Jednalo se o mou vůbec první návštěvu u soudu, a tak jsem měl jisté obavy, zda s sebou zajištění účasti na některém z jednání neponese jisté formální komplikace, zda nebude složité se k soudu dostat. K mému milému překvapení byl však opak pravdou. Již při vstupu do budovy se mě ochotně ujala paní, která má mimo jiné na starosti registraci návštěvníků u soudu. Vše potřebné mi objasnila, pro informace o čase a místě konání jednotlivých jednání mě odkázala na úřední desku. Další zastávkou byl detektor kovu, po jehož projití jsem se vydal na toaletu. Ovšem v zápětí jsem byl rázným hlasem muže z ochranky zastaven s otázkou, kam mám namířeno. To mě přesvědčilo o zvýšených nárocích na bezpečnostní opatření: taktéž jsem byl poučen, že není možné se po budově soudu svévolně pohybovat, další mé kroky byly důsledně usměrňovány personálem soudu až před samotnou jednací místnost.
Při zvažování, kterou soudní instanci navštívím, bylo na prvním místě třeba brát v potaz, že projednávaný případ se musí týkat některého ze základních práv či svobod. Po krátké úvaze jsem tedy logicky dospěl k závěru, že tou správnou volbou bude soud Ústavní.
Nejen proto, že je v hierarchii soudních institucí nejvýše postavený, tudíž by před ním měly být souzeny záležitosti nejvyšší závažnosti, jimiž základní práva a svobody bezpochyby jsou.
Ale také proto, jak už sám název napovídá, že podstata projednávané kauzy by měla být pevně zakotvena v Ústavě, která zaručuje právě tyto elementární práva a svobody člověka. Zda má úvaha byla správná nevím, nicméně oba případy, jejichž průběhu jsem se účastnil, se základními právy souvisely.
Přenosový vůz České televize před budovou soudu napovídal, že jednání, které bylo na pořadu dne, nebude jen tak ledajaké.
Konalo se přímo ve Sněmovně Ústavního Soudu, za přítomnosti hojného počtu novinářů. Ze zástupců proti sobě stojících stran byl přítomen mimo jiné ministr zdravotnictví Tomáš Julínek, z oponentů bych zmínil komunistického poslance Vojtěcha Filipa. Tyto tváře pro mne byli jistým příslibem zajímavé podívané. Mělo se jednat o projednávání zrušení části zákona č. 261/2007 Sb. o stabilizaci veřejných rozpočtů a s tím související eventuální návrhy, které se týkají obsahově samotné problematiky financování zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění. Toto navýsost aktuální téma slibovalo dostatek látky pro analytické zpracování. V zápětí však vzalo mé očekávání za své.
Před přítomné předstoupilo na tucet osob v černých talárech, několik dlouhých vteřin ve stoje dodávalo na jejich váženosti. Po usazení jsme se z úst předsedy dozvěděli, že na základě jejich rozhodnutí se daná záležitost projednávat nebude. Zástup se odebral zpět, odkud přišel, a tím celé jednání skončilo.
Zkrátka skončilo dříve, než začalo. V tu chvíli jsem si pomyslel, zda bylo opravdu nezbytné, aby se kvůli všeho všudy třem minutám, ve kterých bylo oznámeno, že se daná věc nebude projednávat, aby toto bylo dáno na vědomí za přítomnosti všech zainteresovaných, nemluvě o zástupu novinářů. O soudních procedurách nic nevím, zajisté se řídí jistými pevně danými formálními pravidly, ale nebylo by v rámci jistého zefektivnění a úspory času všech zúčastněných vhodnější, aby tuto informaci dali na vědomí jinou formou, například prostým telefonickým oznámením? [referující přehlédl, že jednání začalo již před obědem].
Vememe-li v úvahu, že obě strany cestovaly až z Prahy, stálo by to jistě za zvážení. Jsem si vědom, že z mého komentáře čiší jistá naivita, že možná právě kvůli tomuto krátkému usnesení se zde všichni sešli, navzdory tomu, že na informační tabuli se hovořilo o projednávání.
Žádné komentáře:
Okomentovat