Po návštěvě soudu, jsem měla ještě po určitý čas zvláštní pocit.
Musím se přiznat, že na návštěvu soudu jsem se od prvních chvil, kdy jsem se dozvěděla, že je součástí tohoto kurzu, velmi těšila. Vzhledem k tomu, že jsem se do té doby osobně nikdy žádného soudu nezúčastnila, byla jsem velmi zvědavá na to, jak vše skutečně probíhá, jaké problémy se během jednotlivých sporů mohou vyskytnout, případně jak se o jednotlivé kauzy zajímá samotná věřejnost.
Harmonogram soudu jsem nejprve hledala na internetových strankách, avšak zde jsem našla pouze několik málo kauz, což mě poněkud zaskočilo. Ale pak mě kamáradka (studentka práv) vyvedla z omylu a nasměrovala mě přímo do budovy soudu, kde mají na úřední desce úplné informace. Snad kvůli obavě z „neznámých vod“ jsem se na pozorování vypravila společně s jednou kolegyní a spolu jsme navštívily dohromady 3 procesy, přičemž o jednom z nich jsme se rozhodly psát obě a následující dva jsme si rozdělily.
Všechna líčení, které jsme navštívily, proběhla, jak jsem výše uvedla, v budově, kde jsou evidentně na přítomnost studentů práv, ale i pozorovatelů z řad laické veřejnosti zvyklí. Při vstupu do budovy nás nejprve zkontrolovala ochranka, která se k nám chovala poměrně přívětivě. Bylo pouze třeba projít skrz kontrolní rám a nechat si prověřit příruční zavazadlo (kufřík, batoh...apod.). Pokud tedy se sebou nemáte žádnou „zbraň, cigaretu, zmrzlinu, či psa“, je samotný vstup téměř bezproblémový.
Poté jsme zamířily k úřední desce, na které jsem si z velkého množství sezení několik vybraly.
1. pozorování Projednávaná civilní věc se týkala rozvodu manželů. Před samotným začátkem sezení se nám naskytla možnost hovořit s žalobkyní. Byla na ní vidět značná nervozita, a tak se s náma dala do řeči (jak sama poznamenala, „aby se ji trochu ulevilo“). Zajímala se, proč jsme se přišly na soud podívat, a začala o samotné kauze mluvit. Z toho, co nám řekla, jsme se dozvěděly, že jde o mezinárodní rozvod (manžel Ital), který kvůli nejrůznějším komplikacím (např. nesouhlas manžela, nepřebírání zásilek manželem apod.) trvá už dva roky.
Mluvila dále o rozdílech vzhledem k právu italskému, ve kterém uznávají odluku manželů, při níž již dochází k oddělení majetků, zatímco u nás bude moci rozhodovat o svém majetku bez souhlasu manžela teprve po rozvodu. Také poznamenala, že rozvod v Itálii je mnohem dražší než u nás ( cca. 30 000 Kč). O něco později přišel také advokát žalobkyně. Byl to starší pán, jak vidno otrkaný mnohaletou praxí, kterého už žádná podobná kauza nemohla rozrušit, a tak se snažil žalobkyni přesvědčit o tom, že není důvod k obavám. Líčení začalo o několik minut později (cca. 10 minut) a trvalo asi 45 minut. Do místnosti jsme byli přivoláni přes reproduktor přímo předsedou senátu.
Věc se tedy týkala mezinárodního rozvodu mezi českou občankou a italským občanem. Proces se z důvodu opětovného nepřebírání zásilek manželem neustále prodlužoval až na dobu 2 let. Toto jednání však díky novým směrnicím mohlo proběhnout i v nepřítomnosti druhé strany (manžela). Více o věci jsme se dozvěděly z dalšího průběhu líčení.
Nejprve tedy ze samotného čtení návrhu, který předčítal advokát a poté také z výpovědi žalobkyně, která soudu popsala celý průběh vztahu od seznámení až po současný stav. Nakonec hlavní skutečnosti znovu zopakoval sám předseda senátu, který diktoval zápis zapisovatelce. Z toho všeho vyplynulo, že manželství, které bylo uzavřeno v roce 1972 po jednoroční známosti ( působení jazykových bariér a vzdálenosti – omezené poznání parnerových skutečných vlastností), skončilo odlukou, o které rozhodl janovský soud v roce 1980. Od té doby žili oba partneři bez jakéhokoliv společného kontaktu (27 let). Důvodem rozvodu podle žalobkyně je manželovo prudké, žárlivé chování a s ním spojené psychické a fyzické násilí. Manželství zůstalo bezdětné.
