Některé spory rozhodne až čas. A tak to bude i se sporem o výklad naší historie. O srovnatelnost komunistického režimu s režimy jinými. Před Ústavním soudem zazněla ve čvrtek 20. 3. 2008 hypotéza, jejíž testovaní by nemělo činit potíže. Chce to jen čas.
Poslanec Zdeněk Jičínský podepřel při ústním jednání Ústavního soudu zbytečnost Ústavu pro studium totalitních režimů mj. těmito slovy: "nemyslím, že nějaká práce objeví něco, co by nebylo známo", ironičtěji a v nadsáce řečeno, zástupce navrhovatelů žádajících zrušení ÚSTR je přesvědčen, že ve vztahu k naší minulé každodennosti neexistuje: "tajemství čekající na objev nositele Nobelovy ceny za historii" (opět slova Z. J., jež lze ověřit v záznamu pořízeného ÚS).
Ten rozdíl je pozoruhodný: lidé zabývající se každodenností komunistického režimu říkají: nevíme o ní téměř nic a je před námi spoustu trpělivé práce na mnoho let. A většinové obecenstvo (odborné i laické) si myslí: vždyť je to všechno jasné a známé, tak co tady chtějí zkoumat?
Jeden z klíčů k této "záhadě" může spočívat v propastném rozdílu mezi odpůrci komunistického režimu "podle čísla odbojové legitimace". Mezi "padesátníky" a "sedmdesátníky" je propast, kterou dokázali přeskakovat jen výjimky typu Karla Pecky. Jinak však se padesátníci nedokázali překlenout přes fakt, že sedmdesátníci byli lidé, kteří v padesátých letech stáli (často velmi aktivně na straně režimu).
Padesátníci si o režimu vedeném komunisty nedělali iluze (lapidárně to vyjádřila filmová postava dědečka v podání Stanislava Zindulky, když v Praze obsazené bratrskými tanky vylepovala letáčky hledající papouška, a byla za to napomenuta uplakaným mužem věřícím v reformovatelnost komunismu: "Jak můžete, v takové chvíli ...?" Odpověď byla jadrně upřimná: "Di do prdele soudruhu, já o nich žádné iluze neměl!").
Po převratu v roce 1989 byl politická elita dominována právě sedmdesátníky. A ti (vědomě i podvědomě) určili postoj k minulosti v mnoha drobných krocích.
Padesátníci byli odsunuti stranou, což vyjádřil jak postoj k restitucím, rehabilitacím, tak k prodloužení promlčení zlých činů páchaných ve jménu budoucího dobra. Není náhoda, že účinná náprava se v tomto směru děla prostřednictvím poslaneckých iniciativ. Právní establishment dominovaný levicí neměl zájem, a pravice se soustředila na úzce ekonomické otázky.
Levice, která byla v letech 1992-1996 nakrátko odstavena, ihned poté co získala moc, zvrátila i to málo, co bylo k nápravě krvavých hříchů padesátých let vykonáno.
Příkladem za všechny je otočení pozornosti Bendova ÚDV téměř výhradně k letům sedmdesátým. K tomuto posunu došlo v roce 1998 a následnou nevůlí k padesátým letům přistupovat vážně, bylo z velké části tak bylo eliminováno i to málo, co se podařilo ÚDV zjistit a doložit.
Proto si dovolím tvrdit, že Zdeněk Jičínský se mýlí: o naší komunistické minulosti nevíme nic. A proto nevíme ani nic o srovnatelnosti komunismu s nacismem (ale např. nejtvrdší stalinistické bezpráví u nás panovalo stejně dlouho, jako na našem území trvala druhá světová válka). Osobně isem sedmdesátníkům upřímně vděčný, za jejich lví podíl na tom, že mohu užívat dnešní svobody. ¨
Při vší této úctě však musím napsat, že výrok "komunismus není srovnatelný s jinými totalitami" může být potvrzen až na základě podrobného zkoumání povahy naší minulosti. Pokud známe odpověď předem, pak neformulujeme závěr vědecký, ale politický.
Odpověď na takové otázky bude mít vliv i na naše právní myšlení o povaze našeho státu. Lze si jen přát, že vedení ÚSTR sestoupí ze světel ramp, udělá rázný úkrok od exekutivní náruče a pustí se do práce. Přeji hodně sil a odvahy.
Žádné komentáře:
Okomentovat