Lenka I.: soudce se nás neptal, proč jsme přišly

Pan soudce se snažil navodit příjemnou atmosféru, občas pronesl nějakou poznámku na odlehčení situace a na závěr se s obžalovaným rozloučil slovy, že se těší na příští setkání, které se bude snad konat mimo soudní budovu.
Soudní jednání, které jsem navštívila, bylo hlavním líčením odvolacího řízení. Obžalovaný se odvolával vůči předchozímu rozhodnutí soudu, který mu vyměřil podmíněny trest odnětí svobody na 10 měsíců a odebrání řidičského průkazu na 18 měsíců – toto rozhodnutí v době konání soudu ještě nenabylo právní moci. Protože se obžalovaný částečně živí řízením auta, jednalo se tedy zejména o zrušení odebrání řidičského oprávnění. Obžalovaný byl obviněn z trestného činu neposkytnutí pomoci po té, co 4. ledna 2007 autem srazil a zranil opilého muže, který bez rozhlížení vstoupil do vozovky. Obžalovaný byl v té době v podmínce, a protože se obával, že po příjezdu policie by byl znovu odveden do vězení, z místa nehody ujel. Během noci se však rozhodl jinak a druhý den se šel sám přihlásit na policii.

Soudce ovšem po výpovědi svědků a zvážení důkazů trest zákazu řízení nezrušil, ale řidičský průkaz mu odebral na 20 měsíců. Dále pan soudce vyjádřil nelibost s obhajobou samotného obžalovaného; byla založena na tvrzeních, která pokaždé začínala slovem JÁ (bych ztratil práci, měl zkomplikovaný život atd.). Soud poukázal také na to, že se obžalovaný nezajímal o osud poškozeného. Jednání se účastnili i dva z pěti svědků (včetně poškozeného), kteří byli k jednání pozvání. Poškozený a další dva svědci se ovšem nedostavili.

Pan soudce byl muž ve středních letech, během celého jednání se choval velmi přátelsky. Když se s námi potkal na chodbě po jednání, sám se s námi i rozloučil a neptal se nás, proč jsme byly na jednání. Během jednání byl zdvořilý, korektní, mluvil spíše potichu – občas jsem měla problém mu rozumět. K obviněnému se nechoval stroze, každý postup mu vysvětlil.

Státní zástupkyně byla spíše mladší žena, jako jediná s námi dvěma (veřejností) občas navázala oční kontakt, usmála se na nás či s námi komunikovala pomocí mimiky („pohled v sloup“, když se obžalovaný stále více a více zamotával do své výpovědi a nebyl schopný říci, jak to vlastně bylo – zarytě tvrdil, že vozovka byla mokrá, ale na fotkách pořízených policií je silnice suchá).

Obžalovaný byl muž kolem 40 let, pokud seděl na svém místě vedle advokáta, tvářil se více či méně nepřítomně. Když stál před soudcem, měl tendenci spíše huhlat, jeho poslední výpověď se v některých bodech neshodovala s tou původní. Při konfrontaci se svědkem byl lehce podrážděný, chvílemi působil zmateně a měl tendence se na svědka utrhovat či zvyšovat hlas.
Pan advokát byl spíše mladší, ale při prvním kontaktu na chodbě před soudní síní na mě působil zkušeným dojmem. Při samotném jednání se ale zdál chvílemi zmatený, také měl tendenci mluvit potichu, nervózně si pohrával s tužkou a při své závěrečné řeči stále hledal něco v trestním zákoníku a nedíval se na soudce.

Prvním svědkem byla mladá slečna (řidička tramvaje), která neviděla nehodu celou, ale přes dispečink zavolala záchranku a policii. Měla tendenci občas skákat soudci do řeči, nenechala ho doříci celou větu a už se hned snažila odpovědět.
Druhým svědkem byl mladý muž, který viděl celou událost z balkónu svého bytu. Jako jediný přišel k soudu v obleku a vystupoval sebevědomě, mluvil jasně a zřetelně. Soudní zapisovatelka zvala všechny účastníky do jednací místnosti, ještě na chodbě zjistila, jdeme – li jako veřejnost a pak už se nevyptávala na důvod naší účasti.
Během celého procesu se tvářila více či méně nepřítomně; i když psala na počítači, dívala se mimo obrazovku.

Dle mého názoru účastníci rozuměli tomu, o co se jednalo, protože sám pan soudce se obžalovaného často ptal, zda má připomínky či zda on sám dobře pochopil výpověď obžalovaného a dával mu možnost se ke všemu vyjádřit.

Já sama jsem obvykle všemu rozuměla s výjimkou odkazů na konkrétní paragrafy trestního zákoníku. Nebylo mi příliš jasné, jak funguje systém odvolání, respektive to, že i v odvolacím řízení je hlavní jednání. Pravděpodobně na začátku jsem samosoudci něco nerozuměla.

Atmosféra jednání byla poklidná, bez větších emocí, nejvíc se emocionálně projevil obžalovaný v okamžiku konfrontace se svědkem, případně občas zvýšil hlas. Pan soudce se snažil navodit příjemnou atmosféru, občas pronesl nějakou poznámku na odlehčení situace a na závěr se s obžalovaným rozloučil slovy, že se těší na příští setkání, které se bude snad konat mimo soudní budovu. Připadalo mi velmi sympatické, že se nesnažil nějakým způsobem povyšovat či působit odměřeně, aby demonstroval svou autoritu.

K soudu jsme se dostala snadno, u kontrolního rámu se členové ochranky nevyptávali na důvod návštěvy. Místo první jednací síně jsem našla snadno na základě informací z internetových stránek a dále jsme se orientovala podle šipek v budově. S kolegyní jsme se rozhodly účastnit se jiného stání, které jsme vyhledaly podle informační tabule. Tabule pro nás laiky nebyla příliš přehledná, protože tam nebylo přesně uvedeno, o jaké jednání jde.

Chybělo zejména označení typu „o“, proto jsme nevěděly, že jdeme na odvolací řízení. Také se některé papíry překrývaly a nebylo možné přečíst číslo případu.

Původně jsem se chystala navštívit jednání, které jsem si zjistila přes internetové stránky soudu, ale protože se nás na tomto jednání sešlo z kurzu pět, rozhodla jsem se ještě s jednou kolegyní jít na jednání jiné. Zvláštní je, že na webových stránkách soudu bylo vypsáno jen velmi málo jednání.

Přepokládala bych, že na stránkách budou vypsána buď všechna stání nebo žádné s odkazem na nástěnku v budově soudu, protože tento přístup je matoucí a má tendenci navozovat představu o tom, jak málo stání se koná. Soudní jednání, kterého jsem se účastnila, bylo asi o půl hodiny zpožděno (původně mělo začít v 10:00), ale pan soudce se omluvil a zdržení odůvodnil tím, že v předchozím jednání došlo k nečekanému prodloužení dokazování. Jedním z problémů bylo to, že jsem všem zúčastněným (až na státní zástupkyni) hůře rozuměla, protože měly tendenci mluvit ne příliš hlasitě a zvuk psaní na počítači byl velmi silný.

Mohlo se ale také jednat o špatnou akustiku místnosti. Co mě překvapilo, bylo oblečení všech zúčastněných. Já sama beru účast na soudním líčení jako záležitost, která se spojuje s určitým typem formálního oblečení, jímž jako by vyjadřuji svou úctu soudu. Na tomto jednání to byl pouze svědek (když nepočítám soudce), kdo měl oblek. Obžalovaný přišel v riflích a roláku, obhájce měl manšestrové kalhoty. Svědkyně přišla v riflích.