Kompetencí soudce je rozhodnout podle zákona, jak nejlépe umí a své názory a postoje k osobě či jeho činu takto nevyjadřovat. Velmi mě to zarazilo a nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.
Co se týče celkového dojmu z jednání tak nevím, v jakém duchu jsou vedena ostatní jednání, ale to kterého jsem byl svědkem, mi moc standardní nepřipadalo. Je dost možné a i pravděpodobné, že jsem jen narazila na „špatný případ“, a proto nehodlám české soudnictví „shazovat“ a považovat tento jediný případ za reprezentativní. Někdy příště se třeba zadaří...
Po vstupu do budovy a kontrole pomocí rentgenového zařízení jsem si na rozpisu před jednou ze soudních síní vybrala jeden z případů toho dne projednávaný – pouze podle písmena „T“ jsem pochopila, že půjde o věc trestní. Na chodbě před síní čekalo několik lidí, advokáti a jejich klienti; jeden z nich měl být tím, jehož případ jsem měla v plánu zhlédnout.
Těsně po deváté hodině kdosi otevřel dveře síně (stála jsem zády ke dveřím, neviděla jsem o koho jde) a ženský hlas oznámil, že případ začne a vyzval obžalovaného, aby vstoupil. O případných pozorovatelích nebyla řeč, takže jsem chvilku zaváhala, jestli se vstup do síně týká i mě, ale nakonec jsem vešla za obžalovaným mužem a ženou, která se ukázala být státní zástupkyní v této kauze. Potichu jsem dosedla na lavici ve druhé řadě a hned jsem si všimla, že pan obžalovaný s sebou nemá žádného obhájce.
Muž si nejprve sedl na nesprávné místo – na dřevěnou lavici, která byla před stolkem s židlí, kde měl sedět. Soudce ho na to upozornil a on si přesedl už na správné místo. Když si pak soudce všiml, že v místnosti jsem ještě já, zeptal se: „A vy paní? Vy patříte k --- ?“ a kývnul hlavou směrem k obžalovanému muži. Otázka mě velmi překvapila, takže jsem zakoktala: „ Ne... já jenom píšu seminárku.“ „Takže se jdete podívat? V pořádku.“, spokojil se s odpovědí.
Tento začátek mě poněkud vyvedl z míry, vůbec jsem totiž nečekala, že se budu jednání jakkoliv „účastnit“. Vlastní jednání začalo tím, že soudce stručně popsal, o jakou věc se jedná a zeptal se obžalovaného, jestli jsou mu jasná jeho práva. Když souhlasil, pokračoval soudce v popisu historie případu. Jelikož se jednalo o odvolací řízení, soudce nevyjmenovával všechny události důležité pro případ, některé přeskakoval – asi jednou se otázal, nebylo jasné koho, jestli to má opakovat. Nevím, jestli to bylo špatnou akustikou místnosti, ale soudci nebylo příliš rozumět, přestože síň nebyla moc velká. Listoval spisem a jeho obsah si říkal jakoby pro sebe (na co taky, když většina zúčastněných případ zná, že...).
Ťukání kláves počítače, na kterém konala svou práci zapisovatelka, bylo hlasitější než mumlání pana soudce. To bylo neadekvátní i vzhledem k tomu, že před vstupem do místnosti byl u rozpisu přilepen papír s oznámením, že v místnosti je odposlouchávací zařízení, průběh se tedy nahrává, aby tedy účastníci jednání mluvili hlasitě (soudce si to neuvědomil?). Navíc bylo otevřeným oknem slyšet všechny možné zvuky z ulice, jelikož soud se nachází přímo u rušné silnice v blízkosti křižovatky.
Navzdory těmto podmínkám bylo možné pochopit některá základní fakta případu – muž byl obžalován z řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, když byl zastaven policejní hlídkou na parkovišti a navíc z maření soudního rozhodnutí (tady nebylo jasné, o co šlo, jaké rozhodnutí soudu neuposlechl). Muž byl v tomto „oboru“ recidivistou - obdobných trestných činů se v minulosti dopustil mnohokrát (v roce 1999 dostal zákaz na 5 let,...) a byl za ně trestán. Hájil se tím, že automobil neřídil, že pouze nastartoval, ukazoval své sestře, jak se řadí (ona to prý neuměla) a vůbec neměl v úmyslu někam odjet. Dále se odvolával na zaujatost policistů svědčících proti němu (v předchozím projednávání kauzy, zde přítomni nebyli) a že se prý jejich výpovědi se rozcházely. Svou řeč rozhořčeně zakončil slovy: „To je vše, vážený soude, já jsem opravdu nevinen“ s lehce naštvaným výrazem ve tváři.
Státní zástupkyně následně nazvala jeho obhajobu účelovou a nedůvodnou a navrhovaný trest jako přiměřený. Pak jsme byli požádáni o opuštění soudní síně, aby se soudci poradili. Situace na chodbě mi připadala zvláštní. Obžalovaný a státní zástupkyně, tedy strany stojící proti sobě, byli od sebe vzdáleni pouze na několik metrů. Atmosféra to byla podivná. Muž seděl se zasmušilým výrazem na lavici a vypadalo, že přemýšlí, zatímco státní zástupkyně cosi hekticky zapisovala řadila do šanonu. Nebyl mezi nimi žádný kontakt, což logicky vyplývalo z jejich momentálních rolí.
I když přísně vzato, zrovna „své“ role nehráli – herci se stávali až vstupem do soudní síně (a státní zástupkyně navíc navlečeným taláru), teď se na ně připravovali. Při vynesení rozsudku (odvolání zamítnuto, trest 8 měsíců nepodmíněně ve věznici s ostrahou a zákaz řízení motorových vozidel na x let) byl obžalovaný muž očividně skleslý a nevěřícně kroutil hlavou. Nečekané bylo vyjádření soudce, který nad ním projevil lítost když řekl: „Bohužel jsme nemohli říct, že krajský soud pochybil...“
Nejvíc šokující věc ale teprve měla přijít. Když hlavní soudce jednání ukončil a on i ostatní se začali zvedat ze židlí, ozval se najednou jeden ze dvou pomocných soudců (v průběhu jednání si pouze pročítali spis vypadali znuděně) a začal mluvit k (teď už) odsouzenému, navíc tónem, který soudci nepřísluší. Nelíbilo se mu patrně to, že se muž rozsudku divil. Pronesl: „Nemáte se co divit....nemá cenu to řešit....vy jste neměl za volant co sedat...už v roce ´97 jste byl trestán“ Na to muž opáčil: „Jo, já vím, ale já jsem to auto neřídil.“ Pomocný soudce mu na to začal argumentovat jiným, již vyřešeným, podobným případem. Toto jednání ze strany soudce - otevřeně a neformálně se dohadovat s právě odsouzeným - nebylo podle mého názoru vhodné.
Žádné komentáře:
Okomentovat