Spravedlnost a efektivita rozsudku nebo vlastně i samotné konání soudního jednání? V mnou
sledovaném případě se obžalovaný k soudu nedostavil. Už přes rok je na totiž útěku. Jediné, co
bylo učiněno, byl tedy rozsudek a odsouzení člověka, o které ani nikdo neví kde je.
Rozsudkem
bylo nepodmíněné odnětí svobody. Jeho nepodmíněnost byla odůvodněna tím, že by odsouzený mohl
mít „zaječí úmysly“. Již se stalo. Někdo, kdo byl již jednou souzen za agresivní chování se
opět takového činu dopustil. Nic takového by se nemuselo stát, kdyby bylo pečlivěji dbáno na
to, zda člověk odsouzený k vyhoštění, republiku skutečně opustil.
Proč se konal soud, který rozhodl o tom, že člověk, který se „vypařil z povrchu zemského“, má
jít do vězení? Proč finance na celý koloběh konání tohoto soudu nepřipadly spíše na pátrání po
tomto muži a poté, až by byl obviněná osoba fyzicky u soudu, jej spravedlivě odsoudit? Takové
to jednání by podle mne již mělo smysl. I přesto, že pro mě byla návštěva soudu velmi
přínosnou zkušeností, o důvodnosti a praktičnosti tohoto jednání nejsem přesvědčena.
Spravedlnosti bylo učiněno za dost, ale jen velmi formálně, protože bohužel pochybuji, že se
kdy pan K. vrátí do ČR nebo se spíše nechá chytit, a tedy, že se kdy bude na svět dívat skrz
vězeňské mříže. Myslím, že je jasné, že takovýto dojem nepříjemně pošramotil mé vnímání ryzí
spravedlnosti.Moje kritika tedy směřuje k tomu, zda je vhodné, nutné a hlavně opravdu
spravedlivé konat soud, když soudíme prázdnou židli. Právu a justici budu přece jen, s trochou
nadsázky, více důvěřovat, když uvidím jak eskorta odvání ze soudní sítě recidivistu v poutech.
Značně mne totiž zneklidňuje představa, jak se pan K. někde za kopci vysmívá svému
několikaměsíčnímu trestu. Mě ale do smíchu moc není. To co potřebuji jako jistotu je vědomí,
že se spravedlnost, když už se podaří zločince zatknout, dotýká viníků a neexistuje jen jako
naše vágní, nejistá představa.
Žádné komentáře:
Okomentovat