Právo, už to samo slovo u mě evokuje představu něčeho mocného, moudrého, klenoucího se nad jednáním všech členů společnosti a spojujícího je prostřednictvím ustanovení, která jsou totožná pro každého, neboť zde hraje prim ona příslovečná rovnost před zákonem. Jedním z rysů, které si u právního systému představuji a bohužel zřejmě u pouhé představy musí i zůstat, je síla, která spravedlivě rozřeší spor, potrestá viníky a to vše nejen s neomylností, ale i rychlostí sobě vlastní. O neomylnosti polemizovat nemíním, ale u té rychlosti řešení bych se ráda pozastavila (možná i to je jejím vyjádřením). Nebo je snad součástí negativní sankce pro vinné i neuvěřitelně dlouhé čekání? Ale proč jsou „trestáni“ také nevinní a náhodní zúčastnění v podobě svědků?
Samozřejmě, mechanismus soudních nařízení je složitý, jistě vyžaduje mnoho úkonů v zájmu důkladnosti, ale proč se i „zcela“ jasné kauzy protahují na neúměrně dlouhou dobu a místo dojmu: „jsem rád, že jsem případ odevzdal do rukou spravedlnosti a mohl sledovat, jak ti, kteří uškodili, pykají.“ mnohdy zbude postupem ČASU konstatování ve smyslu: „kdybych to věděl, raději bych si to vyřešil sám nebo to nechal plavat“?
Ano, hrozím tu „právu“ pro jeho rozvláčné metody a stejně jako mnozí další nemám účinnou radu, jak dosáhnout úspěšného rozřešení této situace. Je jasné, že si právní systém uvědomuje (nemíním právní systém personifikovat, ale mám na mysli ty, kteří jej představují a reprezentují), že by bylo mnohem lepší, kdyby případy trvaly kratší dobu, ať už z hlediska přesnějších svědectví opakovaných při dalších a dalších jednáních, tak pro možnost věnovat se jiným případům a místo kauzy z roku 2004 probrat tu z doby před dvěma měsíci.
Dobrá, dá se tedy říct, že jsme došli k závěru, že délka trvání od bodu podání trestního oznámení po konečné vyřešení (pokud k němu dojde) je velmi dlouhá a že já osobně nemám žádnou perspektivní ideu, jak s tím hnout, ale věnujme se nyní dopadu této reality práva na realitu společnosti.
Kolikrát už jsme naslouchali známým, líčícím nějaký opravdu ne právě fér čin, který snesli (případně museli snést) od svých „bližních“ a když jsme nadhodili, tak to oznam, dostalo se nám reakce, která připomínala shovívavé upozornění starší a mnohem zkušenější osoby, že jsme asi dost naivní, pokud si myslíme, že by se to vyřešilo, případně, že by se to vyřešilo, aniž by poškozený neutrpěl ještě větší škodu? Je tohle ta důvěra, která by měla být ve vztahu k právu, jeho zásadám a postupům?
Právo, zákon, právní normy, předpisy, daná pravidla – i přes již zmíněné výhrady, které zřejmě čas od času pocítí každý, mají tato slova i nadále svůj význam. Když potkáme na ulici příslušníka policie začneme se hned buď cítit relativně bezpečněji nebo zvýšíme své ohledy na to, zda na semaforu, u kterého stojíme, zelená opravdu je nebo není (což je poměrně pozitivní důsledek).
Pak je tu ale otázka, je tedy legitimita daná zákona a mnoha jeho formám stále dílem ustanovení nebo tradice? Vždy se to tak podle zákonů dělalo, takže to tak děláme i nadále.. vždyť mnozí dokazují, že tento zvyk lze porušit a normálně žít dál. Kdy dospějeme k rozhodnutí, že je mnohem pohodlnější zaměřit se na jinou rutinu, třeba v podobě volnějších norem a méně formálně určených autorit? Stane se to, až při návštěvě veřejného soudního jednání zjistíme, že jde jen o jeden z mnoha dílů nekončící frašky, ačkoli přítomný nemusí mít žádný detektivní talent, aby po třech minutách v soudní síni a zhodnocení několika důkazů shledal, že obžalovaný je obviněn a žalován právem? Pak přijde ta chvíle, kdy se důvěra vytratí a kdy pro nás „právo“ získá podobný status jako například kurz angličtiny? Sice jsem nesplnil danou podmínku, ale co, zkrátka vystoupím a pokračuji v normálním životě dál.
Nebo je má přijatá představa práva jen příliš přehnaně pozitivní a právo je takové, jaké má být a k žádnému zlomovému bodu se neblíží? Mají ostatní lidé jasno v tom, v čem já tápu nebo nad tématem „spravedlnosti a moci práva“ raději mávnou rukou? A pokud druhá možnost, není to také odpověď?
Žádné komentáře:
Okomentovat