Prvním z aktérů byl předseda senátu, který celé jednání vedl. Nejprve nás svolal do místnosti a následně se formálně zeptal advokáta, zda jsme svědci a přišly jsme vypovídat ve věci. Jak advokát, tak později my jsme odpověděly, že jsme pouze studentky.
Pokaždé, když se někdo obracel k předsedovi (odpovídal na položené dotazy), musel povstat a teprve poté mluvit. Předseda poté vyslechl advokátovo čtení návrhu a výpověď žalobkyně, kterou nejprve poučil, že musí vypovídat pouze pravdu. Následně stručně diktoval zapisovatelce hlavní informace, které získal od aktérů, a které vyčetl z některých dokumentů (oddací list, rozhodnutí janovského soudu). Poté jednání na 5 minut přerušil kvůli samotnému rozhodnutí.
Po určité době nás opět svolal a přednesl rozhodnutí o rozvodu manželství. Jak sám uvedl bylo to snadné rozhodnutí vzhledem ke skutečnosti, že spolu manželé již 27 let nežijí a nejsou spolu ani v žádném kontaktu.
Dalšími aktéry byla žalobkyně a její advokát. Žalobkyně byla v průběhu procesu vyslechnuta, přičemž na začátku potvrdila, že bude mluvit pouze pravdu. Popsala samotný vztah a snažila se podrobně vylíčit všechna příkoří, která zažívala ze strany manžela. Tuto výpověd, pak ještě několikrát podrobněji doplnila. Advokát zastupující žalobkyni odpovídal na předsedovi dotazy, četl návrh žalobkyně, k výpovědi žalobkyně již neměl žádné další otázky. V průběhu celého jednání se zdál být tento aktér oproti ostatním dosti flegmatický. Během toho, kdy žalobkyně vypovídala, se dokonce zdálo, že trochu „pospává“. Na druhou stranu, kdykoli se na něj předseda obrátil z dotazem, byl připravený rychle povstat a odpovědět. Posledním aktérem byla zapisovatelka, která po celou dobu líčení nepromluvila a zapisovala celý průběh jednání. Tento zápis ji byl diktován předsedou.
Myslím, že celé jednání bylo, jak účastníkům, tak i nám dosti srozumitelné. Bylo to zřejmě způsobeno faktem, že se nemluvilo v odborných termínech (v paragrafech,..), ale čistě pouze o vztahu žalobkyně, důvodech k rozvodu a podobně. I přes značnou nervozitu žalobkyně proběhlo celé jednání v poměrně příjemné atmosféře(jak jen asi u soudu jde). Předseda na začátku spíš neformálně poznamenal, že je to jedna z jeho posledních takto starých kauz, čemuž se všichni lehce pousmáli.
Další průběh jednání už byl čistě formální, ale i nadále v poklidném duchu (což připisuji na vrub příjemnému vystupování samotného předsedy senátu). Do místnosti, kde jednání probíhalo, jsme kromě všech aktérů, vstupovaly pouze dvě z řad „obecenstva“. Paní žalobkyně neměla s naší přítomností žádné problémy (z čehož jsem měla původně trochu obavy), naopak u jejího advokáta jsem vycítila určitou nechuť, ale to byl možná pouze prvotní dojem. Předseda senátu na naši přítomnost zareagoval pouze na začátku, kdy se ptal, kdo přesně jsme (jakou roli v jednání hrajeme). Myslím, že v tomto případě naše přítomnost na rozhodnutí nezanechala pražádné stopy.
2. pozorování Druhá kauza, kterou jsem navštívila, se týkala práva trestního. Začátek byl stanoven na 14:00, ale jednání začalo se zpožděním až ve 14:10. Asi pět minut před zahájením se dostavil advokát s obžalovaným. Bylo na nich vidět, že se naší přítomnosti zalekli, ale to pouze v domnění, že jsme noví svědci v případu. Po 14:00 otevřela dveře místnosti zapisovatelka a ptala se na přítomnost aktérů jednání, jejichž jména četla z papíru. J
elikož v tu dobu nebyla ještě přítomna ani obžaloba, opět odešla. Vrátila se za dalších 5 minut, přičemž, i přes nepřítomnost svědků, začala do místnosti jmenovitě zvát obhajobu a obžalobu. Poté jsme do místnosti zamířili i my ostatní, čímž jsme ji trochu překvapili. Bez nějakého zdržování, poté co se zeptala, zda se jdeme na líčení pouze podívat, nás ale také vpustila dovnitř. Tato soudní síň měla podobnou skladbu jako všechny předcházející. Vpředu na stupínku byl umístěn velký stůl soudcovský, který přechází v o něco nižší stůl pro zapisovatelku, dole jsou pak naproti sobě umístěny nízké stoly pro obhajobu a obžalobu a mezi nimi je svědecká „lavice“ s mikrofonem. Mimo toto „jeviště“ jsou pak vzadu umístěny řady židlí pro veřejnost.
