepřehlédnutelná budova okresního soudu se nachází na náměstí , kterým prochází hlavní silniční tah. Navíc hned o pár metrů dále stojí výrazný orientační bod, městské divadlo. ,,Krajzák“, jak je soud nesprávně označován, tedy není žádný problém najít. Hned po příchodu do budovy mě rázně zastavil policista. Jeho pohotovost mě mile překvapila, ,,nezvaný host“ by rozhodně neměl šanci proklouznout. Prošla jsem rámovým detektorem kovu, předložila k nahlédnutí kabelku a policista mě navíc ještě zkontroloval ručním detektorem. Poté se mě velice vstřícně zeptal, zda potřebuji poradit a nasměroval mě do jednací síně. Jeho pomoc však nebyla vůbec potřeba.

Na chodbách totiž viselo několik přehledných orientačních tabulí, které by mě k hledané místnosti bez obtíží přivedly. Před jednací síní jsem se posadila na lavici a čekala. Na chodbách vládl absolutní klid, který byl několikrát přerušen velmi nahlas se smějícími policisty a úřednicemi. Pět minut před začátkem jednání se na chodbě objevil muž tmavé pleti. Chvíli nato dorazil i pan soudce a pozval muže dovnitř. Dělal, že mě nevidí, rychle vešel do síně a dveře mi zavřel přímo ,,před nosem“. Nejistě jsem je teda následovala a sedla si do zadní lavice.

Oba se překvapeně otočili a soudce se zeptal,co tam dělám. S mojí odpovědí, že jsem studentka, se očividně spokojil a věnoval se dalším povinnostem. Soudní jednání se týkalo návrhu na zvýšení výživného na nezletilou dceru, která žije se svou matkou v Trenčíně. Bývalá manželka žádala o zvýšení částky z 681 SK na 702 SK. Předvolaný muž se zvýšením nesouhlasil. Tvrdil, že sám nemá žádný majetek, je nezaměstnaný, živí další tři děti, které má se současnou partnerkou a nemá z čeho platit ani současnou výši výživného. Snažil se však soudce přesvědčit, že jakmile si najde práci, celý dluh splatí.
Zapisovatelka dorazila až několik minut po začátku jednání. Chvílemi musel soudce mluvit velmi pomalu a ,,strojově“, aby stíhala psát. Dokonce ji několikrát zopakoval či vyhláskoval slovo, jako by snad ani neznala pravopis. Róm několikrát během jednání opustil místo pro něj určené a přistupoval k soudci, aby svým slovům dodal důraz. Soudce ho však pokaždé s jistou dávkou nadřazenosti vrátil zpět.
Celkově mi připadalo, že na spontánní až neomalené chování Róma reagoval dost arogantně. Mluvil sice zdvořile, ale přes veškerou snahu se nevyhnul troše povýšenosti. Jednou dokonce docela nevhodně zažertoval na konto předvolaného, ten však narážku nepochopil, takže se naštěstí ani neurazil.
Na druhé straně se muž snažil soudci vyloženě zalíbit. Vykládal, že se zná se starostou, pracoval ,,pro město“ a chtěl by pracovat u policie. Dokonce se i snažil potlačit melodii typickou pro rómštinu.
Ke konci jednání mu soudce sdělil, že se bude konat přelíčení v Trenčíně a současně mu vyloženě podstrčil myšlenku, aby tam nejezdil, jelikož by ta cesta byla pro něj zbytečně drahá. Na samém konci jednání soudce vrátil Rómovi občanský průkaz, dal mu podepsat protokol a vysvětlil mu velmi srozumitelně, co se bude následně dít, jaké dokumenty mu přijdou atd.

Když muž opustil jednací síň, zvedla jsem se k odchodu, ale soudce mě zastavil a začal mi sám od sebe vysvětlovat systém přeposílání soudních procesů ze zahraničí. Zřejmě si myslel,že jsem studentkou práv. Musím říci, že ke mně byl mnohem vstřícnější a milejší než v předchozích deseti minutách, kdy probíhalo jednáni.

Celé soudní jednání i prostředí, ve kterém probíhalo, ve mně vyvolalo smíšené pocity. Čas v budově se zastavil někdy v období normalizace. Typické dřevěné obložení místností, rozvrzané židle, zažloutlé záclony, zatuchlý vzduch či nepohodlné lavice jako by mě přenesly o 20 či 30 let zpátky. Ani dvojaké chování soudce na důvěryhodnosti nepřidalo. Také pozdní příchod zapisovatelky mi připadal trochu zvláštní. Nebýt mé přítomnosti, zůstanou soudce a předvolaný celkem dlouhou dobu beze svědků.

Žádné komentáře: