Ve čtvrtek 27. března 2008 Ústavní soud již podruhé posvětil změnu obchodního zákoníku, která umožnila takzvané vytěsnění minoritních akcionářů. Proč podruhé? Prvním "rozhodnutím" bylo to nikdy nevyslovené a nikde nezachycené rozhodnutí nevyřídit věc urychleně. Spravedlnost opožděná je spravedlností odmítnutou. Tento evropský princip platí v právu obecně, ale v obchodním právu je snad nejvíce patrné jeho nedodržení. O této stránce věci však psát nechci, i když stálo za podrobnější rozbor shrnout všechny dopady faktu, že Druhý ústavní soud byl téměř dva roky neobsazen. A na druhou misku vah by jistě bylo možno položit fakt, že doyenové prvního ústavního soudu V. Čermák a A. Procházka byli nejrychlejšími zpravodaji plenárních věcí, které byly schopni dovést k meritornímu rozhodnutí ve čtyřměsíční (!) lhůtě. O tom ale třeba (někdy) jindy.
Nyní se vraťme k ústavní ochraně vlastnictví, protože právě o ní, bylo ve čtvrtek rozhodnuto, na čemž nic nemění formální hrátky rozlišující akcii a práva na ní váznoucí od vlastnictví a jeho (doktrinálně možných) předmětů. Ústavní soud konstatoval, že ne každé majetkové právo je hodno stejného rozsahu ochrany, a navázal tak na své předchozí verdikty posvěcující omezení vlastnictví (např. myslivecký zákon). Takový přístup je obtížné nazvat vhodným.
Společenský přerod zahájený v roce 1989 usiloval mj. o návrat k původním významům. Práva a svobody bylo třeba naplnit jejich nepokřiveným obsahem, což se přirozeně týkalo i práva vlastnického. Další vývoj však ukázal, že důležitost vlastnického práva nebyla doceněna. Soukromé vlastnictví zkrátka do nových poměrů vstoupilo se špatnou pověstí, což se odrazilo např. na vnímání restitucí.
Zvlástností transformačního přerodu byl fakt, že jediným možným nástrojem pro uvolnění prostoru individuální svobody, pro zvýraznění role soukromé iniciativy byly státní zásahy. Tak i privatizace malá a velká se neobešly bez státních zásahů. Stát zde musel hrát silnou roli, což přineslo silné negativum: všichni bereme (v údajném veřejném zájmu činěné)rozsáhlé zasahování státu do horizontálních vlastnických poměrů jako běžné, normální, přípustné. Mentalita "stát dal, stát vzal", která se již se jednou projevila v kolektivizaci pozemků poměrně nedávno přidělených v pozemkové reformě), se zdá se znova projevila při zakotvení zdejší podoby vytěšnění.
Zájem majoritních akcionářů se tak zkratkovitě spojil se zájmem veřejným; zapomíná se, že vytěsnění je především operací ve prospěch většiny, jen tak si lze vysvětlit, že i Ústavní soud cítil zapotřebí zvýhodnnit majoritu i v tom ohledu, že si vybírá znalce, který ocení přesouvaný majetek. "Kdo platí, vybírá" Že by se žádný posudek nemusel dělat, kdyby majorita nezatoužila po ovládnutí obchodní společnosti? Ale jděte! Vytěsnění se děje ve veřejném zájmu, a tak je třeba ocenit, že někdo chce tuto lopotu financovat. Ach jo, je to stejně přesvědčivé, jako legitimování rozsáhlého bezplatného omezení vlastinctví ekogologickou funkcí myslivosti. Veřejný zájem je veřejný zájem. Vzpomene si ještě někdo,, že se v jeho jménu málem vyvlastňovaly zahrádky, aby na nich vyrostly továrny, které nevydržely produkovat obecné blaho ani tak dlouho, jako by rodily jahody na vyvlastněné zahrádce. :-(
Žádné komentáře:
Okomentovat