Sezení bylo svoláno za účelem vyslechnutí dalších svědků v případu. Jelikož se však tito svědci nedostavili rozhodla se předsedkyně senátu, že na tomto jednání bude pouze číst listiny. Vzhledem k tomu, že přítomní aktéři již celou kauzy dobře znali, četla zřejmě tyto listiny spíše zběžně. Myslím, že účastníci všemu, o čem předsedkyně mluvila rozumět jistě mohli, ale pro mě jako pro člověka, který se s kauzou setkal poprvé, to bylo poměrně chaotické a v podstatě jsem se nedozvěděla, z čeho konkrétně je obžalovaný obviněn.
Zachytila jsem pouze informace v tom smyslu, že obžalovaný někomu přivázal ruce k topení, protože si myslel, že mu zřejmě předtím ukradl fotoaparát. Dále, že je majitelem vrakoviště, které bylo několikrát vykradeno. Předsedkyně poté četla také o policejním šetření a o datu zaslání obžaloby. Dále četla informace o obžalovaném, jako například o tom, že již má jeden záznam v rejstříku trestů a svědci (kteří nepřišli) také.
Aktéry, kteří zde byli přítomni, byli předsedkyně soudu, zapisovatelka, státní zástupce (obžaloba), obžalovaný a jeho advokát (obhajoba). Dalšími účastníky byli čtyři lidé z řad veřejnosti (mezi nimi i já). Předsedkyně senátu se nejprve informovala o přítomnosti svědků, a když zjistila, že nedorazili, začala pročítat listiny. Kromě toho, že toto čtení zaznamenávala zapisovatelka, si jej ještě předsedkyně sama nahrávala na diktafon. Během jednání se ptala jednotlivých stran na případné vyjádření, dodatky a podobně. Zdála se mi spíše unavená (snad dokonce znuděná). Připadalo mi, že obžalovaného nebrala příliš vážně ( pozn. pouze můj prvotní dojem). Protože na toto přelíčení nedošli předvolaní svědci, snažila se zřejmě jednání, co nejrychleji ukončit. Tím bych vysvětlila to její rychlé a nepřehledné čtení dokumentů.
Státní zástupce po celou dobu sledoval svoje materiály a řekl pouze, že nemá žádné připomínky. Obhajoba byla trochu činorodější a předložila soudkyni další dokument. Obžalovaný byl předsedkyní soudu na začátku poučen o svých právech a možnosti se během kauzy ke svému obvinění kdykoliv vyjádřit. On sám tedy potvrdil, že všemu rozumí, a pak už všichni poslouchali pouze předčítání soudkyně. Zapisovatelka, na začátku jednání všechny svolala do místnosti a dále už jen psala zprávu o jednání.
Atmosféra v místnosti nebyla zrovna idylická. Zdálo se, že obžalovaný je spíše nervózní z přítomnosti dalších lidí. Ve vzduchu byla cítit jakási únava většiny přítomných a možná také chuť jít, co nejdřív domů (když teda nepřišli žádní svědci).
Opět ale musím zkonstatovat, že tento dojem z celého líčení ve mně mohl vyvolat spíše způsob jednání předsedkyně senátu. Při vstupu na samotné jednání se opět nevyskytl žádný problém. A i když bylo pro obžalovaného jistě nepříjemné, že jej sledují cizí lidé v takové situaci, nikdo nám ve vstupu samozřejmě nijak nebránil.
Závěrem bych chtěla dodat, že po návštěvě soudu, jsem měla ještě po určitý čas zvláštní pocit. Předpokládám, že to bylo způsobeno především silnou koncentrací nervozity lidí, kterých se soud bezprostředně týkal. Advokáti a soudci zvyklí na tyto situace jako na každodenní záležitosti to jistě tak necítí, ale pro mě jako pro laika to byl docela silný zážitek.
Žádné komentáře:
Okomentovat