Na řadu se dostávají jednotliví obhájci. První z nich má plamennou řeč, začínám si připadat jako v divadle. Je výmluvný, používá výraznou gestikulaci, ironizující tón především směrem ke státnímu zástupci (ten se občas usměje), dochází zde vlastně poprvé i k očnímu kontaktu. Obhájce hledí na každého, obrací se i směrem k veřejnosti, aby u ní získal podporu. Mluví nahlas i potichu, používá subjektivní výrazy, citová zabarvení, snaží se být efektivní. A podle mě se mu to i daří. Konečně nikdo „ nespí“. Avšak jeho výmluvnost, přehrávání, může odvádět pozornost od faktů, od toho, co chce sdělit. Soustředíte se na formu a ne na obsah.
Druhý obhájce již tak útočný není...
Tři obžalovaní byli souzeni za trestní čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Vyráběli a převáželi lihoviny bez vědomí celního úřadu. Došlo ke ztrátě několika milionů korun. Hlavní líčení proběhlo 26. října, kdy byly předloženy důkazy (videokazety, výpovědi svědků,…) Jednání, kterého jsem se účastnila, obsahovalo přehrávání telefonických rozhovorů, obžalovaní měli možnost následně se k těmto rozhovorům vyjádřit, dále předseda senátu četl, jaké důkazy jsou k dispozici (jakési shrnutí), následovala závěrečná řeč státního zástupce, vyjádření zmocněnce celního úřadu a závěrečné řeči tří obhájců. A opět možnost obžalovaných se vyslovit.
Po desetiminutové poradě předseda senátu oznámil, že jednání se odročuje na 15. listopadu na 10:00, kdy bude vydán verdikt.
Hned na začátku promluvil předseda senátu, osobně mě překvapilo jak potichu a nevýrazně mluví, sotva jsem ho slyšela. Do jeho slabé řeči se hlasitě ozývalo ťukání zapisovatelky do klávesnice. Nikdo z přítomných (kromě veřejnosti) mu nevěnoval velkou pozornost. Každý si pročítal připravené materiály, obžalovaní seděli bez hnutí na lavicích, ve tvářích naprosto kamenné výrazy a hleděli neurčitě před sebe. Nebyl zde žádný oční kontakt mezi kýmkoli. Zhruba po deseti minutách dal předseda senátu pokyn pro puštění odposlouchávaných telefonických rozhovorů. Kvalita zvuku odpovídala tomu, že se jedná o telefonní hovory, navíc v soudní síni byla špatná akustika, a proto jsem slyšela každé druhé slovo. Bohužel jsem netušila, kdo s kým v danou chvíli mluví, později na tento nedostatek upozorňoval jeden z obhájců při své závěrečné řeči. A občas ani o čem. Některé hovory byly krátké, obsahovaly jen holou větu a zřejmě měly spolu s dalšími utvářet kontext. Celé přehrávání rozhovorů trvalo dvě hodiny. Během těchto dvou hodin nedocházelo takřka k žádným interakcím mezi účastníky. Jen občas se obžalovaný otočil na svého obhájce a promluvili spolu několik slov. Všichni kromě obžalovaných si pročítali své materiály, zapisovatelka ovládala techniku a zahrnovala nás jedním rozhovorem za druhým. Asi po půl hodině ale přestává být čtení materiálů aktivní. Po hodině už si mnozí podpírají hlavu, zívají, musím říct, že i já, obžalovaní už nesedí tak vzpřímeně. Zapisovatelka dělá znuděná gesta, nebo občas prohodí pár slov s přísedící.
Zástupce senátu na mě působí jako by spal s otevřenýma očima. Nebo možná jen všichni tak soustředěně poslouchají, že přestávají mít kontrolu nad svým tělem a nevědí, co s rukama. Dochází k uvolnění, jak držení těla, tak obličejových svalů. Atmosféra je ospalá, unavená. Ač se snažím poslouchat pozorně, nedokážu si z vyslechnutých rozhovorů udělat celistvý obraz o skutečnosti, zdá se mi, že zde je minimální návaznost. Navíc dvě hodiny udržet stálou pozornost je takřka nemožná a nikomu se to nedaří. Obžalovaní mají možnost vyjádřit se. Nikdo však možnosti nevyužije. Následuje hodinová přestávka na oběd. Po obědě je atmosféra v síni živější, není zde momentálně takové napětí, hovoří předseda senátu, do řeči mu neobratně skáče jeden z obhájců.
