V souvislosti s právem mě vždycky trápí jedna otázka, která je aktuální pro českou společnost po roce 1989: Jak zajistit, aby se lidé k sobě chovali slušně? Stát bezpodmínečně nepotřebuje, aby se lidé k sobě chovali podle práva, podle platných zákonů, pokud se jeho občané v každodenním životě řídí podle své vlastní morálky. Byla bych moc ráda, kdybych mohla žít ve společnosti, jejíž členové jednají podle etických pravidel, která do značné míry sdílejí. Jednak bych nemusela mít strach jít sama večer po ulici, jednak by se tím výrazně ulevilo zákonodárci. Nebylo by nutné, aby náš právní řád vypadal jako nepřehledná změť právních norem, v níž se často nevyznají ani právníci.
Je samozřejmé, že ve společnosti se vždy vyskytne určité deviantní chování, které musí být potrestáno. Pokud ale mluvím o nadměrném počtu zákonů, mám na mysli především ty, které komplikují život řádným občanům. Tyto zákony souvisí se silnou rolí státu, který jedná jak v otázkách ekonomických, tak sociálních příliš autoritativně – jakoby nedůvěřuje svým občanům, že by byli schopni v určitých situacích obstát sami. Zajisté, pořád existuje početná skupina lidí, kteří se rádi nechají státem vést, ale pak je to na úkor rozvoje potenciálu těchto lidí. Ten, kdo se musí snažit zvládnout určitý úkol sám, často přijde se zajímavým nápadem, jak danou práci vykonat rychleji, efektivněji a s menším úsilím.
Ve svých úvahách jsem se vzdálila od práva, nicméně ústřední myšlenka zůstává: Ideální by byl stav, kdybychom si všichni uvědomili, že zákony jsou tu od toho, aby se dodržovali, nikoli aby se obcházeli. Nutnou podmínkou však je, abychom se s těmito zákony ztotožnili; koneckonců tyto zákony vymysleli ti, které jsme si svobodně zvolili.
Žádné komentáře:
Okomentovat