Jana: Velmi nervózní a očividně zdrcený muž seděl, posilněn alkoholem, před soudní síní a nadával na svou tchýni

Dne 31. 3. 2007 jsem navštívila soudní jednání , které se konalo na okresním soudě vše Znojmě. Původně jsem se sice chystala k Ústavnímu soudu v Brně, ale nechala jsem se odradit představou toho, jak zmateně pobíhám po budově soudu a hledám dle vývěsky ,,tu správnou síň“. Takto jsem si mohla na internetu vybrat vyhovující jednání v pohodlí domova a na soudě mě už jen nasměroval velmi ochotný policista, který mě dokonce nechal projít s pepřovým sprejem.

Jednání mělo začínat v 10:00 hod., ale do síně jsme vcházeli s patnáctiminutovým zpožděním. Jak jsem se dozvěděla z hovoru účastníků na chodbě, bylo to jejich první jednání, tudíž jsem podvědomě očekávala, že se odbudou počáteční formality a soud se odročí na jindy. K mému velkému překvapení však vydal soudce po půl hodině rozsudek a mohlo se jít domů.

A o co se vlastně jednalo? O nesporné řízení v záležitosti úpravy výchovy a výživy tří nezletilých dětí. Matka, která je na mateřské dovolené a která žije s dětmi u svého nového přítele, podala návrh, aby děti bydleli s ní. Otec by je stejně jako doposud měl u sebe každý víkend a vídal je libovolně podle přání dětí. Platil by 3 tisíce Kč měsíčně a podílel by se na mimořádných výdajích. Otec,přesto,že je nezaměstnaný, se vším plně souhlasil.
Ani jeden z manželů neměl přítomného právníka, takže soudce mluvil celkem jednoduše. Velice formalisticky několikrát opakoval body návrhu, ujišťoval se,že manželé se vším souhlasí a všemu rozumí a diktoval vlastními slovy výpovědi rodičů zapisovatelce. Přiznám se, že jsem soudci, velmi špatně rozuměla, ale na druhou stranu musím uznat, že byl velmi milý a neutrální. Za dobu trvání se na mě několikrát tázavě podíval, stejně tak i paní státní zástupkyně, která se očividně nudila a hleděla na mě stále.
Co mi však vadilo nejvíce, byl způsob podání rozsudku. Pan soudce ho ,,drmolil“ tak, že mu nebylo vůbec rozumět. Přesto, že bylo několikrát řečeno, že se manželé na všem dohodli, měl by být rozsudek jakýmsi „zpečetěním“ jejich dohody. Podle mého názoru by rozsudek měl být vysloven s nejvyšší vážností, je přece důležitou, ne-li nejdůležitější, součástí celého jednání.

Tématem jednání byly nezletilé děti, jejich výchova a výživa. Tudiž mohu s klidným svědomím přiřadit tento případ k 32. článku Listiny základních práv a svobod, a to konkrétně k bodu 4. Jedná se tedy o právo rodičů na péči o děti a jejich výchovu a právo dětí na rodičovskou péči a výchovu. Když jsem si přečetla Listinu základních práv a svobod, představila jsem si rodiče, kteří mají právo na to, aby svobodně vychovávali své děti podle hodnot, způsobů a představ, které uznávají a děti mají právo na to, aby měli starostlivé, zodpovědné a milující rodiče.

Pokud jsou tato práva porušena, soud rozhodne především ku prospěchu dětí, které se nemohou dostatečně bránit. Praxe je ovšem jiná. Soud rozhoduje velice formálně, podle množství předložených důkazů či faktů, jednotlivá jednání neustále odročují, na což doplácí především děti. Rodina je velice křehká a citlivá instituce, takže i práva, týkajícíc se rodiny nejsou jednoduchou záležitostí. Nejlepší řešení je, pokud se rodiče dohodnou, jako právě v mnou navštíveném jednání. Pokud se nedohodnou, může nastat situace, kterou jsem zažila na tamtéž soudu o půl hodiny dříve.
Velmi nervózní a očividně zdrcený muž seděl, posilněn alkoholem, před soudní síní a nadával na svou tchýni, která mu podle jeho slov, „chce sebrat milované děti“. Poté, co vstoupil do síně, se ozývaly hádky a hlasité nadávky.

To, co se odehrávalo dále, vypadalo jako scéna z amerického filmu. Muž podle mého očekávání soud prohrál. A já se ptám: Může takovýto člověk zvítězit? Podle Listiny má každý právo vychovávat děti, ale jak je to u někoho, kdo není zrovna ,,vzorem dokonalého člověka?“ On takové právo nemá? Listina základních práv a svobod je sice upravována nejrůznějšími zákony, ale ty rozhodně nejsou dostačující. Je sice skvělé, že nám jsou jistá práva zaručena, ale výklad těchto práv je tak nedokonalý, že na to lidé často doplácejí. Neříkám, že za to mohou soudci, či zákony, ale někde chyba zřejmě být musí.