K. uprchla ze strachu před smrtí a v ČR hledala ochranu pro svůj život. Čl. 6 Listiny prohlašuje, že každý má právo na život, lidský život je hoden ochrany již před narozením a že nikdo nesmí být zbaven života. E. K. (nedostavila se) žalovala MVČR kvůli zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Doma (RF) jí údajně hrozí smrt. S rodinou byli zataženi do machinací s pozemky, bylo jim vyhrožováno, vypálen dům, manžel fyzicky napaden, policie situaci neřešila, Kulyeva si stěžovala na korupci. S manželem vyřídili víza, děti nechali v Rusku a odjeli do ČR. Důkazy K. nemá.
Zní to hezky a chlácholivě. Ale zavazují tato prohlášení skutečně někoho k jejich ochraně, nebo zavazují jen k potrestání viníka za jejich porušení? Nevím, jestli správně, ale právo chápu jako nějaký nárok – nikdo mi nezaručí, že nebude porušeno, ale náprava v případě porušení mi už zaručena je. Koneckonců, kdyby bylo plnění všech práv 100% zajištěno, nebylo by třeba soudů. Zjednodušeně řečeno, o svá práva se musí každý starat sám, jenže u práva na život bychom se nápravy v případě porušení domáhali už jen těžko. Mohu snad tedy žádat „preventivně“ ochranu svého práva, domnívám-li se, že je ohroženo?
A co formulace, že lidský život je hoden ochrany již před narozením? Skutečně zakládá nějaké právo nebo něčí povinnost? Možná by se mohlo zdát, že nikoho k ničemu nezavazuje a nikomu nic nezaručuje, mohlo by se zdát, že jde o pouhou proklamaci oceňující život jako hodnotu, ale to je vše, co je zde explicitně vyjádřeno.
Připadá mi, že ustanovení týkající se práva na život, mají skutečnou hodnotu jako ochranný prostředek před zásahy a konáním státu, neboť stát mi může zaručit ochranu před sebou samým, jenže jak mi zaručí ochranu před třetími osobami? Jistě, ústavní dokumenty jsou zde zřejmě hlavně proto, aby chránily jedince před zásahy státu a ochrana před těmi třetími osobami je nejspíše zakotvena v trestním nebo nějakém jiném zákoníku. Jenže obyčejný zákon není zákon ústavní. Má tedy snad ochrana života před státem větší význam než ochrana před někým třetím?
K. mezinárodní ochrana přiznána nebyla, nejsem si přesně jistá proč. Domnívám se, že přestože hovoří o pronásledování sebe i své rodiny, nejedná se v jejím případě o ten „správný druh pronásledování“, jež by ji přiznání mezinárodní ochrany zajistil nebo se jí vzhledem k nedostatku důkazů nepovedlo prokázat, že v jejím případě nelze její domovinu považovat za bezpečnou zemi původu. Ať tak či tak, v obou případech by se dalo polemizovat, zda bylo rozhodnutí „spravedlivé“.
Asi je na čase si zvyknout, že právo není spravedlnost. Spravedlnost je jistý princip a právo je jen jejím nedokonalým nástrojem. Potom ještě do celého procesu vstoupí dvě proti sobě stojící strany, z nichž každá vidí realitu trochu jinak a někdy si ji trochu přetvoří. Třeba zrovna proto, že mají pocit, že tak napomůžou spravedlnosti – spravedlnosti z jejich úhlu pohledu.
Spravedlnosti, která by vlivem nedokonalosti práva jako jejího nástroje nikdy nebyla nastolena. A mnohdy bychom pro jejich malé zkreslení měli pochopení. Těžko potom ale říct, zda by soudce za takových podmínek vůbec mohl rozhodovat jinak než prostřednictvím striktního výkladu práva. Je to začarovaný kruh. Bezmocný se nemůže cítit jen žalobce či žalovaný, ale i soudce.
Poslední poznámka na okraj. Nedokonalosti lidí souzených jsem si byla vědoma vždy. Nedokonalost soudců jsem si však uvědomila až u soudu možná trochu zvláštním způsobem. Soudkyně byla totiž velice sympatická přívětivá žena, mluvila se mnou a chovala se mile. Chovala se tak nějak lidsky. Uvědomila jsem si, že i soudkyně je jen člověk zatížený svými předchozími zkušenostmi, náladami atd. Dříve u mě figurovala představa soudce jako zhmotněné spravedlnosti nebo alespoň práva.
Možná bych u takové představy i zůstala, pokud by se chovala chladně a neosobně. Tím ale určitě nechci říct, že je to špatně, jen jsem chtěla ukázat, jaké představy člověk může mít a jak je dokáže jedno soudní jednání změnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat