Právo se veřejně prezentuje jako ucelený, do důsledku promyšlený a bezproblémový
institucionární systém. Využívá jak tradice, kontinua časem prověřených hodnot, tak
racionality spojené s procesní efektivitou.
Jako jeden z jeho pilířů, je pevně spojeno se státem. Vzájemně se legitimizují a čerpají od
sebe autoritu, která je nezbytná pro nastolování věrohodně spravedlivého řádu. Částečně ve své
úloze, ale i prostředcích, které si nárokuje, právo nahrazuje tradiční náboženské systémy.
Podobně jako dříve církev, se právo staví do pozice nestranného arbitra, nezávislého na
partikulárních zájmech.
Sami právníci, ale i další sociální vědci si všímají určitých rozporů. Právo kupříkladu jistě
není nestranné, ale samo může sloužit, a často se tak i děje, nejrůznějším zájmům. Třeba jen
tím, že pomáhá udržovat soudobý sociální řád.
Právo je instituce (jedna z rovin chápání práva), instituce je způsob sociálního jednání,
aktéry sociálního jednání jsou lidé. Lidé nejsou tvorové ideální, tudíž jen těžce naplňují
ideje. V každém procesu s právem spojeným, v jeho pojetí, interpretaci, aplikaci …tak
pozorujeme nevypočitatelný lidský element.
Realita práva je zbavena pozlátek. Ve svých formálních principech je představováno státními –
moderními organizacemi. Vyrovnává se tedy se všemi nástrahami a nedostatky pozdní modernity,
od byrokratizace, až po vytváření neformálních korupčních sítí. Nejspíše většina populace,
nevědomá si těchto jevů, žije šťastně, přesvědčena o síle a stabilitě právního řádu. Těm
zasvěcenějším, často o to pesimističtějším, nezbývá jen doufat v dostatek novodobých Sisyfů,
kteří se, snad z idealismu /víry v poslání, alespoň snaží nedostatky řešit.
Žádné komentáře:
Okomentovat