Závěrečná řeč státního zástupce je srozumitelná, předkládá utříděná fakta, navrhuje sankce. Státní zástupce působí sebevědomě, je spisovný, výmluvný, věcný, nepoužívá žádná gesta, ani přehnanou intonaci, s nikým neudržuje oční kontakt. Na jeho slova neverbálně reaguje obhajoba zakroucením hlavy a zdviženým obočím. Následuje vyjádření zmocněnce celního úřadu, stručné. Bez jakéhokoli citového zabarvení. Zmocněnec hledí pouze do svých papírů.
Na řadu se dostávají jednotliví obhájci. První z nich má plamennou řeč, začínám si připadat jako v divadle. Je výmluvný, používá výraznou gestikulaci, ironizující tón především směrem ke státnímu zástupci (ten se občas usměje), dochází zde vlastně poprvé i k očnímu kontaktu. Obhájce hledí na každého, obrací se i směrem k veřejnosti, aby u ní získal podporu. Mluví nahlas i potichu, používá subjektivní výrazy, citová zabarvení, snaží se být efektivní. A podle mě se mu to i daří. Konečně nikdo „ nespí“. Avšak jeho výmluvnost, přehrávání, může odvádět pozornost od faktů, od toho, co chce sdělit. Soustředíte se na formu a ne na obsah.
Druhý obhájce již tak útočný není, obrací se neverbálně jen na státního zástupce, s kterým jediným udržuje oční kontakt. Již nemá na sobě upřenou veškerou pozornost (tedy viditelně).
Třetí obhájce mluví potichu, pomalu, nevýrazně. Dívá se výhradně do poznámek a používá pouze formální jazyk (na rozdíl od prvního obhájce).
Obžalovaní mají možnost se vyjádřit. První z nich je rozpačitý, celé jednání vypadal velmi ztrápeně (i když na chodbě takovým dojmem naprosto nepůsobil), mluví neohrabaně, místy nespisovně.
Druhý obžalovaný na mě už od začátku působil sebevědomím dojmem. Ke své řeči má připravené poznámky, hovoří spisovně, místy i odborně.
Třetí obžalovaný skoro celé jednání seděl bez hnutí, s kamennou tváří. Žádné vyjádření nemá. Souhlasí, jako ostatně předešlí dva, naplno se svým obhájcem. Následuje desetiminutová přestávka a po ní usnesení soudu – odročení na 15. listopadu.
Obžalovaní působili, že je jim vše jasné. Když hovořil obhájce, vždy pokyvovali hlavou, že tak je to správně, naopak, když měla slovo druhá strana, tak sem tam mírně kroutili hlavou. Ale myslím, že věděli přesně, o čem se mluví, co jaké důkazy, šetření dokazují. Jelikož vše bylo z okruhu, který důvěrně znají- výroba lihovin. Já jsem na tom byla hůře. Je to pochopitelné, všichni se odvolávali na důkazy z předešlého jednání, kterému jsem přítomna nebyla, mluvili o věcech, které neznám. Ale na druhou stranu to bylo řečeno v podstatě srozumitelně (doufám).
Celková atmosféra jednání se měnila, zpočátku zde bylo napětí, jako ostatně bývá vždy na začátku všeho, snad i stres, ale postupem se „ovzduší“ uvolnilo, napětí vystřídala rozvleklost telefonických rozhovorů. Po přestávce byla cítit pozornost a pak opět napětí s blížícím se koncem. Už na chodbě před jednací síní bylo jasné „ kdo proti sobě stojí“, jelikož se zde utvořily dvě skupinky – obhajoba, obžaloba.
A nějaké to napětí jste zde také mohli vypozorovat. Jednání se účastnily pouze dvě ženy – zapisovatelka, přísedící. Předseda senátu na mě působil pasivně, nevýrazně. V prostorách krajského soudu (ne v jednací síni) jsem potkala nějaké další studenty, kteří v ruce drželi bločky a propisky, a nějak mě v tu chvíli přepadl pocit, že na nás mohou účastníci jednání pohlížet s despektem, nebo něco předvádět ukázkově. Překvapilo mě, pro kolik osob z řad veřejnosti jsou připravená místa k sezení (asi 6 řad po deseti místech). Překvapilo mě, jak dobře jsem se dokázala zorientovat v budově, respektive jak dostatečně jsou jednotlivé místnosti značeny. K budově jsem se dostala snadno (pominu-li dopravní situaci), do budovy také, jen mě nikdo neinformoval, že při procházení bezpečnostním rámem je třeba dát mimo kovové předměty (což jsem naštěstí udělala, ale nikdo se neobtěžoval s vámi promluvit, nebo alespoň ukázat lidské gesto). Celé toto pozorování ze soudní síně je samozřejmě z velké části subjektivní.
Žádné komentáře:
Okomentovat