Celkově mi atmosféra jednání přišla spíše neformální. Nevím, jestli to bylo tím, že byl pátek odpoledne, ale jak soudce, tak obhájkyně i státní zástupkyně působili unaveně. Při otázkách na připomínky a námitky státní zástupkyně nezvedla ani hlavu od stolu a pořád něco četla. Obhájkyně byla zřejmě už tak unavená, že si po celou dobu musela podepírat hlavu rukou. Slečna zapisovatelka se tvářila otráveně, žvýkala a nestíhala zapisovat, co měla.
Situaci zachraňoval pan soudce – působil příjemně a lidsky, ale zároveň plnil svou roli autority. Podle mého názoru se všichni aktéři svým způsobem zhostili svých rolí a splnili funkci, kterou při jednání měli. Účast na tomto soudním jednání byla pro mě zajímavou zkušeností.
V pátek 19. října 2007 jsem se zúčastnila na okresním soudě v Hodoníně hlavního líčení. Okresní soud program jednání na svých webových stránkách nezveřejňuje, nebylo tedy možné předem zjistit naprosto nic. K programu jsem se dostala na okresním státním zastupitelství, kde pracuje moje matka, která mi podle kalendářního jednání státních zástupců zjistila potřebné informace (začátek jednání, číslo jednací síně atp.). Od justiční stráže na státním zastupitelství jsem se také dozvěděla, že není obvyklé, aby někdo z veřejnosti navštěvoval soudní jednání a že soudci to nemají příliš v oblibě. Dokonce by se mohlo stát, že mě do jednací síně nepustí. Bylo tedy třeba, aby justiční stráž předem nahlásila zapisovatelce a soudci, že přijdu. Zřejmě, aby se na tuto neobvyklou situaci psychicky připravili?!
Budovu soudu v jsem už znala, nedávno prošla rozsáhlou rekonstrukcí, takže jsem si už nepřipadala jako vrácená do éry komunismu. Při vstupu do budovy jsem musela za dozoru justiční stráže projít bezpečnostním rámem. Dohromady asi na čtyřikrát, ale stejně jsem pořád „pípala“. Prohlédli mi tašku a ochotně vysvětlili, kde že se nachází jednací síň číslo tři. Hlavní líčení mělo začít ve 13:00. Bylo asi deset minut po jedné, když se na digitální tabuli objevil nápis: „právě probíhá jednání ve věci…“ a pan soudce vyzval účastníky do soudní síně. Obviněným z trestného činu krádeže byl asi čtyřicetiletý muž, který ze stánku ovoce a zeleniny , ve chvíli, kdy prodavačka obsluhovala zákazníky, odcizil z neuzamčené pokladny částku 5.500,-Kč a utekl.
Soudce po vstupu do jednací síně nejprve požádal obviněného o předložení občanského průkazu, který neměl, protože je zbavený způsobilosti k právním úkonům. K soudu ho měla doprovodit jeho matka a zároveň opatrovnice, ta se ale nedostavila z důvodu nemoci. Soudce zahájil hlavní líčení a vyzval obviněného, aby se postavil za ohrádku a popsal, co se daný den přesně stalo. Obviněný měl velké potíže se vyjádřit a nebylo mu příliš rozumět. Soudce se obviněného neustále ptal, jestli chápe, co je to trestný čin, že krást se nesmí atd. Po přečtení znaleckého posudku z oboru psychiatrie, jsem pochopila proč. Obviněný měl intelekt v pásmu debility, navíc trpí sexuální deviací ve smyslu homosexuální pedofilie, byla mu provedena kastrace a léčí se ambulantně na psychiatrii.
Bylo tedy třeba ze strany soudce a obhájkyně obviněnému po dobu celého jednání vysvětlovat významy jednotlivých pojmů a ujišťovat se, že obviněný skutečně rozumí tomu, o čem je řeč. Ani já jsem tedy s porozuměním neměla žádný problém. Přítomen byl jeden svědek – muž, který obviněného dopadl, když utíkal s ukradenými penězi. Svědek po příchodu do jednací síně byl vyzván k předložení občanského průkazu a měl popsat, co se přesně stalo v inkriminovaný den. Na závěr identifikoval obviněného. Poškozená – majitelka stánku se nedostavila, nebylo jí doručeno předvolání.
Následovalo velmi rychlé čtení listinných důkazů – protokol o trestním oznámení, protokol o ohledání místa činu, u posudku z oboru psychiatrie musely obě strany s přečtením souhlasit, osobní výkaz obžalovaného, ze kterého jsem se dověděla, že obviněný již byl opakovaně trestně stíhán za krádeže. Dostal vždy podmíněný trest a vždy se osvědčil. Jednání pokračovalo závěrečnou řečí státní zástupkyně. Mluvila tak rychle, že jsem sotva postřehla, co říká. Odříkala naučený text, bez jakékoliv intonace, téměř na jeden nádech. Podařilo se mi porozumět, že navrhuje podmíněný trest v trvání tří až čtyř měsíců a ochranné léčení na psychiatrii ambulantní formou.
Svou závěrečnou řeč pronesla i obhájkyně obviněného. Ta poukázala především na fakt, že obviněný se přiznal a celou částku vrátil majitelce stánku a také, že její klient trpí vážnými duševními poruchami. Následně položila otázku, jestli je v jeho případě vůbec možné hovořit o trestní odpovědnosti. Připadalo mi, že se svou řečí snažila vzbudit soucit a lítost nad obviněným.
Soudce pokračoval vynesením rozsudku, kdy obžalovanému stanovil čtyřměsíční podmíněný trest se zkušební lhůtou na dva roky a povinnou ambulantní léčbu na psychiatrii. Svoje rozhodnutí odůvodnil a promluvil k obžalovanému, aby si uvědomil, že při další krádeži půjde už do vězení. Práva na odvolání ke krajskému soudu se vzdaly obě strany a po přibližně čtyřiceti minutách bylo hlavní líčení u konce.
Celkově mi atmosféra jednání přišla spíše neformální. Nevím, jestli to bylo tím, že byl pátek odpoledne, ale jak soudce, tak obhájkyně i státní zástupkyně působili unaveně. Při otázkách na připomínky a námitky státní zástupkyně nezvedla ani hlavu od stolu a pořád něco četla. Obhájkyně byla zřejmě už tak unavená, že si po celou dobu musela podepírat hlavu rukou. Slečna zapisovatelka se tvářila otráveně, žvýkala a nestíhala zapisovat, co měla.
Situaci zachraňoval pan soudce – působil příjemně a lidsky, ale zároveň plnil svou roli autority. Podle mého názoru se všichni aktéři svým způsobem zhostili svých rolí a splnili funkci, kterou při jednání měli. Účast na tomto soudním jednání byla pro mě zajímavou zkušeností.
Žádné komentáře:
Okomentovat